Článek
Od Václava Klause na počátku 90. let nikdo neměl tak ideální startovní podmínky jako Andrej Babiš: dominanci v politice, rostoucí ekonomiku, slabou a roztříštěnou opozici a navíc ještě jistotu dvou koalic (formální s ČSSD, neformální s komunisty a SPD).
Ale to všechno stejně promrhal, přestože jeho výhodou bylo, že mu předchůdci nechali tolik restů, že si stačilo vybrat jeden, dva a aspoň s tím začít.
Přitom z velkého byznysu Babiš vlétl do politiky s ohromnou energií a v lidech vyvolal dojem, že lusknutím prstu dokáže všechno zařídit.
Pamatuji, jak v roce 2012 objížděl celou zemi a v kulturních domech nadával na neschopné a zkorumpované politiky, pak si dělal legraci ze sebe, že neumí pořádně mluvit, a nakonec nabídl, že on dokáže změnit zemi, stejně jako dokázal za dvacet let vytáhnout svůj Agrofert.
Jako příklad impotence politiků nejčastěji uváděl neschopnost stavět dálnice a vysokorychlostní železnice. „Kdybychom měli vlaky TGV, dostanu se z Prahy do Brna za 37 minut a nemusím poskakovat po dálnici,“ vyprávěl tehdy všude.
Jenže záviděníhodnou energii a úctyhodnou sílu Andrej Babiš nevyužil v pozitivní změnu a modernizaci země v rychle se měnícím světě.
Z části jistě i proto, že kvůli vlastním problémům mu nezbývaly síly a čas. Ale hlavní důvod je jiný: Zjistil, že místo odvážných a riskantních reforem to stačí „lepit“ nejrůznějšími sliby. Byznysmen proslulý svou spořivostí začal pohodlně myslet jako „tradiční politik”, jehož cílem je příští volební výsledek. Zjistil, že když bude dostatečně přidávat peníze a slevy vybraným sociálním skupinám (důchodci a státní zaměstnanci), nemůže vlastně žádné volby prohrát.
Nejviditelnější Babišovou stopou je tak zavedení EET a kontrolního hlášení, což měla být potřebná snaha omezit rozbujelé daňové úniky. Ovšem nad příběhy drobných živnostníků, kteří kvůli státní buzeraci raději přestali s podnikáním, každého napadne, jestli ta nově nabytá přísnost berňáků byla adekvátním řešením.
O nějakých strukturálních reformách, k nimž se naposledy (to bylo ještě v éře zatracovaného „Palerma“) odvážily Topolánkova a Nečasova vláda, nemůže být vůbec řeč. Naopak, tehdejší pokusy pravice dostat do zdravotnictví minimální spoluúčast nebo zavést druhý pilíř penzijního systému byly po roce 2014 za Sobotkovy vlády bez jakékoliv náhrady klidně zrušeny.
Sám Babiš přitom snad dobře ví, že nejkritičtější zkouška veřejných rozpočtů přijde za nějakých dvacet let, až do penze zamíří početně silné generace ze 70. let. Kromě výdajů na důchody dramaticky vzrostou také náklady na sociální služby a zdravotnictví. Ale na tenhle test mezigenerační solidarity se v časech, kdy by to tolik nebolelo, nijak nechystá.
Podobně se státní správou. Svět technologicky pádí vpřed, ale Česko nabírá nové úředníky, vymýšlí nové formuláře – a elektronizaci veřejné správy stále zajišťuje CzechPoint, zaváděný ještě proklínaným Ivanem Langerem.
A o nic lepší to není se slibovanou dopravní infrastrukturou. Pravda, na komplikovanou přípravu dálnic (studie, projekty a výkupy pozemků) jde víc peněz, ale to hlavní pořád chybí – slibovaná změna zákona, jež po vzoru Německa u klíčových staveb zjednoduší přípravu a povolování. O vysokorychlostní železnici na trase Drážďany-Praha-Brno-Vídeň si tak budeme ještě dlouhé roky číst články, jak by to bylo krásné, a prohlížet působivé vizualizace.
Skončeme pozitivně: Pomalu na každého, kdo se na něj obrátí, má premiér Babiš chvíli času a vyvolá dojem, že se upřímně zabývá jeho životem a problémy. Třeba zajede do jihočeské obce Netřebice, protože jim tam u přechodu přes frekventovanou silnici nedaleko mateřské školky chybí semafor. Nebo navštíví malého pekaře v Radotíně, který nemůže sehnat zaměstnance, a pochválí mu dobrý chleba.
A tohle – i když je to od Babiše samozřejmě průhledný, osvědčený trik – nikdo jiný z politiků takhle neumí.
