Článek
Nemůžeš mít všechno, říkávají někdy zoufalí rodiče, když čelí stupňujícím se nárokům a tužbám svých dětí. Premiér Andrej Babiš svým přístupem k rozpočtové politice těmto rodičům skutečně nepomáhá. Představa ratolesti, která s vyčítavým „ale…“ ukazuje na obrazovku, z níž hovoří předseda vlády, se pro mnoho otců a matek může stát noční můrou.
Zatímco samotná fiskální politika plánovaná na volební rok 2021 se může stát noční můrou ekonomů a její důsledky zase zlým snem daňových poplatníků.
Na Ministerstvu financí se uskutečnilo první jednání o státním rozpočtu na rok 2021. A během něj se Babiš rozhodl, navzdory všemu, co jistě i jemu svého času rodiče říkali, že on všechno mít může.
„Prioritami“ jsou pro premiéra tři věci – zrušení superhrubé mzdy (rozuměj snížení příjmové daně), zvýšení důchodů a investice. Tenhle přístup k „prioritám“ je dlouhodobě fascinující nejen u Babiše. Když totiž dáte tyhle tři věci dohromady, nedostanete žádné „priority“, tedy něco, na co je potřeba se soustředit víc než na něco jiného. Dostanete naopak tak nějak všechno – rozhodně všechny způsoby, jimiž lze zatížit státní finance.
Snížení daní nechá v rozpočtu jen tak z roku na rok díru v desítkách miliard korun kvůli výpadku příjmů. Pokud se splní Babišovo přání a projde sazba 15 procent z hrubé mzdy, může to být až 90 miliard.
Zvýšení důchodů naopak o desítky miliard zvedne rozpočtové výdaje. Protože ještě neskončily závody o to, kdo přidá důchodcům nad zákonný rámec víc, nevíme přesně, kolik desítek miliard to bude.
A nakonec jsou tu oblíbené efemérní „investice“, což může být v podání vlády cokoli od důležitých dopravních staveb po vyhazování peněz z okna – dvojministr Havlíček by prozatím rád 120 miliard do silnic a železnic. Vrchní vládní sportovec Milan Hnilička chce miliardy do „sportu“, což jsou zřejmě ty hokejové haly z Národního investičního plánu, o kterých starostové dotčených obcí ještě vůbec nevědí, že je vlastně chtějí. V širokém pojetí ministryně práce Jany Maláčové existují také „investice do lidí“, za něž se dá schovat třeba růst platů ve státní správě.
Nějakou rozumnou strategii aby v tom člověk hledal lupou. Snad kromě té předvolební.
Státní zaměstnanci a důchodci jsou pro vládní koalici klíčovými voličskými skupinami. Snížením příjmové daně by premiér zřejmě rád vyrazil vstříc také pracující střední třídě, možná i budoucí koalici s ODS (jejíž starý návrh nestoudně opsal), jenže s tím zase nejdou moc dohromady slova ministryně financí o potřebě zavedení progresivní daňové sazby. Prostě zmatek.
Zaklínání se „pomocí ekonomice“ už vůbec nefunguje. Žádná z „priorit“, které Babiš na začátku rozpočtových jednání představil, totiž ekonomice nepomáhá – snad s čestnou výjimkou nějakého toho betonu, v němž, je-li vylit na správné místo, pořád nějaká návratnost dřímá.
Zvýšení důchodů není pomoc ekonomice, to je jen potěcha pro jednu skupinu voličů a strukturální zátěž pro už tak špatné veřejné finance. Pro snížení příjmové daně platí totéž, byť tady je záběr širší. Jenže i ekonomové, kterým vláda jinak občas naslouchá – například Danuše Nerudová nebo lidé kolem CERGE – upozorňují, že zdanění příjmů není v Česku hlavní problém.
Nižší daň z příjmů fyzických osob nijak nesníží extrémně vysoké odvodové zatížení práce. Nízkopříjmové skupiny nebudou mít ze zrušení superhrubé mzdy nic, protože už dnes díky slevám a bonusům žádnou příjmovou daň neplatí. Zaměstnavatelé, na něž by měla každá „pomoc ekonomice“ myslet v první řadě, neušetří na nižší dani zaměstnanců také nic. Firmám – stejně jako nejchudším zaměstnancům – by pomohlo jen snížení povinných sociálních či zdravotních odvodů. Jenže s těmi se na rozdíl od příjmové daně nikomu šachovat nechce.
Celkově se zdá, že vláda uprostřed bezprecedentního ekonomického propadu chystá něco, co by ráda prodávala jako „fiskální stimul“, tedy povzbuzující injekci churavému hospodářství. Jenže namísto promyšleného fiskálního stimulu, který by zapůsobil v postižených částech ekonomické struktury, se zkrátka chystá utratit ohromný balík peněz bez přemýšlení o nějakém alespoň střednědobém efektu.
Mezinárodní měnový fond vydal pozoruhodnou studii, v níž jeho ekonomové spočítali, že rozpočtové stimuly mají při stejné výši výrazně nižší efekt v ekonomikách se stárnoucí populací než tam, kde demografický problém nemají. To počítání je samozřejmě při tomhle záběru dost abstraktní, ale s poměrně jasnými závěry: „Vzhledem k menší síle rozpočtových výdajů bude k dosažení kýžené podpory poptávky zapotřebí objemnějšího fiskálního stimulu. Stimulační balíčky by měly být navrženy tak, aby umožňovaly cílené a dočasné zvyšování výdajů v oblastech s vyšším multiplikačním efektem.“
Tak si rovnou řekněme, že zvyšování důchodů vysoko nad zákonný rámec není cílené, tím méně dočasné, a multiplikační efekt je přinejlepším sporný. Jestli si k tomu stát podrazí o desítky miliard daňové příjmy, může se docela dobře stát, že všechny ty „protikrizové“ peníze ze stamiliardových schodků vyletí za pár let komínem a my budeme jenom koukat, jak nám roste dluh a strukturální deficit. Což jsou dva ukazatele, které zajímají i investory, kteří nám zatím celkem radostně půjčují.
Sestavování rozpočtu na rok, v němž se konají sněmovní volby, bude ještě velká pastva pro oči.
