Článek
V ponurém čase odpočítávání úderu nejsilnější vlny pandemie, v jejíž intenzitě jsme se propracovali k světovému prvenství, slýcháme nepřetržitě: Důvěra občanů v naši vládu je v troskách.
Obávám se, že v troskách je ještě něco podstatnějšího: Autorita státu jako takového a jeho institucí.
A jestliže stát ztrácí autoritu, což je jediný prostředek, jak si moc může zajišťovat loajalitu občanů bez použití síly, tak se demokracie ocitá v nejvyšším stupni ohrožení. Od rozpadu autority k autoritářskému modelu vlády totiž může být mnohem rychlejší sešup, než by se mohlo zdát.
Významným příznakem toho, že autorita státu selhává, je situace, kdy přestávají zabírat racionální argumenty. Tedy právě ten aspekt autority, který německý historik Theodor Mommsen nazýval „více než radou, ale méně než příkazem, radou, kterou nelze dost dobře pominout“.
Dnes sledujeme, jak čelní představitelé našeho státu pořád dokola opakují naléhavé apely, abychom dodržovali úplně základní opatření, nosili roušky, neshlukovali se v ulicích ani parcích, nepořádali večírky v ústraní domova. Velká část společnosti ale už prosby politiků pomíjí a nezřídka činí pravý opak.
Což svědčí o jediném: o úpadku autority, která vždy byla svorkou mezi občanskými svobodami a stabilitou státu - a to už od dob řecké polis a římské republiky.
Jakýmsi symbolickým hrobařem státní autority se zrovna nyní jeví Roman Prymula, přistižený v restauraci v čase jím vyhlášeného moratoria. Jenže plukovníkův vyšehradský kolaps rozumu a odpovědnosti byl jen jednou z epizod pádu veškeré autority státu.
Právě té autority, která po své devastaci komunistickým režimem jen těžko ožívala ve svobodném režimu a hodně dostávala zabrat i v divokých popřevratových časech. Ale přece jen v základních momentech a zlomových okamžicích nějak zafungovala.
Do jisté míry zapůsobila ještě letos na jaře při hašení prvního pandemického požáru. I když je zřejmé, že to byl hlavně strach z neznámé nákazy, co přimělo společnost k dodržování vládních zákazů a omezení.
Ale to podstatné, co zpečetilo zásadní propad autority vlády, státu a jeho administrativy, se odehrálo na přelomu letošního léta a podzimu. Jak už dnes víme, od půli srpna měla vláda od Ústavu zdravotnických informací a statistiky modely, z nichž na základě prosté matematiky vyplývalo, že přijde druhá vlna a v říjnu bude přibývat okolo deseti tisíc nakažených denně.
Přesto se Babišova vláda až týden po krajských volbách odhodlala k tvrdším opatřením, která ještě v září mohla zmírnit rodící se katastrofu. Bude nutné zas a znovu připomínat, že to byl premiér a příslušní vládní činitelé, kdo sehráli cynickou hru se zdravím a životy občanů kvůli dobrému výsledku v komunálních (tedy ne až tak stěžejních) volbách.
U populisty Babiše to byl nikoliv obhajitelný, ale svým způsobem očekávatelný únik od zodpovědností veřejného činitele. Co však je zcela nepochopitelné, to je srpnové mlčení členů jeho epidemiologické skupiny, vedoucích klinických a laboratorních skupin, hlavní hygieničky, ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky a dalších odborných kapacit vlády.
Jak to, že nevarovali nahlas veřejnost, že virová nálož je už tady a narůstá, a pokud vláda bez váhání nepřijme tvrdá opatření, bude zle? Jak to, že se zvoněním na poplach nepokusili podnítit občanský tlak, který by donutil vládu jednat?
Bohužel, bylo to právě odborné i morální selhání uznávaných expertů, co také přispělo k pádu autority už nejen vlády, ale i státu a jeho struktur.
Důsledky dramatického zhroucení všech tradičních autorit mohou být pro svobodu a demokracii zdrcující. Hannah Arendtová ve svém textu Co je autorita podrobně rozebírá, jak na přelomu devatenáctého a dvacátého století dokázala autoritativní hnutí využít politické a sociální atmosféry, ve které systém politických stran ztratil prestiž a vlády a celé státy rychle pozbyly autority.
Nebezpečí je o to závažnější, že hranice mezi autoritou a autoritářstvím je proklatě tenká. Dokonce občas bývá autoritářský systém vydáván za přijatelnou alternativu autority v mimořádných podmínkách. Vždyť přece mají stejný bohulibý cíl: Přimět lidi k dodržování nutných zákonů a nařízení.
K těmhle mámivým manipulacím, že vše, co slouží stejnému účelu lze vnímat podobně nebo stejně, ale Arendtová dodává: „Je to tak, jako bych měla právo nazývat podpatek své boty kladivem, protože ho používám jako většina žen k zatloukání hřebíků do zdi.“
Co by se asi dělo, kdyby Roman Prymula zůstal ministrem zdravotnictví i poté, co svou autoritu vyhodil do vzduchu bezostyšným porušením vlastního opatření podpíraného aureolou odbornosti?
Obrovské naštvání z výsměchu a arogance moci by vzedmulo i masy občanů, kteří až dosud nezbytná opatření respektovali, byť často se skřípěním zubů. Narůstaly by protesty, demonstrace, okázalé ignorování vládních restrikcí. Vládě by pak nezbylo nic jiného než jejich dodržování vynucovat se vzrůstající silou. Jak daleko by potom bylo k nastolení autoritativnější formy vlády, vysvětlené jako nevyhnutelné opatření diktované mimořádně nebezpečným ohrožením?
Takové havárii jsme se snad pro tentokrát ještě vyhnuli, ale to neznamená, že nadále nehrozí na každém kroku. A to právě od mocenské garnitury, která svým totálním selhání pohřbila poslední zbytky autority a zemi přivedla na pokraj zkázy.
Pro autoritu samozřejmě platí, že se dlouho získává, ale rychle a definitivně ztrácí. Po třiceti letech se tak ocitáme znovu na začátku. Obnovení autority státu už zase bude úkolem na desetiletí. Pro příští politickou generaci.
