Článek
Ačkoli už při předposledním prodlužování nouzového stavu bylo jasné, že ze Sněmovny postupně vyprchává vůle udržovat zemi v nevyhovujícím režimu krizového řízení, vláda si zjevně nedokázala představit, že jednoho dne vyprchá zcela. Anebo dokázala, ale nic v této věci neudělala.
Před čtvrtečním hlasováním ve Sněmovně se ovšem možnost, že nouzový stav v neděli 14. února skončí, jeví reálněji než kdy jindy. Komunisté už celkem rezolutně oznámili, že s jejich hlasy vláda tentokrát počítat nemůže. Opoziční strany, zejména Piráti a Starostové, sice naznačují jistou ochotu k jednání, ale jsou to náznaky poměrně nesmělé, a co hůř, vláda jim nevěnuje fakticky žádnou pozornost. Nedělní schůzka Andreje Babiše s Ivanem Bartošem a Vítem Rakušanem se podle oficiálních vyjádření nouzového stavu netýkala ani vzdáleně.
Namísto toho pokračuje vláda v omleté písničce o tom, že bez nouzového stavu se Česko zhroutí, zdravotní péče zkolabuje, opatření přestanou fungovat a vůbec nastane pláč a skřípění zubů. To může být bohužel do velké míry pravda. Česko v dané chvíli nemá kapacitní rezervy ani na nemocničních lůžkách, ani v personálním obsazení nelékařských pozic ve špitálech či pomocných profesí v sociálních službách, kde dnes vypomáhají vojáci, hasiči i část policistů.
Kdyby takové rezervy existovaly, existoval by také prostor pro nějaké experimenty s fungováním země ve standardnějším než nouzovém režimu. Pokud tento pokus podstoupíme v dnešní situaci, může to dopadnout skutečně jakkoli, stěží však dobře.
Aby se vládní apokalyptické vize nenaplnily, je ovšem v první řadě úkolem vlády. A vláda nedokázala ani za rok od startu pandemie přijít s legislativou, která by dokázala řídit Česko v situaci, jež není ani povodní nebo výbuchem chemičky (nouzový stav), ani okamžikem těsně před invazí nepřátelských armád (stav ohrožení státu).
A protože to nedokázala, nezbývá jí než nadále sázet na nouzový stav. A jedním z klíčových prvků nouzového stavu je požadavek na jeho pravidelné prodlužování podmíněné souhlasem poslanců. Takhle jednoduché to je. Nedokáže-li vláda prosadit vhodnější krizovou legislativu, musí najít pochopení u poslanců. Žádná střední cesta není, přesněji řečeno je, ale klíčoví ministři ji vykreslují jako cestu do horoucích pekel a nedá se vyloučit, že mají pravdu.
Za takto postavené situace je naprosto fascinující snaha premiéra Andreje Babiše přehodit odpovědnost na ministra zdravotnictví Jana Blatného, který je údajně tím, kdo má s poslanci prodloužení nouzového stavu vyjednat. Připomeňme, že Blatný na rozdíl od mnoha jiných ministrů není poslanec, do Sněmovny už sice přibližně trefí, aniž by se musel ptát na cestu, ale o jejím fungování nemá nejmenší ponětí, o fungování politiky obecně platí plus minus totéž. Ve vysoké politice se objevil úplnou náhodou před třemi měsíci.
Nouzový stav je přitom výsostným zájmem vlády, a to zájmem politickým, protože jí umožňuje vykonávat v kritické situaci politickou moc způsobem, který sama považuje za vhodný. Že nejsou politici, to o sobě Babišovi ministři prohlašují s oblibou, protože to z nějakého důvodu považují ve svých výsostně politických funkcích za devízu. Přitom je to podobné, jako kdyby se automechanik chlubil tím, že nerozumí autům.
Na druhé straně platí, že jestli je některý z členů kabinetu politicky opravdu málo zkušený a protřelý, je to Jan Blatný. Shodit na něj extrémně složité politické vyjednávání s čím dál naštvanějšími poslanci je od premiéra alibismus nejhrubšího zrna a v zásadě se to rovná kapitulaci.
Menšinová vláda zkrátka pořád sází na to, že když na poslance vybafne s apokalyptickými vizemi Česka bez nouzového stavu, nakonec se v někom hne svědomí a zvedne ruku. Naposledy to udělali už jen komunisté, kteří se svým hlasování spojili dvě podmínky. Myslet si o nich můžeme, co chceme, ale faktem je, že ani jednu vláda nesplnila. To samo o sobě zásadně limituje pozici kteréhokoli vládního politika v dalších jednáních.
Možná se nad kabinetem nakonec zase někdo ustrne, ale zdá se to čím dál méně pravděpodobné. Musíme se připravit na zcela reálnou variantu, že od příštího týdne skončí nouzový stav, ledacos se otevře, vláda bude narychlo zkoumat, které zákazy jí projdou podle zákona o ochraně veřejného zdraví a které už ne.
V takové situaci se vývoj covidové situace ocitne víc než předtím v rukách každého jednoho občana. Chování lidí je těžké předjímat, ale pokud má pravdu vláda, která svým občanům nevěří a cítí potřebu je svazovat složitými pravidly a zákazy, skutečně dojde k zásadnímu zhoršení situace. Jistě si lze vzpomenout na Blatného slova, že „opatření přestala fungovat“. Tak proč pro ně plakat? Na druhé straně když vám v autě špatně fungují brzdy, nespíš nebudete tento problém řešit tím, že je vymontujete bez náhrady.
Ať už se do neděle a po ní přihodí cokoli, odpovědnost bude ležet pořád na vládních bedrech, ačkoli uslyšíme spoustu křiku o cynické opozici, případně nezodpovědných lidech. Zanedbávání politické práce, kterou přitom bezpodmínečně potřebuje k fungování podle vlastních představ, je ze strany kabinetu neodpustitelná chyba.
