Článek
Jsem velmi alergický na větu „Jsme šikovní a schopní, ale řídí nás nemehla“ a všechny její varianty. Cítím v ní zakomplexovanost lidí, kteří mají pocit, že by mohli být úspěšní a šťastní, ale vždycky jim v tom někdo jiný brání. Můžou to být okolnosti nebo i konkrétní lidé. Ale vždycky to tak je.
V době normalizace to mělo určité oprávnění, byť i tehdy byla hranice mezi MY a ONI do značné míry nejasná. Ale objektivně jsme měli prakticky ve všech oborech horší podmínky než lidé ve vyspělých demokratických zemích. Proto bylo tak skvělé, když toto omezení v roce 1989 padlo. Ale rychle padlo i naše přesvědčení, že jsme zázračným malým národem, trpícím pod komunistickým jhem, který by mohl vybudovat nové Švýcarsko, kdyby dostal příležitost.
Tu jsme dostali. A od té doby uplynulo víc než třicet let. Nejsme Švýcarsko a nejsme zázrační. Jsme relativně dobře fungující zemí, která si původně myslela, že v dohledné době dožene aspoň sousední Rakousko, a teď se smiřuje s tím, že ho nedožene nikdy. A že bude trvat ještě spoustu let, než do Rakouska dojedeme po dálnici.
Jenže my v sobě máme nějak zakódovanou sebelítost z toho, jak na nás dopadají nespravedlivé okolnosti a nepřízně osudu. A končíme útrpným „to nemá cenu“, místo abychom měli mentalitu lidí, kterým se anglicky říká „underdogs“. Které nepřízeň osudu motivuje, protože ostatně platí, že ty největší příběhy úspěchu začínají často mimo komfortní zónu, nikoli v ní.
Nechci generalizovat, ale skoro v Česku vidím potěšení z toho, když zemi řídí lidé, kteří se nám nelíbí. Jako by nám to dávalo alibi pohodlně přežívat v komfortní zóně průměrnosti a malých ambicí. No, a z toho se pak rodí smutné a naštvané: „Jsme šikovný národ, ale vládnou nám nemehla.“
Ve své bublině jsem byl jedním z mála, kdo nekritizoval koronavirový postup vlády. Naopak jsem rozčiloval své kamarády tím, když jsem tvrdil, že i v kontextu Evropy vidím kroky vlády a ministra zdravotnictví jako v podstatě vzorové. Osobní nasazení, pravidelné a v rámci možností přesné informace (samozřejmě, že lidé dělají chyby, kdo ne?), jasná vize a rázná rozhodnutí.
Jsem přesvědčený, že ta rozhodnutí jsou správná? Vůbec ne. Rozumím tomu? Rovněž nikoli. Jisté je jediné: rozhodnutí musí padnout, a to konzistentní a proveditelná. Jakékoli rozhodnutí lze kritizovat, a proto bude kritizováno i jakékoli rozhodnutí učiněné exekutivou v boji s nákazou koronavirem.
Měli bychom mít aspoň určitou míru pochopení pro lidi, kteří je dělají, tedy primárně ministra zdravotnictví a další. Vzhledem k asymetričnosti rizik a benefitů se u některých rozhodnutí nedozvíme ani v budoucnu, zda byla správná. Nevíme a možná se nedozvíme, zda – například – přísná karanténa je zbytečná a kontraproduktivní, protože povede k negativním ekonomickým dopadům, anebo zachrání miliony životů.
Mám za sebou stovky rozhovorů s chytrými a úspěšnými lidmi. Získal jsem jednu zkušenost: výsadou těch nejchytřejších a nejvzdělanějších jsou pochybnosti. Spousty věcí nelze spočítat, vědět s naprostou jistotou, úspěšně předpovědět. A když se na tyto věci zeptáte, od intelektuálů často dostanete nikoli jednoduchou, ale složitou, strukturovanou odpověď.
Exekutiva, zejména v době krize, si pochybnosti nemůže dovolit. V této situaci podle mě dnes jsme. Veřejnost žádá, ať rozhodnou odborníci a experti. Ale čím větší expert (na virologii, epidemiologii, zdravotní logistiku), tím méně jasné a autoritativní jsou – z logiky věci – jeho názory a doporučení.
„Ví, že nic neví,“ s nadsázkou řečeno. V novinářském rozhovoru či společenské konverzaci jsou skromnost a obezřetnost hodné obdivu. Ale exekutiva na sebe musí vzít riziko omylu, možná velkého, a rozhodnout.
Nedojímám se její nevděčnou rolí; neobdivuji, že někteří politici a úředníci pracují dvacet hodin denně a jsou vystaveni stresu. Je to kariéra, kterou si vybrali a jež má plusy i minusy. Mám na ně ty nejvyšší nároky. Ale zároveň si nemyslím, že by v naší situaci bylo praktické zaujmout naši oblíbenou stylizaci „kašleme na to, řídí nás nemehla“.
Jsme uprostřed krize a měli bychom se pokusit zapomenout, že klíčová rozhodnutí dělají a veřejnosti předkládají lidé, kterých si mnozí z nás – z dobrých důvodů – neváží nebo jimiž opovrhují. Jenže to by nám to samotní politici nesměli dělat ještě těžší.
Jestliže jsem začal větou, na kterou jsem alergický, tak pak v sobotu na tiskové konferenci zazněla věta, jež pro mě představuje naprosté dno lidského chování. Chápu, že jsme v krizi a že v krizi můžeme dělat či říkat nepěkné věci. Jsme pod tlakem, spousty věcí vnímáme úkorně či nespravedlivě.
Ale věta „Nebuďte slušnej!“ nemá co dělat s nervozitou nebo „ujetými“ emocemi. Je to vůbec ten nejhorší étos pro jakoukoli krizi, protože představuje nepřijatelný návod, jak se k sobě chovat. A není důležité, jestli jste zrovna nevyspalí, přepracovaní či vystresovaní. Můžete udělat chybu, můžete selhat. Ale nikdy byste si neměli říct: „Nebuďte slušní.“
Dostáváme se do situace, kdy budeme muset přijmout, že některá rozhodnutí nebudeme dělat sami a že můžeme přijít i o část osobní svobody. Spousty věcí nemůžeme ovlivnit. Ale něco ano, například to, jestli k sobě budeme slušní, nebo nikoli. Pan Babiš by se měl stydět.
