Komentář: Ano, otočíme list. Ale až to podtrhneme a spočítáme

Prý byl jako nákupní vozík, který se vymkl kontrole. Naráží do regálů po jedné i druhé straně, a nikdo neví, co s ním. Tak popsal Dominic Cummings působení britského premiéra Borise Johnsona během pandemie.

Bývalý premiérův hlavní poradce, který má pověst zlobivého geniálního dítěte, si vyřizuje účty. Byl považován za hlavního architekta Johnsonova politického vzestupu, počínaje brexitem a konče posledními vyhranými volbami. Teď by chtěl příběh „novodobého Churchilla“ naopak předčasně uzavřít.

Nemám tušení, jestli se mu to může podařit. Historky ze zákulisí britské vlády znějí celkem uvěřitelně. Boris Johnson je chaotický, byť charismatický intelektuál, kterého pandemie loni na jaře zaskočila ve zvlášť nevhodnou dobu. Kromě toho, že se učil vládnout, se zároveň rozváděl a jeho přítelkyně čekala dítě. Navíc psal životopis Williama Shakespeara, na který podepsal smlouvu a hlavně dostal poměrně vysokou zálohu už před šesti lety. Je přitom veřejným tajemstvím, že osobní finance Borise Johnsona nejsou v nejlepším pořádku.

A do toho koronavirus. Dá se věřit Cummingsovým tvrzením, že novou nákazu považoval premiér za mediální bublinu a že dokonce uvažoval, že se v přímém přenosu v televizi nechá nakazit, aby Brity přesvědčil, že se nemusí bát. To je velmi v jeho stylu! A vlastně i to, že to nakonec nebylo potřeba, protože virus chytil a v nemocnici málem zemřel.

Boris Johnson udělal spoustu rozhodnutí, které zpětně jsou jasně chybná. Věřil v kolektivní imunitu, naopak podceňoval masové testování, odkládal zavedení podzimního lockdownu. Podle Cummingse stála tato rozhodnutí životy desetitisíců lidí.

Na druhou stranu, z českého pohledu si Británie vedla poměrně dobře, zejména co se týče očkování. I proto se dnes do běžného chodu vrací rychleji než většina evropských zemí. Zatím vyčíslené a vyčíslitelné škody jsou vysoké, ale nižší než ty české.

Český premiér udělal rovněž mnoho věcí špatně, byť žádnou knihu nepíše, nerozvádí se a už vůbec není ve finančních těžkostech. Ty chyby vidíme a známe a ani k tomu nepotřebujeme svědectví žádného bývalého poradce. Co s tím?

Stojíme před stejným dilematem, jako dnes Británie, ale vlastně asi i většina ostatních zemí. Všude politici dělali větší či menší chyby. Otázka zní, zda a kde udělat čáru, za kterou by už konkrétní politici měli nést konkrétní odpovědnost. Určitě politickou, možná i jinou.

Má to smysl? Na jedné straně je dlouhé a úmorné vyšetřování. Navíc sami víme, jak úspěšné a efektivní jsou vyšetřovací komise, hlavně ty parlamentní. Na druhé straně stojí chuť přestat se pandemií po jejím skončení zabývat a všechnu energii vrhnout na restartování ekonomiky i svých vlastních životů.

Lákavá možnost otočit list a vyhlásit škody paušálně za následek přírodní pohromy by však měla být ignorována. Nejde o hon na čarodějnice, ty stejně nikdo nechytí. Ale měli bychom zmapovat, co přesně se stalo. I když to bude úmorné, nehezké a někdy trapné, podobně jaké některé výpovědi Dominika Cummingse.

Protože alternativou je ještě větší marasmus a další důvod uvěřit tomu, že politika není k ničemu jinému než k recyklaci neschopných a nemravných. Že je vlastně jedno, kdo nám vládne. Pokud tomu uvěříme, budeme se znovu a znovu ujišťovat v tom, co jsme zjistili v minulých měsících: že když máme pocit, že jsme dorazili na samé dno, pak je pod ním vždycky ještě nějaké další.