Článek
Premiér Andrej Babiš i ministryně financí Alena Schillerová pokaždé, když jsou dotázáni, tvrdí, že by rádi ve svých funkcích pokračovali i po volbách, jestli to přízeň voličů umožní. Co mají také lidé v politických funkcích s blížícími se sněmovními volbami říkat. Ostatně představitelé opozičních stran pravidelně vyjadřují nemenší touhu Babiše a Schillerovou na vysokých postech vystřídat.
Přesto je důvod se domnívat, že tvrzení těch i oněch jsou diktována jakousi politickou setrvačností. Ve skutečnosti totiž vláda i opozice tuší, že příští volební období bude politicky i odborně extrémně náročné. Úklid toho, co napáchal v posledním roce koronavirus a vládní boj proti němu, bude složitý v mnoha oblastech, jimž vévodí oblast veřejných financí.
Když ministryně financí hovoří o sestavování státního rozpočtu na příští rok, bezelstně přiznává, že „pod tři sta to nebude“, a má tím na mysli výši deficitu vyjádřenou v miliardách korun. Připomeňme, že loňský rozpočet skončil ve schodku 370 miliard. Letošní je naplánován na 500 miliard, a to má ministryně obavy, aby s ním vydržela za červen. A v příštím roce, který už by měl být skutečně postcovidový, budeme tedy počítat v podobných číslech jako loni.
Je až děsivé, jak snadno si vrcholoví politici na pohyb v těchto řádech zvykli. Dvanáctimístné záporné číslo jsme sice v českých dějinách v rozpočtové bilanci párkrát (konkrétně pětkrát) viděli už před pandemií. Ale byla to vždy čísla začínající jedničkou, i když v roce 2009 to bylo o fous. A vždy vyvolávala silné debaty o tom, jak výsledky hospodaření státu dostat do méně astronomických hodnot.
S příchodem pandemie se ale vláda zaštítila heslem o „fiskální expanzi“ a přimáčkla rozpočtový plyn na samou podlahu. A ani zdaleka bohužel nešlo jen o jednorázovou krizovou pomoc. Kdybychom museli po odeznění pandemie „jenom“ sečíst všechny ty Antiviry, kompenzační bonusy, sportovní, lázeňské a autobusové covidy a vyplacené ošetřovné pro OSVČ, bylo by to ještě dobré. Jednak by součet nebyl tak strašidelný a jednak by bylo možné hledat cesty, jak to všechno splatit, a současně hledět do „normálnější“ budoucnosti.
Jenže vláda už před příchodem epidemie a pak tím víc v zápalu boje s covidem udělala ve veřejných financích značnou paseku takzvaně strukturální. Takže až pandemie skoční, státnímu rozpočtu bude pořád chybět sto miliard ročně na snížené dani z příjmů, stát bude pořád muset vyplácet divoce valorizované důchody z minulých let, stát bude pořád muset platit zdravotním pojišťovnám za „své“ pojištěnce o 75 miliard víc než předloni a tak dále. Kromě toho bude muset také platit každý rok padesát miliard místo dosavadních čtyřiceti za obsluhu nabobtnalého a stále dražšího dluhu.
Kde na to stát vezme, by mělo být naprosto stěžejním tématem všech politických diskusí i předvolebních kampaní. Jenže není a nejspíš nebude. Muselo by se mluvit o věcech, o kterých se před volbami mluvit nesluší. Třeba o tom, že ono zcela pitomé snížení daní v letošním roce by mělo být skutečně jen na dva roky, jak to vláda slíbila, ale „zapomněla“ napsat do zákona. Nebo o zvýšení daňové progrese u příjmů firem i zaměstnanců. O zavádění nových daní – digitálních, sektorových, zelených, majetkových… O zvyšování těch spotřebních. O vyšší DPH.
Muselo by se mluvit o tom, kde může stát škrtnout a ušetřit. A to nikoli demonstrativním propuštěním několika úředníků. Muselo by se mluvit o omezení dotačních programů za desítky miliard. O rušení slev na jízdném za miliardy. O výrazném zpomalení valorizace důchodů, o zmrazení platů státních zaměstnanců, na které vyskočily náklady o desítky miliard.
To jsou všechno nástroje, které v nějaké rozumné kombinaci mohou sloužit jako brzda dnešní divoké rozpočtové jízdy. O ničem z toho se ale nikomu mluvit nechce. Přitom je zcela jisté, že příští vláda bude muset dříve nebo později do těchto arzenálů nepříjemných opatření na příjmové i výdajové straně rozpočtu sáhnout. Protože takové rozpočtové otáčky prostě český motor dlouho nevydrží a nejde je snížit nějakým jedním zázračným opatřením, kterého si nikdo nevšimne.
Zvláště kreativní chvilku měli v tomto směru v Lánech premiér Babiš s prezidentem Milošem Zemanem. Vymysleli, že když měla loni Česká národní banka zisk přes 90 miliard korun, mohla by děravému rozpočtu také něčím přispět. To je úvaha sporná v mnoha rovinách. Především ale proto, že kdyby si chtěl Babiš z účetnictví ČNB momentálně něco vzít, najde tam jenom kumulovanou ztrátu stále ještě v desítkách miliard korun, což je památka na ukončení měnové intervence v roce 2017.
Myšlenka kasírovat dividendu po ČEZ a Lesích ČR také z centrální banky je velmi babišovská a v českých poměrech originální. Má dokonce jisté předobrazy v blízkém zahraničí. Ale s ohledem na hospodaření ČNB, nutnost bedlivě uchovávat její nezávislost a hlavní funkce a při představě, jak by realizace takového nápadu v podání této vlády dopadla, bude lepší na ni zase zapomenout. V trezorech ČNB řešení strukturálních problémů, které vláda napáchala, skutečně neleží.
V letošní konvergenční zprávě, kterou Česko každoročně posílá do Bruselu a na jejíž obsah upozornil ve svém newsletteru novinář David Klimeš, je konsolidační strategie Aleny Schillerové popsána docela trefně: „Konkrétní naplnění fiskální restrikce bude záležet na programovém prohlášení vlády, která vzejde z voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v říjnu 2021.“
Přeloženo – jedeme dál na plný plyn, po nás potopa a rozpočtové brzdy ať si hledají ti, co přijdou po nás. Jestli takhle uvažuje někdo, kdo zároveň tvrdí, že by rád byl i příštím ministrem financí, je to docela pozoruhodný myšlenkový rozštěp.
