Článek
Joe Biden nemá žádnou kouzelnou hůlku a jeho nástup do funkce nezbaví Ameriku všech jejích problémů. Jeho nástup do Bílého domu znamená návrat establishmentu k moci, ale také návrat standardního vládnutí, které je sice rétoricky líbivější, v praktické rovině však nenabízí velké části Američanů vůbec nic.
Nastupující prezident je přímo ztělesněním washingtonského establishmentu. Když Joe Biden poprvé kandidoval za demokraty do Senátu ve státě Delaware, psal se rok 1972. Pro představu – to byl první rok, kdy prodej barevných televizorů překonal v USA prodej přijímačů černobílých. Od té doby Biden držel veřejnou funkci až do roku 2016, kdy skončil jako viceprezident Baracka Obamy.
To je naprostý opak oproti Donaldu Trumpovi, který se do Bílého domu dostal coby washingtonský outsider – nikdy předtím nebyl nikam zvolen. Politicky nezkušeného, příliš často sólujícího Trumpa nahrazuje někdo, komu se taková chyba zcela určitě nestane.
Málokdo zná specifické prostředí mocenského centra USA tak dobře jako Biden. Málokdo se může pochlubit tím, že v něm dokázal vydržet skoro půl století. A také proto lze předpokládat, že Biden bude mnohem silnějším hráčem uvnitř své strany, jakkoli otázkou zůstává míra tlaku, který na Bidena bude vyvíjet progresivní křídlo demokratů.
Biden je členem vládnoucí elity, která za svorné účasti obou velkých amerických stran přinesla v několika posledních desetiletích Američanům nekonečné války v zámoří, pocit odcizení napříč USA, rozkvět identitární politiky, ekonomickou stagnaci, raketově rostoucí ekonomickou nerovnost a moc korporací. S tím vší souvisí i čím dál větší nedosažitelnost ideálu amerického snu pro miliony lidí napříč zemí. Jinými slovy jde o kořeny problémů a svárů, které v uplynulých letech v plné parádě vyvřely na povrch. Na bedrech establishmentu leží vina za současnou krizi USA.
Pokud byl slogan Trumpova prezidentství America First, mohou mít opět mnozí obyvatelé pocit, že s Bidenem zase začne platit heslo America Last. Tak lze vyložit Bidenovo opětovné přistoupení k Pařížské klimatické dohodě či předpokládanou snahu o opětovný vstup USA do Světové zdravotnické organizace, která se naprosto zdiskreditovala svými kroky a vyjádřeními během probíhající globální pandemie.
Pokud bude Joe Biden pokračovat ve stylu vládnutí, který praktikoval už Barack Obama, šrámy na americké duši nezmizí. Naopak budou s přibývajícím časem jen hlubší.
Často jde o kroky, kterým sice nadšeně tleskají mnozí příznivci Bidenovy strany a které zviditelňují doma i ve světě demokratům nakloněná média, ale ve skutečnosti jdou podstatné části Američanů proti srsti. I my v Evropě vnímáme, že Amerika už dávno není zářným demokratickým majákem pro zbytek světa, ba ani neohroženým globálním lídrem. Spíše než na pomoc ostatním národům se musí federální vláda zaměřit na rekonfiguraci a vyřešení společenských problémů doma.
Biden má štěstí – bude mít vládnutí o to jednodušší, že mu Trump svou zpupností odevzdal i Senát s křehkou většinou 50 hlasů závisející na hlasu viceprezidentky Harrisové. Demokraté budou mít většinu v obou komorách Kongresu poprvé po více než 10 letech.
Bidenovu stranu však v posledních čtyřech letech spojoval hlavně odpor vůči Trumpovi. Po odchodu společného nepřítele se demokraté stanou mnohem méně jednolitým proudem, než jak to poslední čtyři roky vypadalo. Ostatně umírněnější senátoři jako Joe Manchin, který pochází ze silně republikánské Západní Virginie, budou pro Bidenovy případné progresivní kroky s nadšením hlasovat jen stěží.
Změna americké vlády bude v mnoha případech především rétorického než praktického rázu. Lze to ilustrovat třeba na Bidenově reakci na koronavirus, který už zabil více než 400 tisíc Američanů. Biden vyzval, aby se během prvních 100 dnů jeho mandátu vpíchlo Američanům 100 milionů dávek vakcíny proti koronaviru. Současné tempo vakcinace, které je těsně pod úrovní milionu dávek denně, ovšem Biden nazval „neutěšeným selháním“.
Druhý stimulační balíček pro americkou ekonomiku, na který už deset měsíců čekají miliony lidí kvůli handrkování v Kongresu a o jehož podobě stále není jasno, nelze bez ohledu na předání moci očekávat dříve než na přelomu února a března. Zkrátka a dobře, pro běžné obyvatele USA žádná velká změna v nadcházejících týdnech nenastane.
Mnohým americkým liberálům, kterým během inaugurace Joea Bidena tekly slzy a sociální sítě zaplavili vlnou patosu, to však stačí. Tato část americké společnosti totiž touží především po důstojné formě vládnutí, přičemž praktická složka je zase až tolik nezajímá. Vždyť Bidenovy výzvy k jednotě a uklidnění americké „studené občanské války“ nejsou nic jiného než prázdné floskule, které jsme už slyšeli od stovek politiků stokrát.
Joe Biden ve svém pro budoucí generace těžko zapamatovatelném inauguračním projevu mimo jiné řekl: „Existuje pravda a existují lži. Lži vyřčené pro moc a zisk. My musíme bránit pravdu a porazit lži.“ To zní zajímavě z úst politika, který v roce 1988 odstoupil z kampaně v prezidentských primárkách kvůli plagiátorství, neboť ukradl projev šéfovi britských labouristů Neilu Kinnockovi. Biden v minulosti lhal také o svých akademických výsledcích a hodně přeháněl, když vyzdvihoval své zapojení do hnutí za občanská práva v šedesátých letech. Budiž, je to všechno dávná minulost. Bývalý senátor za stát Delaware bude mít čtyři roky na to, aby prázdná hesla dokázal přetavit ve skutečnost.
Biden chce být dle svých slov prezidentem všech Američanů, což je chvályhodné. Kromě líbivých hesel má však těžko co nabídnout valné části „červené“, republikánské Ameriky. Její příběh je úplně jiný než liberály propagovaná touha po větší diverzitě, sociální spravedlnosti a podobně.
Kupříkladu pro mnohé Američany nebude ani krapet líbivá ohlášená politika Bidenovy ministryně financí Janet Yellenové, podle níž bude nastupující demokratická administrativa první, která postaví hospodářskou politiku kolem otázek rasy, rovnosti pohlaví a změny klimatu spíše než kolem tradičních ekonomických ukazatelů.
Pozastavení stavby ropovodu Keystone XL, který má vést z Kanady do Nebrasky, zase nepotěší tisíce Američanů, jejichž práce závisí na petrochemickém průmyslu, ale ani liberálního kanadského premiéra Justina Trudeaua, který si od Joea Bidena zřejmě sliboval lepší zacházení.
Stručně řečeno, Trumpovu reality show v Bílém domě nahradí nudné a uhlazené vystupování, jemuž mnozí novináři slouží ne jako zdroje relevantní kritiky vládnoucí moci, ale jako poslušní stenografové probíhajících událostí. Narativ ve veřejném prostoru se podle očekávání razantně promění, ale pouhá změna lídra Ameriku jen těžko zázračně uzdraví a stmelí.
