Komentář: Americký boj s komoušským virem

Svoboda vyjádřit vlastní názor a jít demonstrovat do ulic je zásadní pro fungování každého jednoho demokratického státu. Má přesto i tato svoboda své hranice? V současné koronavirové době se Češi museli smířit s mnoha omezeními, od zákazu mnoha povolání až po výrazné omezení pohybu včetně zavřených hranic.

V Česku stát zakazuje setkávání více než dvou osob. V USA se navzdory všem doporučením a nařízením ohledně udržování odstupů schází i tisíckrát více lidí, aby proti opatřením protestovali. Na transparentech lze vidět a z úst protestujících slyšet hesla jako „Chceme pracovat!“ nebo „Strach je ten skutečný virus“. Někteří protestující označují koronavirus za výmysl médií. Mají za to, že není skutečný, nebo se domnívají, že pokud skutečný je, ochrání je před ním vyšší moc.

Demonstrace už dosáhly takové intenzity, že proti nim začali mobilizovat pracovníci ve zdravotnictví a snaží se o blokády protestů – některé se totiž konají v autech, formou projíždějící kolony. Existuje video, publikované 19. dubna, jež zachycuje dva zdravotníky, kteří připomínají počet obětí: „35 000 mrtvých a pohřbených!“ Jde o reakci na křik protestující ženy: „Toto je svobodná země! Jděte do Číny, jestli chcete komunismus!“

Chtít pracovat je jistě legitimní přání a je taktéž správné počítat s tím, že o vlastní živobytí se má člověk postarat především sám. Jenže existuje naprosto markantní rozdíl mezi bezprizorním sezením doma a čekáním, až vám do klína spadne další výplata sociálních dávek, a situací, v níž jít do práce znamená nepřímo přispět k desítkám, stovkám nebo i tisícům případů infekce a bohužel i smrti. V takové chvíli stát prostě zasáhnout musí. A to i v zemi, kde i zdravotní pojištění je na bázi dobrovolnosti. Přesněji řečeno především v zemi, kde zdravotní pojištění je na bázi dobrovolnosti.

V Americe momentálně bohužel (nebo bohudík?) začíná vrcholit kampaň před listopadovými prezidentskými volbami. Koronavirová krize je proto protkána stranickými střety, jejichž hlavními aktéry jsou republikánský prezident Donald Trump a demokratičtí guvernéři některých států.

K twitterové aktivitě Donalda Trumpa se již vyjadřovali povolanější, proto jen krátce: výzvy k „osvobození“ států, v nichž vládnou demokraté, apely na druhý dodatek ústavy (právo držet zbraně) a proklamace, že se některé státy nacházejí v obležení. To je Trumpova představa o tom, co lidé čekají od svého prezidenta ve chvíli bezprecedentní krize. A pak někoho s vážnou tváří přesvědčujte o tom, že v politice a v čele státu by neměly být ženy, protože jsou moc hysterické.

I v případě, kdy zcela ctíme svobodu jednotlivce a jeho povinnost starat se v první řadě o sebe a neočekávat, že vše zachrání stát, je třeba si uvědomit, že určité situace lze vyřešit jedině společně. A jestliže hranice mezi staráním se o sebe a sobectvím je i za normálních okolností relativně tenká, v době koronaviru se stává takřka neviditelnou. A ať už si o viru myslíme cokoliv – třeba že je mediálně nafouknutý nebo že pro většinu lidí nepředstavuje velké riziko, protože je podobný chřipce – pořád zůstává na stole fakt, že neexistuje vakcína a lidé po světě nemají vytvořenou ani částečnou imunitu. S problémem takového rozměru se lidstvo už takřka celé století nepotýkalo a je třeba k němu přistupovat s maximální pokorou. To Donald Trump ani jeho administrativa nedělají, naopak přilévají olej do ohně výzvou k protestům.

Pakliže budeme k věci přistupovat zcela neutrálně, opravdu nemůžeme nikomu brát jeho právo svobodně vyjádřit názor a nesouhlas, ba ani v době pandemie. Nicméně způsob, který zvolili podporovatelé Donalda Trumpa, je opravdu velmi nešťastný. Pravděpodobnost, že počty nakažených kvůli těmto protestům stoupnou, není malá. Dá se přitom protestovat i jinak. Izraelci během protestů proti vládě Benjamina Netanjahua pečlivě drželi rozestupy a měli na sobě roušky. Velmi podobným způsobem se protestovalo v Polsku proti zákonu, který by téměř zcela zakázal potraty.

Dodržování opatření tedy nutně nemusí znamenat úplnou rezignaci na svobodné vyjádření vlastního názoru. Ideální je ale zůstat solidárně pár týdnů doma. Svobodná účast při prskání na druhé skrytém za ušlechtilé sdělení, že se nenecháme za žádných okolností omezovat, nám může nakonec sebrat svobody mnohem více. Zvlášť pokud skončíme v nemocnici připojeni na ventilátor.