Článek
Zatímco v Česku se školy pomalu na poslední měsíc otevírají, v USA v některých státech už školní rok skončil. Například nám v Louisianě - oficiální poslední školní den děti prožily před obrazovkami svých tabletů nebo počítačů ve čtvrtek. O víkendu se třída mé dcery poloilegálně jela naživo rozloučit s třídní učitelkou, kterou překvapení pečlivě připravené maminkami pěkně rozplakalo.
A máme prázdniny. Dobu, na kterou se obvykle všichni těší, ale která je letos kvůli posledním dvěma měsícům prosezeným doma na gauči přijímána jaksi vlažně, bez většího nadšení. Rodiče jsou na konci sil, děti psychicky vyčerpané z osamění, z takzvaného „social distancing“.
Pokud se rodiče v této době nejvíce bojí o své zaměstnání, budoucnost a zdraví, děti teď nemyslí na nic jiného, než kdy se zase uvidí s kamarády a kdy najedou do starých zajetých kolejí. Celé ty týdny strávené doma Američanům (a zdaleka nejen jim) ukázaly, že dětství v 21. století má několik šrámů. Například to, že úzkostné poruchy u amerických dětí jsou běžnější, než jsme si ochotni přiznat.
Průzkumy amerického Národního institutu zdraví ukazují, že jedno ze tří dětí ve věku 13-18 let trpí úzkostmi. Proč? Vysoké nároky rodičů, program naplánovaný do nejmenšího detailu, přespříliš kroužků, téměř žádný volný čas a tlak sociálních sítí.
Připomíná vám to něco? Pokud ne, máte štěstí! Pokud ano, vítejte v dětství moderního věku - které se ovšem teď vinou restrikcí a zrušení všeho zhroutilo jako domeček z karet.
Každý rok jezdíme s dětmi na prázdniny domů k rodičům do třítisícové obce ve Slezsku. Do místa, kde se oproti našemu americkému domovu - městu New Orleans - v mnohém zastavil čas. Každý rok se jako maminka dvou holek - tříleté a skoro osmileté - nemůžu dočkat chvíle, kdy jim začne bezstarostný čas. Období, kdy auto budeme muset použít třeba jen jednou týdně, protože všude se dá dojít pěšky anebo na kole. Dva měsíce v roce, kdy nebudu muset plánovat „playdates“ na týdny dopředu, ale kdy se zkrátka jde na návštěvu na poslední chvíli, třeba i neohlášeně. Na prázdniny, kdy má starší dcera bude moct prozkoumávat okolí sama, bez neustálého dozoru.
Nikdy nezapomenu na léto před dvěma lety, kdy jako čerstvě šestiletá měla obrovskou touhu jít samotná na dětské hřiště. Jít samotná ven na zahradu natrhat petržel do polévky, jít samotná koupit si zmrzlinu do obchodu, zatímco já na ni počkám venku. Zkrátka zkoušet, co zvládne, naučit se být samostatná bez neustálého monitorování jednoho z rodičů, což je v USA nutnost i z právního hlediska. Jednotlivé státy mají stanovenou věkovou hranici, od kdy mohou děti například samotné zůstat doma anebo jít si hrát před dům. Například ve státech Colorado nebo Mississippi musí dětem být 12, v Illinois dokonce 14, ale v Kansasu mohou zůstat bez dozoru rodičů samotné už v šesti letech.
Absence všeho výše popsaného se teď během koronavirových prázdnin naplno projevila, všímají si i americká média: „Rodiče, kteří byli doposud zvyklí vše za děti řešit, to teď nezvládají, nemůžou organizovat strukturovaný program na 15 hodin denně. Nikdo tohle nedokáže. Místo toho v domácnostech nastává doba volnosti - sice za zamknutými dveřmi našich domovů, ale přitom ta zvláštní situace nabízí dětem mnohem větší svobodu, než na jakou byly vůbec kdy zvyklé,“ popisuje pro deník New York Post Lenore Skenazy, prezidentka neziskové organizace Let Grow zaměřující se na podporu nezávislosti u dětí.
Ta pracuje s hypotézou, že děti pravidelně ponechané volnému hraní jsou zjednodušeně řečeno šťastnější. „Začali jsme během školního roku šířit ve školách náš projekt, aby učitelé dali dětem za úkol udělat něco bez pomoci rodičů, cokoliv. A pak už jsme jen pozorovali, jak ty děti rozkvétaly. Některé samy připravily k snídani palačinky, jiné se samy jely projet na kole,“ dodává Skenazy. To, že si děti řídí svůj volný čas, v nich podle průzkumů rozvíjí dovednosti jako lepší plánování a řešení problémů.
Alespoň jedna pozitivní zkušenost, ke které se chci jako rodič v této koronavirové době přiklonit. Zároveň je tady ale realita plná nejistoty, která zahrnuje i možnost, že náš nový školní rok, začínající běžně první týden v srpnu, zůstane zčásti online jako doposud. E-maily ze školy o psychologické podpoře rodičům i dětem chodí pravidelně co dva týdny. Přiložen je návod, jak se vyhnout špatným myšlenkám, jak omezit sledování zpráv, jak mít stanovený denní režim včetně pohybu a zdravé stravy. Telefonní číslo, kam volat v případě nouze, je tam také.
Psychologové si uvědomují, že o jejich profesi teď bude mimořádný zájem. „Nejenže je tady ekonomická krize, je tady ještě takzvaná školní krize. Ta je pak lepší nebo horší v rodinách podle jejich příjmů. Tam, kde jsou na tom rodiče lépe, dokážou dětem také plnohodnotněji nahradit školní docházku, v opačném případě uzavření škol přináší jen více stresu a problémů,“ vysvětluje Ariel Kalil, psycholog z University of Chicago. Město New Orleans se snaží kromě nabízené psychologické poradny pomáhat i tím, že i přes prázdniny si budou moci rodiče vyzvedávat ve státních školních jídelnách snídaně a obědy zdarma.
My se letos do Česka kvůli zrušeným letům nedostaneme. Navzdory louisianským zákonům budu ale i tak vést dceru k tomu, co každé léto zažívá v malé slezské vesnici. Nechám ji jít samotnou vyzvednout poštu, objednat si zmrzlinu, a co je její neoblíbenější - cestou z projížďky na kole ji nechám domů jet jinou ulicí, než po které se vracím já. Snad mě nikdo nenahlásí.
