Článek
Jsou dva měsíce do voleb. Po Andreji Babišovi objevila půvab perpetua mobile i sociální demokracie. Zařízení funguje takhle: vydáme (my politici) lidem peníze, oni (nám) je utratí a roztočený pohon národního hospodářství se už nikdy nezastaví.
Andrej Babiš dávání peněz lidem dokonce nazývá „investicí“. Než symbolicky zamířil na dovolenou do Středomoří, opakovaně vyzýval k tuzemské spotřebě a domácímu utrácení, aby bylo líp.
ČSSD, konkrétně Jan Hamáček a Jana Maláčová v článku pro Právo, se k této myšlence přihlásila v souvislosti se zvyšováním důchodů. Důchodce patřičně levicově sugestivně nazývají „seniory, kteří celý život dřeli“ a slibují jim 300 až 400 korun navíc nad povinnou valorizaci, celkem tedy cca 1200 korun měsíčně.
Místy snad až příliš brutálně důchodově reformní text - „penzisté si už nárok na důstojný život v důchodu předplatili, teď právem spoléhají na společnost a my je nyní nemůžeme nechat na holičkách“ - vrcholí argumentem: „Peníze investované do důchodců nikam nezmizí! Zůstanou v naší ekonomice, lidé je utratí, povzbudí spotřebu a ve výsledku na tom všichni vyděláme.“
Jak prosté! A pak že politické nápady kopíruje jen Babiš.
Alexandr Lukašenko, který má tento týden také před volbami, obyvatelstvu připomíná: „Ze státního rozpočtu jsme poslali 500 milionů rublů těm, kdo zvláště potřebovali podporu od státu.“
Najděte pět rozdílů, kromě toho, že běloruský diktátor slibuje do pěti let dvojnásobné platy. Vydržte, to přijde.
Než začneme tančit s miliardami (tvrdých korun), zbývá poslední detail: kdo ten jakoby zázračný stroj bude napájet? Ne energií. Penězi. Jako perpetuum mobile se to tvářit může, ale fyzika i ekonomie vědí, že nic takového ve skutečnosti fungovat nebude.
A tady se pozornost jako obvykle obrací ke střední třídě. Právě ta by si měla, jakmile uslyší o něčem jen trochu podobném perpetuu mobile, jakmile se od státních představitelů dozví „zvýšíme, přidáme, masivně podpoříme atd.“, držet peněženky co nejpevněji.
To platí i pro nepřehlednou situaci kolem rušení takzvané superhrubé mzdy. Zatím jde spíš o kost předhozenou voličům, ekonomům a sociálním sítím než nějaký jasný konzistentní návrh. Až na naopak moc dobře srozumitelnou otázku: Kde se nakonec ty peníze, co budou rozdávány lidu jako nějaká prémie firemním zaměstnancům, ve státním rozpočtu vezmou? Naprší z tiskárny? Nebo jak?
Hádáte správně - a bankovní daň, jak po xté navrhuje ČSSD, to ani tentokrát nebude.
Střední třída, nebo přinejmenším její typičtí pracující příslušníci v nejproduktivnějším věku, má před sebou nemalé úkoly. Hrozně moc konzumovat v České republice. Zabezpečovat své potomky pro budoucnost, své předky ve stáří, a nehledě na ideály dua Hamáček-Maláčová i sebe sama na celoživotně vydřená léta v důchodu. Do toho si střihnout nějakou tu hypotéku. Jo, a také dál napájet erární pokladnu odvody jako za prvního stupně povodňové aktivity.
Prostě mít se dobře.
