Článek
Poslední oficiální informace z Hradu, jak konkrétně je na tom prezident ze zdravím, pochází z poloviny září, kdy byl v Ústřední vojenské nemocnici na „rekondičním pobytu“. Šlo o „dehydrataci a mírné vyčerpání“, kromě „přetrvávající neuropatie dolních končetin, jak už je známo delší čas“. Od té doby se úřad prezidenta fakticky – od slova fakta – odmlčel, až na sdělení, že hlava státu je „čtrnáct dní ve stavu nemocných“ (8. října).
Mezitím byl Miloš Zeman převezen na oddělení intenzivní péče a 18. října tlumočil předseda Senátu Miloš Vystrčil odpověď lékařů: prezident není ze zdravotních důvodů schopen vykonávat žádné pracovní povinnosti, dlouhodobá prognóza jeho zdravotního stavu je krajně nejistá, a tím i možnost návratu k prezidentské práci v následujících týdnech.
Parlament se chystá jednat o tom, že kvůli „pracovní neschopnosti“ prezidentovi odejme pravomoci; Ústava umožňuje jejich rozdělení mezi premiéra a předsedu dolní komory. Zatímco vedoucí hradní kanceláře trvá na tom, že jde o „mediální hru“ s cílem prezidenta odstavit od moci.
Nastala specifická ústavně-zdravotně-informační krize. Něco takového nám, a není to v politice poprvé, může, ale rozhodně nemusí závidět celý demokratický svět. Tohle jinde nemají, ani vinné klobásy na jipce, ani žalmy místo tiskových zpráv. Komunikace Hradu připomíná Trumpa v nejlepší twitterové formě, říznutého Kafkou, Švejkem a Radkem Vondráčkem.
Kde a kdy se stala chyba? Jak to mohlo tak daleko dojít a muselo se to stát?
Pokud jde o vitalitu Miloše Zemana, problém začal už před prezidentskou kandidaturou 2018. Panovaly pochybnosti, jestli je v takové kondici, aby mohl absolvovat druhý mandát na odpovídající úrovni. Zemanovo churavění není samo o sobě žádná novinka. Ale shodou okolností se mu přitížilo zrovna v náročném období kolem parlamentních voleb. Kdy je pokaždé důležitý prezident jako takový.
Je očividné, že Miloš Zeman se vzhledem ke svému zdraví už dlouho pracovně přemáhá. Nemůžeme si být jisti, jak dalece je to z jeho vlastní vůle, anebo z vůle jeho spolupracovníků. Nejspíš kombinace obojího. Ale nemuselo k tomu vůbec dojít, kdyby mnohem dřív dokázal správně odhadnout své možnosti – a odpovědně zvládal obtížné umění odcházení. I to patří ke státnické výbavě, i to má být mezi požadavky na každého prezidenta.
Momentů, kdy se přes všechnu fasádu ze slonoviny dalo usoudit, že se Miloš Zeman s obtížnou prezidentskou prací docela nesrovnává, by bylo víc – já osobně jsem například zapochyboval, když po kauze Vrbětice v podstatě tvrdil, že je vrchním velitelem policie.
Mimochodem, je to už víc než dvacet let, kdy Zeman říkal, že je unavený a brzy v politice skončí. A stalo se – do předčasné penze odešel v 58 letech, v roce 2002. Premiéra, svou tehdejší funkci, srovnával s pozicí cyklisty, který rozráží vzduch v čele pelotonu, tím se unaví dřív než jiní a potřebuje vystřídat. Politiky přirovnával k nosným stupňům rakety, které fungují, jen dokud jim nedojde palivo, a pak je potřeba, aby uvolnili místo jiným.
To bylo v dobách, kdy byl oproti dnešku plně zdráv. Dnes ho vážné onemocnění limituje v samotném výkonu základních pravomocí. Řeč je o tom, jestli je vůbec „schopen“, už ani ne, jestli svůj úřad zastává dobře a pro blaho země. Když lékaři nezaznamenají změnu k lepšímu, abdikace ze zdravotních důvodů s odvoláním na prezidentský slib by byla důstojným rozuzlením.
Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Pokud jde o informování, respektive tajení, mlžení a lhaní o zdraví Miloše Zemana, tady se chyba stala v květnu 2013. Po návštěvě u korunovačních klenotů. Tehdejší „viróza“ znamenala precedent, že občanům se bude o zdravotní kondici prezidenta lhát. A lidé si o tom možná budou vyprávět vtipy, někdy kruté, ale to je tak asi všechno, protože nic moc jiného jim nezbývá.
Dokonce to někdy vypadalo, že na nás z Hradu jakoby pomrkávají: my vám říkáme, že prezident je v perfektní formě, a víme, že vy víte, že není. No a?
Když je situace skutečně vážná a zdraví prezidenta leží tisícům lidí na srdci nejen kvůli politice, ale také nebo jenom kvůli lidskému soucitu, dosáhl tenhle model vzájemných vztahů absurdního a kritického naplnění. Prezidentská kancelář ani Miloš Zeman bohužel nikdy nedokázali jednat s „dolními deseti miliony občanů“ jako rovní s rovnými. Kardinální vada Zemanova prezidentství se promítla i do dnešních dnů.
