Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Lidé odmítající očkování se dostávají do defenzivy. Naočkovaní je viní z toho, že hrozí další vlna nákazy (v některých zemích je už naplno rozběhnutá) a s ní i znovuzavedení nejrůznějších omezení. Příslib návratu k normálu byl přitom hlavním důvodem, proč se nechali vakcinovat. Odborný konsenzus je dnes takový, že se dosud nejnakažlivější mutace viru delta šíří hlavně v nenaočkované části populace.
Antivaxeři to vnímají, ale to, že pandemie pokračuje a že se nákaza nevyhýbá ani už naočkovaným lidem, vidí naopak jako důkaz, že očkování nefunguje. Nebo minimálně nefunguje tak, jak se původně očekávalo. V tom mají částečně pravdu, lékaři a experti předpokládali (a často veřejně tvrdili), že lidé s „plným“ očkováním už virus šířit nebudou. Což se bohužel nepotvrdilo. Podle izraelských dat klesá po pěti měsících po druhé dávce účinnost vakcíny Pfizer proti nákaze na pouhých 39 procent.
Jde o téma jako stvořené pro další, ještě hlubší rozdělení společnosti. Je krásně binární, protože naočkovaní buď jste, anebo nejste, a i když část lidí může tvrdit, že vakcinaci neabsolvovala zcela dobrovolně (nýbrž třeba pod tlakem okolí, případně zaměstnavatele), většinou se o následnou změnu postoje postará kognitivní disonance.
Nedá se říct, že by dnes všichni nenaočkovaní byli odpůrci vakcinace. Důvody mohou být podobné, třeba tlak okolí (někdo v rodině nebo mezi přáteli je důsledný antivaxer), ale často jsou jen technického nebo logistického rázu. Průzkumy ukazují, že mnoho lidí se nedalo očkovat, protože to nezvládli a nikdo jim odpovídajícím způsobem nepomohl (stále až překvapivě vysoký počet seniorů). Jiní nenašli čas, případně se jim nenaskytla vhodná příležitost. Nebo jen řeší jiné, pro ně důležitější problémy.
Naočkovat tyto lidi mohou pomoci incentiva, klidně i finanční. Nesmějme se tomu, když v některých „akcích“ nabízejí různé instituce za vakcinaci „párek“, případně malou finanční odměnu. Nesmějme se ani Babišovým dvěma dnům volna pro státní zaměstnance. I ve světě se ukazuje, že podobné „všimné“ funguje velmi dobře.
Takže stále je koho očkovat. Jednak se věková hranice posouvá stále níž (dnes se očkují běžně už teenageři), jednak je tím nejlepším důvodem osobní zájem. Stejná izraelská data, která ukázala sníženou účinnost vakcíny proti nákaze mutací delta, zároveň prokázala, že zůstává vysoká účinnost proti těžkému průběhu nemoci, případně smrti (91 procent).
Potud je vše jasné. „Sobecký“ zájem je něco, čemu všichni dobře rozumíme. Nechceš onemocnět a umřít? Chceš mít co nejmíň komplikovaný běžný život, případně cestování? Nech se naočkovat. Nechceš? Taky dobře, ale počítej s případnými následky.
Problém je v tom, že v očkování se objevuje i „veřejný“ zájem, tedy jakýsi pocit naočkovaných, že mají právo přesvědčovat a naléhat na nenaočkované, aby s vakcinací souhlasili. Zjednodušeně řečeno, že jejich samotná existence snižuje benefit jejich vlastního, osobního očkování. S počtem nakažených roste počet těch, kteří jsou vakcinovaní a zároveň onemocní s těžkým průběhem (logicky, vždyť účinnost není stoprocentní), a taky riziko, že opět přijdou omezení poškozující příjmy lidí a ekonomiku.
Určitá nesymetrie už je dnes, protože samotnou vakcinaci či kampaně, které ji propagují, hradí ze svých kapes jak ti, co s očkováním souhlasí a sami ho obdrželi, tak i jeho odpůrci. A je zjevné, že v tomto případě jde o solidaritu, o niž nemají zájem.
Otázka zní, zda mají jít stát a společnost ještě dál, a je to otázka, kolem níž se zatím chodí jako kolem horké kaše. Jednoduše: má se očkování proti covidu zavést jako povinné? Případně pro jakou část populace?
Někteří, například poněkud kontroverzní parazitolog Jaroslav Flegr, jsou přesvědčeni, že povinné očkování pro všechny zavedeno bude. Ne že by to stát měl udělat, ale že to prostě udělá, protože nebude mít jinou možnost. „Kvůli vysoké nakažlivosti současných variant viru bude třeba k dosažení kolektivní imunity proočkovat více než 90 % obyvatelstva. A to se při existenci internetu, který umožňuje snadné šíření dezinformací, na základě dobrovolnosti nemůže podařit,“ napsal Flegr na Facebooku.
Ono to k tomu už směřuje, byť hnacím motorem jsou zatím spíše firmy a instituce. Například některé společnosti už ohlásily, že umožní návrat do kanceláří pouze očkovaným: mimo jiné Cisco, Facebook, Goldman Sachs, Microsoft, Twitter či Google. Ten byl vůbec první velkou technologickou firmou, která tento požadavek na své zaměstnance 28. července 2021 zveřejnila.
Doklad o kompletní vakcinaci budou muset mít i zaměstnanci médií, mimo jiné The New York Times, The Washington Post či televize CNN, jež chtějí pracovat v newsroomu, případně v terénu přijdou do styku s dalšími zaměstnanci. Společnost Union Square Hospitality Group, která provozuje vyhledávané restaurace v New Yorku a Washingtonu, bude požadovat očkování jak po veškerém personálu, tak i po hostech, kteří budou chtít od podzimu jíst ve vnitřních prostorách.
Mnohem ožehavější to je pro politiky, pochopitelně. Americký prezident Joe Biden už výše zmíněné firmy na svém brífinku pochválil. „Podívejte, já vím, že to není lehké. Ale budu je podporovat,“ citovaly ho The New York Times. Kanadský premiér Justin Trudeau zmínil, že zvažuje zavedení povinného očkování pro všechny federální zaměstnance.
To samozřejmě vyvolává reakce. Ale zatím není úplně jasné, jak budou například soukromé firmy tuto politiku vymáhat a kdo bude ve firmě rozhodovat o případných výjimkách, například ze zdravotních či náboženských důvodů. Nepochybně se do toho zapojí i právníci či odbory. Takže se vrací původní otázka: Má se povinnost očkování zavádět? Stojí to za potíže a rizika, které to přinese?
V debatách „ano, či ne“ se samozřejmě hodně mluví o lidských právech, cituje se všeobecná deklarace lidských práv. Ale i tu si každý vykládá podle svého. Odpůrci očkování se zaštiťují právem na svobodu názoru a víry. Naočkovaní zase mluví o svobodě nebýt ohrožován lidmi, kteří vakcinaci nemají.
Politici se z pochopitelných důvodů drží stranou, a to nemusí mít ani před volbami jako v Česku. Vyjádření jako to Bidenovo, že instituce požadující vakcinaci podporují, jsou v podstatě pokrytecká. Politiky máme mimo jiné proto, aby oni sami dělali odvážná a riskantní rozhodnutí. To o případné povinné vakcinaci je přímo exemplární ukázkou něčeho takového.
Jenže ona otázka dnes nezní, jestli očkování vymáhat. Na to má pravděpodobně většina exekutivních politiků už odpověď. Samozřejmě že vymáhat, protože je to v tuto chvíli jediná existující strategie na cestu zpátky k běžnému provozu.
Skutečná otázka zní jinak: vyžadovat vakcinaci přímo (s přesným definováním výjimek a zároveň sankcemi), anebo nepřímo – zaváděním opatření, která budou nenaočkovaným stále víc a víc komplikovat život? Co je čistší a poctivější?
Na to si musí politici odpovědět. A měli by nám výsledek říct, protože to je dnes jedna z nejdůležitějších věcí, které od nich potřebujeme vědět. A ano, je to těžké. Můj vlastní postoj to dokumentuje víc než jasně. Rozum říká, že povinná vakcinace je odvážné a správné řešení, z mnoha důvodů.
Ale nemůžu si pomoct, rozum to říká příliš potichu. Jsem z generace, která vyrostla s pocitem, že nesnáší, když jí kdokoli – a nejvíc ze všeho stát – říká, co má a nemá dělat. Rozum stranou, ten odpor k „násilí“ státu je příliš velký. Kdyby se hlasovalo, byl bych neochotně a nerad, avšak proti.
