Článek
Kvůli nehodám v silniční dopravě vloni zemřelo 547 lidí. To je údaj za Česko, na celém světě se každý rok jedná o zhruba 1,2 milionu obětí. Astronomická čísla.
Domácí statistika, kterou ve středu zveřejnila policie, zahrnuje 357 řidičů, 97 spolujezdců a 93 chodců. Mezi řidiče a spolujezdce započítává i 73 motocyklistů a 36 cyklistů.
Obětí je o 18 méně než vloni a jde o třetí nejnižší počet od roku 1961. To je ta „lepší“ zpráva. Důležitější je ta špatná: Národní strategie bezpečnosti silničního provozu předpokládala, že v roce 2019 zahyne nejvýš 362 lidí. Skutečnost je o plných 66 procent horší.
Řeč je o nejtragičtějším sloupci statistik, ne o vážně zraněných nebo o tom, jak se s neštěstím vyrovnávají blízcí obětí. Oběti mají jména.
Kdyby o 66 procent nesouhlasil státní rozpočet, právem by se to rozebíralo horem dolem. Jak se to mohlo stát? Byla by to událost pro politiky, pro média.
Dvoutřetinové „manko“ v bezpečnosti provozu je sice událostí také, ale sdílenou a analyzovanou s o poznání menší náruživostí. Proč?
Protože se nedá ukazovat prstem, kdo za to může. A protože dopravní nehody, respektive zprávy o nich, se staly rutinou. Až na nejtragičtější výjimky působí jakoby „stejně“ a zevšedněly nám. I svým nesmírným množstvím. Slyšíme o nich posté první a zvykli jsme si. Jsou běžné. Připadají nám nevyhnutelné, jako by to snad byl nějaký krutý živel.
„To, co se na českých silnicích děje, je celospolečenským problémem. Musí se jím zabývat všechny orgány veřejné sféry,“ prohlásil ve středu na tiskovce ředitel dopravní policie Jiří Zlý. Správný postřeh. Ale nestačí. Situace se rapidně nezlepší jen díky tomu, že aktualizujeme dopravní předpisy a bodový systém, zmodernizujeme frekventované a nebezpečné úseky, uděláme další osvětovou kampaň a postavíme k silnicím víc policajtů.
Kultura silničního provozu nevyspěje bez toho, aby se jí „zabýval“ každý sám za sebe. Řidič, cestující, chodec, policista, dopravní plánovač, novinář, úředník, učitel, obyvatel domu u rušné výpadovky. Celospolečenský problém přece nemůže být jen referátem úřadů a institucí.
Úkol je jasný: Nevnímat vážné dopravní nehody jako „denní chleba“. Jako překážku na cestě (standardní informace, jak dlouho bude silnice uzavřená a kudy ji objet, není na zprávě o dopravní nehodě to hlavní). Odmítnout zevšednění, vymanit se z letargie a vnímat naplno, co se kolem nás doopravdy děje.
To je nezbytná podmínka, aby se to dalo změnit.
