Článek
Ústavní soud mě v úterý překvapil. Nemile.
Soudcovský sbor poměrem hlasů 9:5 rozhodl, že zákon, podle kterého děti pracujících rodičů mají nárok na vyšší dětské přídavky než děti nepracujících, platí dál. Není to podle soudu diskriminace.
Takový paragraf schválili politici ve volebním roce 2017. S nápadem přišla Sobotkova sociální demokracie, ANO nemělo problém. Nárok na 300 korun měsíčně navíc dítě má, pokud alespoň jeden rodič pracuje, nebo pobírá dávky podmíněné předchozí prací.
Tím politici chtěli říct dvě věci. Za prvé: rodiče, kteří nepracujete, hleďte si nějakou práci najít – a tady máte od státu náborový příspěvek. Za druhé: voliči, dětské přídavky rostou, protože naprostá většina otců nebo matek parametry zapojení do pracovního procesu splňuje.
No ano – a co ti, kteří ne? Jak k tomu přijdou? A hlavně, jak k tomu přijdou jejich děti? Kterým přídavky úředně náleží, ale na zaměstnanost nebo nezaměstnanost svých rodičů nemají vliv.
Nepracovat není smrtelný hřích. Nepracuje se z pestré palety důvodů: někdo odpovídající důstojnou práci nemůže najít, někdo si spočítal, že se mu práce nevyplatí, někdo pracovat prostě nechce a někdo nemůže, a to i z důvodů, které mohou být velmi osobní, komplikované a do kterých také třeba nikomu nic není. Pracovat není povinnost ani fetiš, ale v rámci možností obživy a volby svobodné rozhodnutí.
Se kterým přídavky na děti nemají co dělat. Myslel jsem, že je to evidentní, ale soudci usoudili jinak.
Když je nezaměstnanost nevídaně nepatrná jako teď, není třísetkorunová „pokuta“ tak nápadná. Osvojili jsme si poučku, že „každý, kdo chce pracovat, tak si práci najde“. Ale co když – nebo spíš až – bude nezaměstnanost 10 procent? Také by nám přišlo normální trestat nezaměstnané, respektive nepracující lidi nižšími přídavky? Asi ne. Lépe bychom porozuměli, že nižší přídavky mohou působit jako další stigma nepracujících, protože „se rozumí“, že „slušný člověk přece má nějakou práci“. (Práce šlechtí, o tom jinak žádná.)
Většina ústavních soudců přijala argument politiků, že zákon má motivovat. K práci. To je hluboce chybná úvaha: o to se nemá stát pokoušet skrze přídavky na děti, ty slouží k něčemu jinému.
Zákon se týká hlavně těch nejchudších vrstev obyvatelstva s dětmi, což je absurdní, protože právě ty by sociální zabezpečení od státu ocenily nejvíc. I když jde „jen“ o 300 korun měsíčně.
Žádný příkop mezi jedněmi a druhými. Přídavky na děti, tuhle výtečnou sociální vymoženost, má stát vyplácet všem dětem stejné. Jestli jsou rodiče zaměstnaní nebo nezaměstnaní, udření nebo líní, jestli se musí otáčet od rána do večera nebo mají na všechno dost času, to mu přece může být srdečně jedno. Musí být.
Soudci Kateřina Šimáčková, Ludvík David a Pavel Rychetský, tři z pěti, kteří s nálezem Ústavního soudu nesouhlasí, napsali, že paragraf měl být zrušen, protože „přistupuje k dětem, jimž ze zákona o státní sociální podpoře vzniká nárok na přídavek na dítě, diskriminačním způsobem, neboť je rozděluje podle kritéria jejich sociálního původu“. Samozřejmě, všichni soudci nemusí a nemohou vidět všechno stejně, pestrost názorů je prospěšná – ale je trochu zvláštní, že se jejich pohledy rozešly zrovna v takhle významném případě.
