Článek
Vyžádalo si to tři a čtvrt roku, jedny předčasné volby a tři různé britské ministerské předsedy. Brexitové rány v ostrovní společnosti se budou hojit mnohem déle. Pokud se tedy vůbec zacelí…
Odpůrci brexitu rádi vinu za celou, podle jejich názoru blamáž svádějí na expremiéra Davida Camerona. Ten skutečně nasekal tolik chyb, že by měl několik let chodit „kanály”, což mimochodem Cameron, který se téměř úplně stáhl z veřejného života, vlastně dodržuje.
Částečně ztratil nervy v době, kdy průzkumy ukazovaly růst podpory pro Farageovu UKIP, ke které tehdy zběhli dva konzervativní poslanci Douglas Carswell a Mark Reckless. Premiér chtěl mít jednou provždy (rozuměj aspoň na deset let) pokoj od zhruba stovky konzervativních poslanců, kteří o vypsání unijního referenda neúspěšně žádali už v červnu 2012.
Nabízí se otázka: od kterého období, rozhodnutí či události vlastně hledání kořenů brexitu odvíjet?
Nezapomínejme na to, že kvůli problematickému vztahu Spojeného království k Evropské unii a stupni britské integrace se do obrovských potíží dostali už Margaret Thatcherová v osmdesátých a John Major v devadesátých letech. Většina vlivného britského tisku pak byla k britskému členství v evropském projektu kritická a formovala názory ostrovní veřejnosti už v době, kdy David Cameron ještě chodil na základku.
Skvělá izolace
Britský euroskepticismus je ale ještě starší, hlubší a ve své podstatě z velké části apolitický.
Hlavně Angličané jsou totiž přesvědčeni o tom, že na svém ostrově za hradbou Lamanšského průlivu (v anglickém originále The English Channel) jsou oni sami trochu jinými Evropany, než Evropané kontinentální. Prohlubující se evropská integrace začala tyto jejich niterné pocity ohrožovat.
Podle přesvědčení mnohých zašla „eroze britství” příliš daleko a bylo třeba dupnout na brzdový pedál.
Tím také částečně můžeme vysvětlit názor až překvapivě velkého segmentu anglických probrexitových voličů, kteří dlouhodobě ignorují ekonomické dopady odchodu země z EU, včetně ohrožení jejich vlastních pracovních míst, a tvrdohlavě opakují: „Jen ať už jsme pryč. Chceme brexit dotáhnout za každou cenu.” Ani katastrofické prognózy o dopadech případného tvrdého brexitu na jejich postoji nic nezměnily.
Mnoho z nich se cítilo a cítí ohroženo pokračující migrací do Velké Británie, hlavně pak ze zemí střední a východní Evropy. Když ve vaší jakkoli velké zemi činí dva roky po sobě čistá migrace ze zahraničí 330 000 osob, tak to je prostě znát. Nepříjemné pocity Britů vyplývající z přistěhovalectví, které navíc v případě zemí EU nemohli nikterak regulovat, je tak třeba chápat.
Co chápat nelze, je očekávání části britské brexitové veřejnosti, že se po brexitu cizinci někam vypaří a ulice měst se vrátí do podoby z přelomu 60. a 70. let. To je zcela absurdní.
Brexit se s oblibou prezentuje jako celobritská záležitost. „Jako jeden celek jsme si odchod z EU odhlasovali a jako jeden celek také Unii opustíme,” říkávala často nejen bývalá britská premiérka Theresa Mayová. Věcně je toto tvrzení sice pravdivé, ale při detailnějším pohledu úplně neobstojí. Když se podíváme na výsledky referenda, brexit je záležitostí anglo-velšskou. A to ještě od Anglie musíme odečíst Londýn. Britská metropole, Severní Irsko a Skotsko hlasovaly proti odchodu z EU, a to zcela jednoznačně.
Silně proevropsky smýšlející Skotové si ještě dobře pamatují slib daný Davidem Cameronem v kampani před referendem o skotské nezávislosti. Premiér se zaklínal, že přítomnost Skotska v EU zajistí jedině to, že zůstanou součástí Spojeného království. Skotové poslechli, nezávislost odmítli a ejhle, proti své vůli teď Evropskou unii coby součást Velké Británie opouštějí.
Theresa Mayová britské odpůrce brexitu opakovaně vyzvala, aby se s výsledkem unijního plebiscitu smířili. Nemám rozhodně pocit, že by se tak dělo. Ve Skotsku tedy rozhodně ne. Netroufám si říct, zda Skotové získají úplnou nezávislost na zbytku Británie, ale domnívám se, že za deset nebo patnáct let s ní budou v jiném svazku než dnes.
Jednou a dost
Součástí „britství”, o kterém jsem se zmínil o pár odstavců výše, je tradičně vysoká úroveň politické kultury. Ta ovšem dostala v průběhu britského unijního odcházení šíleným způsobem na frak.
Zpětně se zjistilo, že euroskeptické kampaně Vote Leave a Leave.EU byly postavené na lžích a polopravdách. Druhá jmenovaná pak dokonce porušila zákon o sponzorování volebních kampaní, nemluvě o tom, že značná část prostředků nejspíš přišla z Ruska.
Nemůžeme celý výsledek unijního plebiscitu svalovat na tento jediný faktor, ale vzhledem k tomu, že hlasování rozhodlo pár set tisíc hlasů, svou váhu tento zásah jistě měl. Britové pak s poukazem na dlouholetou tradici bazírovali na tom, že takto dosažený výsledek je třeba respektovat, pokud nechceme otřást vírou lidí v demokracii.
Mimochodem, demokratickou cestou určitě šel brexit zastavit. Stačilo postavit se pod prapor setrvání v EU, vyhrát předčasné parlamentní volby v roce 2017 a uspořádat referendum číslo 2. Jenže to se nestalo.
Upřímně, kdyby se býval konal další unijní plebiscit, výsledek by byl nejspíš zase těsný. Kdyby se původní vítězové stali napodruhé poraženými, proč by měli výsledek hlasování respektovat, když to neudělal původně poražený tábor?
Jakkoli jsem dost radikálním odpůrcem brexitu, uznávám, že takhle důležité hlasování prostě nejde opakovat do okamžiku, kdy se výsledek líbí jakési politicko-ekonomické elitě.
Když necháme stranou otázku imigrace a přímo fyzického odporu Britů k lidem, jako je Jean-Claude Juncker, hlasování spolurozhodla také následující úvaha Angličanů z malých měst a venkova:
Premiér, bankéři a majitelé velkých firem jim z televizních obrazovek vzkazovali, že se mají skvěle a že to je i díky členství v EU. Jenže dotyční se podle vlastního mínění dobře nemají. Už hezkých pár let jim nestoupla reálná mzda, infrastruktura v jejich krajích je hanebná, pozlátko Londýna vzdálené a nedosažitelné. Když těmto lidem elita radila, aby hlasovali pro setrvání Británie v Evropské unii, dotyční zaškrtli logicky opačnou variantu. Pomysleli si, že o moc hůř se už stejně mít nemohou, hlavně když vládu tak nějak vytrestají…
Zdroje brexitu: Cinklá kampaň a eurobublina
V průběhu tří a čtvrt roku, jež od referenda o vystoupení uplynuly, ovšem vyplula na povrch řada dříve neznámých detailů britského unijního členství a ukázalo se, že z brexitery slibovaných 350 milionů liber týdně do státní pokladny moc nebude. Naopak se potvrdilo, že Brity brexit krátkodobě a možná i střednědobě hodně zabolí.
Když ovšem britští politici dostali na výběr mezi úctou k demokracii a zastavením vědomého sebepoškozování země, vybrali si většinově první cestu. Odhlasovaný brexit uskutečnit.
Když už mluvíme o negativních dopadech britského odchodu z EU, dostáváme se nepřímo k jednomu z nejsilnějších argumentů pro brexit. Spojené království, jaderná mocnost a někdejší velkolepá koloniální říše, si potřebovalo dokázat, že může stát na vlastních nohách.
Neschopnost vyvázat se z EU by dala za pravdu Farageovi a spol., že Unie představuje jakési jho, které Velkou Británii, značně závislou na EU a komfortu unijních subvencí, řídí a dusí.
Když už David Cameron referendum uspořádal, měl ho také vyhrát. Jenže někdejší premiér uzavřený se svými poradci v londýnské bublině si vůbec nepřipouštěl, že by brexit mohl reálně nastat. Protože tento svůj postoj přenesl i na unijní lídry, ti pak jeho požadavky při jednáních o nové podobě britského členství nebrali dostatečně vážně a neposkytli Cameronovi dostatečné ústupky.
Nemám pochyb o tom, že se Britové z brexitových problémů vylízají a že se odchod země z EU nezmění v úplnou katastrofu. Hluboké rozdělení společnosti a až nebritská nenávist obou táborů je ale něčím, co hned tak neodezní. Bojím se, že tohle je příliš vysoká cena, kterou Spojené království za brexit zaplatí.
