Článek
Není to překvapení. Zemanovy „tiché vzpomínky“ na soudobé dějiny (srpen, listopad) jsou obligátní. A vláda bývalého komunisty a registrovaného spolupracovníka StB Andreje Babiše, kterou drží v parlamentu nereformovaná komunistická strana, má omezenou „pietní legitimitu“. Pocta obětem komunistického panství v jejím případě nepůsobí zrovna autenticky. Tak se do ní nehrne.
Anebo si Andrej Babiš prostě nechtěl zopakovat loňský rok, kdy ho zástup před Českým rozhlasem drsně vypískal. Což musel být jeden z jeho nejhorších zážitků v politice.
To samozřejmě nevysvětluje, proč na hlavní a tradiční pietní akt nepřišel nejen premiér, ale ani nikdo z členů vlády. Ministři – už se to naučili prakticky všichni – jinak dávají ostentativně najevo, jak makají, fotky prší na sítě od rána do večera. Dostavit se na půl hodiny na Vinohrady bylo asi už nad jejich síly. Nebo si myslí, že když tam nenajdou miliardy a nic nevyřeší, tak je tam zbytečné chodit?
Nebo se nedomluvili. Kdo? Kompetenčně nejblíž by to měl asi ministr kultury – rozhlas, média, Národní muzeum poseté kulkami okupantů za rohem. Kultury? Aha, takže nikdo.
Vláda to odbyla, to je celé. Premiér na Twitteru je málo.
Události 21. srpna 1968 nebyly žádná nešťastná hra osudu. Byla to invaze cizí mocnosti. Konkrétní zločin konkrétních lidí na pozvání konkrétních zrádců. Způsobila úprk velké části našich nejlepších lidí do ciziny, ztratili jsme celou část jedné talentované generace.
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) August 21, 2019
Pietního shromáždění se zúčastnili zástupci hradní kanceláře, prezident poslal věnec. A také květiny na hrob Františka Kriegla, který v srpnu 1968 jako jediný nepodepsal takzvaný Moskevský protokol.
To je také málo. Hlava státu má k výročí, které je významnou součástí národní paměti, něco říkat. Každý rok. Takové věci má v popisu práce na první stránce. To nejsou formality, ale povinná cvičení správné prezidentury. Viz loni Andrej Kiska, viz letos Zuzana Čaputová.
Vzpomínal se 21. srpen 1969 a brutální násilí československé moci. Pokud chcete vědět, co si myslí Miloš Zeman, je k dispozici jeho citát, který má ale jednu nevýhodu. Pochází z roku 1998. „Je důležité, abychom si připomněli nejenom 21. srpen 1968, ale i 21. srpen 1969, kdy už to byli českoslovenští vojáci a československá policie, kteří vystupovali proti demonstrantům, a abychom dokázali přemýšlet o tom, proč se u nás našlo tolik zrádců a kolaborantů.”
To je péče o národní paměť, to je reflexe minulosti. A to je Zeman, jakého na Hradě neznáme. Ani omylem. Takhle už nemluví. Netepe svědomí národa, nevyzývá k jeho zpytování, naopak ho chlácholí. I proto, že ti, kdo o časech po roce 1968 smýšlejí v dobrém, se až příliš překrývají s jeho příznivci a podporovateli. Takový Klub českého pohraničí, například. A taky KSČM. Promluvy o „zrádcích a kolaborantech“ dnes už od Zemana nečekejte.
S jedinou výjimkou – a tou jsou elity. Ty selhaly (Dubček se prý „podělal hrůzou“), takže „nemáme právo vyčítat, že se občané podrobili, když dávno před nimi se okupantům podrobili ti, kteří byli bohužel nesprávně vzýváni jako národní idoly“. To řekl Zeman už jako prezident v roce 2013.
Je na tom velký kus pravdy. Na úkazu popisovaném jako (poněkolikáté už) zlomená páteř národa se politici, do kterých národ vložil naděje, podíleli velevýznamně. Ale není to přece celá pravda. Normalizační poměry se nedají vysvětlit jen tím, že vůdci KSČ pod nátlakem sklopili hlavy. To by pro ostatní bylo dost levné alibi.
Právě takové rozhřešení ale Zemanův výklad nabízí. Kdo se „podrobil“, je bez viny, protože to předtím udělali Dubček a spol. (kromě Kriegla). Pro zkoumání, proč policisté a milicionáři – někteří iniciativně – bili, a dokonce zabíjeli své spoluobčany a jak dalších dvacet let fungovala společnost v komunistické totalitě, nemá takové východisko valnou cenu. Místo zpytování svědomí tlustá čára.
