Článek
K pocitu dostatečného ohodnocení Češi nepotrebují, aby jejich výplatnice ukazovala šesti- a vícemístné číslo.
Výzkum společnosti Ipsos, která se na to letos v lednu ptala 2710 lidí ve věku 18 až 65 let napříč republikou, ukázal že by průměrný plat z posledního čtvrtletí minulého roku uspokojil 87 procent žen a 57 procent mužů – jde o částku 38 525 Kč hrubého (cca 30 800 Kč čistého u zaměstnanců bez dětí podle kalkulaček příjmů na rok 2021).
Ženy mají obecně nižší hranici platu, se kterým by se cítily spokojené. Příjem do 30 000 korun čistého by považovaly za uspokojivý dvě třetiny žen, kdežto jen čtvrtina mužů.
Rozdílné ambice mají muži a ženy také u nejvyšší platové skupiny, nad 70 000 Kč čistého měsíčně. U mužů jí potřebuje dosáhnout více než šest procent z nich, aby se cítili spokojeni, kdežto u žen to je necelé procento.
Vysoké ambice vykazují také lidé do 24 let. Plat nad 70 tisíc korun považuje za přiměřený skoro šest procent z nich, u všech dalších věkových skupin je tento podíl nižší.
„To jsou kluci a holky, které nemají zkušenost s trhem práce. Před covidem se běžně stávalo, že do firem přicházeli mladí zaměstnanci s nereálnými požadavky na mzdu, které byly až násobkem toho, jaká je praxe. Většina z nich však je socializovatelná. Když se jim ukáže realita, tak se jí přizpůsobí,“ komentuje pro SZ Byznys jednu z možných příčin rozdílných výsledků firemní sociolog Vojtěch Bednář.
Z regionů má nejvyšší očekávání Praha, kde chce plat nad 70 tisíc téměř osm procent obyvatel. Druhou příčku obsadil Pardubický kraj a třetí Liberecký. Naopak Zlínský kraj, Ústecký a Karlovarský tak vysoká očekávání nemají, plat nad 70 tisíc korun čistého si tam neodvážilo přát ani procento obyvatel.
Skoro spokojená polovina
Výzkum také ukázal, že ačkoliv si Češi rádi postěžují, jsou s výší svých platů relativně spokojeni. Rozhodně či spíše spokojena je téměř polovina obyvatel (47,5 %), nespokojena je zhruba třetina lidí a necelá pětina respondentů uvedla, že nemá práci či nepracuje.
S takovou mírou nezaměstnanosti by se před úřady práce vinuly fronty uchazečů - ale výzkumníci do této kategorie řadí například i ženy pobírající rodičovský příspěvek či studenty bez trvalého příjmu apod.
Větší spokojenost s výdělkem přitom uvádějí muži, kde je spokojeno 43 mužů ze sta, u žen to je jen třetina, ale u skupiny rozhodně spokojených lidí je poměr mezi muži a ženami vyrovnanější (9,8 % vs. 8,1 %). Největší podíl lidí, kteří svou výplatu hodnotí pozitivně, je ve věku od 34 do 54 let, a naopak nejméně je spokojena nejmladší generace dotázaných ve věku 18 až 24 let.
„Češi, kteří nejsou se svým platovým ohodnocením spokojení, uvádějí jako odpovídající mzdu ve čtvrtině případů v rozmezí třiceti a čtyřiceti tisíc korun. Pětina by zase požadovala čistý příjem mezi pětadvaceti a třiceti tisíci korunami. A například lidé, kteří své sebevědomí hodnotili nejnižšími známkami, by se spokojili se mzdou v rozmezí dvaceti a pětadvaceti tisíc korun,“ říká Adéla Denková z projektu Česko v datech, pro kterou Ipsos výzkum připravil.
Spokojenost s platovým ohodnocením převažuje ve všech českých krajích. Nejoptimističtěji se na svoji výplatní pásku dívají lidé ve Středočeském a Ústeckém kraji, kde odpověď „rozhodně spokojen“ zaškrtlo téměř 13 procent obyvatel.
Naopak nejvyšší podíl lidí, kteří se svou mzdou nejsou spokojeni, pochází z Moravskoslezského kraje. Adekvátně ohodnocených se zde cítí pouze 42 procent obyvatel, což je nejméně z celé České republiky, rozhodnou nespokojenost přitom vyjádřilo téměř 17 procent lidí.
Horší čísla však z průzkumu vycházejí u odpovědí na otázku, zda si Češi řeknou o navýšení platu, když se cítí podhodnoceni. Téměř polovina lidí (45 %) to nikdy nezkusila. Výrazně menší sebevědomí v tomto ohledu vykazují ženy, o vyšší plat si nikdy neřeklo přes 56 procent z nich, kdežto u mužů to nezkusil jen zhruba každý třetí.
„Ženy mnohem častěji očekávají, že si někdo všimne jejich přání. Muži naopak fungují tak, že svá přání sdělují a nečekají, že někdo vytuší, co chtějí,“ říká sociolog Vojtěch Bednář.
Překvapivě silně jsou mezi těmi, kdo si nikdy neřekl o navýšení platu, zastoupeni vysokoškoláci. O zvýšení výdělku si neřeklo přes 40 procent z nich, což je podobný výsledek jako u středoškoláků či lidí s výučním listem.
Z výzkumu se přitom zdá, že se taktika říci si o vyšší plat, vyplácí. Procento těch, kteří to vyzkoušeli a uspěli, je vždy vyšší než podíl těch, co neuspěli, a to napříč všemi skupinami. Nejúspěšnější jsou v tomto poměru vysokoškoláci, kde na téměř tři úspěšné pokusy připadá jeden neúspěšný, a dále lidi ve věku 25 až 44 let (téměř dva úspěšní na jednoho neúspěšného).
Podle Bednáře se pravděpodobnost uspět při vyjednávání výrazně zvyšuje v okamžiku, kdy je člověk na jednání o platu vyzbrojen minimálně třemi věcnými argumenty, kvůli kterým by si zasloužil více peněz. „Kdo nemá žádné argumenty, nebo se ocitl v tísni, tak předává ‚silnější klacek‘ nadřízenému a je vydán pouze na jeho libovůli,“ upozorňuje sociolog.
Podle krajů vychází nejsebevědoměji Praha, kde si nikdy neřekla o navýšení výdělku „jen“ zhruba třetina obyvatel, a z těch, co si řekli a uspěli, to byla téměř polovina. Naopak nejméně si o zvýšení mzdy zažádali lidé v Karlovarském kraji, na Vysočině a v Libereckém kraji (více než polovina obyvatel).
A kdy je nejvyšší šance vyjednat si vyšší plat? Podle psychologa Dalibora Špoka se Češi k vyššímu výdělku nejsnáze dostanou při změně pozice v rámci jedné firmy, přestupu do jiné společnosti nebo při změně oboru.
Pravidelné navyšování mezd v Česku podle něj obvyklé není, na rozdíl třeba od Spojených států, kde jsou zaměstnavatelé zvyklí pravidelně hodnotit práci svých lidí a ti se pak nezdráhají si v návaznosti na to říci o vyšší plat. Přenášet tento model do Čech podle něj zatím příliš nelze. „U nás panuje jiná kultura, každoroční žádosti o navyšování platu v soukromé sféře mohou budit rozpaky a být až kontraproduktivní,“ upozorňuje Špok.
