„Kolem půlnoci přišli ‚vyhlazovači‘. Oloupili chudé, odvedli muže a pak je zabili“

Roky krize – politické, humanitární i ekonomické. S tím se potýká Venezuela, jihoamerická země s víc než 30 miliony obyvateli. Její budoucnost je nejistá – stejně jako odpověď na otázku, kdo zemi vlastně vládne. Zda je to autoritářský vůdce, prezident Nicolás Maduro, nebo opoziční lídr Juan Guaidó, který se jako šéf Národního shromáždění na začátku roku jmenoval dočasnou hlavou státu a o loňských prezidentských volbách řekl, že byly zmanipulované.

Madura jako vůdce Venezuely uznává několik zemí v čele s Ruskem, Čínou a Íránem. Guaidóa uznalo jako lídra přes padesát států, včetně USA, Kanady, většiny Evropy nebo třeba Brazílie. Na konci dubna se opozice neúspěšně pokusila svrhnout vládu Madura – Guaidó později připustil, že společně se svým týmem přecenili podporu, o které si mysleli, že se jim dostane ze strany venezuelské armády.

O situaci ve Venezuele jsme mluvili s Felicianem Reynou, uznávaným obhájcem lidských práv:

V médiích se objevila zpráva, že Madurova vláda je už měsíce v diplomatickém kontaktu s Američany. Co z toho může vzejít?

Za sebe jen doufám, že jsou tyto informace pravdivé. A tím nemyslím jen vyjednávání se Spojenými státy, ale i s jinými zeměmi, o kterých ještě ani nevíme. Jsem přesvědčen, že jedině skrze vyjednávání na úrovni vysokých státních činitelů, a to jak s představiteli Madurovy vlády, tak Národního shromáždění v čele s lídrem Juanem Guaidóem, je možné dosáhnout nějaké dohody, která by zemi vyvedla z této velmi kritické situace, jež zasáhla miliony Venezuelanů.

Kromě rozhovorů se Spojenými státy vyjednává Madurova vláda i s opozicí na Barbadosu. Zjemnil se jeho přístup i na domácí půdě?

K tomu zatím nedošlo. A ne pouze u prezidenta Madura, ale ani v případě Diosdada Cabella (bývalého prezidenta Venezuely, Madurovy pravé ruky – pozn. red.) a dalších v prezidentově vládě. Bohužel pro nás. Velmi důležitá byla zpráva Vysoké komisařky OSN pro lidská práva Bacheletové o Venezuele a kritické situaci v oblasti lidských práv. Kritické napříč všemi směry – ať už jde o politická, občanská, sociální, ekonomická, kulturní i enviromentální práva.

Kromě toho zpráva představila i několik doporučení. Třeba aby byly odstraněny ozbrojené skupiny – jmenují se FAES – původně určené k vymáhání práva. Z jejích členů se ale nakonec stali, jak mnozí říkají, vyhlazovači. Obvinění, která jsou proti nim vznesená, jsou velmi vážná a mluví o popravách bez soudu. To je ostatně i dobře zdokumentováno.

No, a místo toho, aby byly tyto zvláštní síly na základě doporučení paní Bacheletové rozpuštěny, jim Maduro na veřejnosti pogratuloval. A řekl, že si jich váží. Takže: zatímco probíhají ta vyjednávání, v což doufám, je nešťastné pozorovat rétoriku i činy Madurovy vlády. Vysílají strašné signály směrem k obyvatelům Venezuely, k obětem těchto vymahačských seskupení.

Kde se tyto ozbrojené jednotky vzaly?

Tyhle skupiny vznikly z původní iniciativy nazvané Operace pro osvobození lidu. Údajně byla ta seskupení kombinací vojáků i civilistů (jde o speciální jednotky venezuelské policie – pozn. red.) – a měly za cíl zbavit chudinské čtvrti polovojenských jednotek. Ačkoliv jsou jednotky FAES oficiálně uznané, chovají se nakonec stejně jako ty polovojenské skupiny. Jednají v noci, přepadávají domovy právě v chudých oblastech.

Existují záznamy z různých měst, na nichž jednotky FAES, což je zkratka pro speciální akční síly, přišly okolo půlnoci do těchto míst a vyplenily je. Rabovaly v domech lidí, kteří jsou už tak chudí. A některé mužské členy rodin sebraly, skoro jako rukojmí, prý do vazby. No, a pak je zabily.

K tomu došlo jakým způsobem?

Ty muže odvedly FAES živé a zinscenovaly s nimi jakýsi ozbrojený střet. Poté byli ti obvinění muži nalezení v márnicích. Třeba v jedné části země, ve státě Lara, mělo dojít k 238 popravám bez soudu. Takže ještě jednou – místo toho, aby vláda tyto skupiny odstranila a řeklo se, že s tak hrubým porušováním lidských práv to dál nejde, dostávají muži z FAES gratulace. A to ještě posiluje jejich beztrestnost.

Proč se FAES zaměřují na chudinské čtvrti?

Chudé lokality byly obvykle baštou vlády – Madura i předchozího prezidenta Huga Cháveze. Nejde o místa, kde mohlo dojít k revoluci, naopak byla vázaná na vládu. Ale ve chvíli, kdy nemají už týdny vodu, výpadky proudu trvají celé dny a je tu násilí, které není potlačováno – a pak si ani nemohou koupit potraviny, protože minimální mzda ve Venezuele je méně než čtyři dolary, v tu chvíli vyrazili tito lidé do ulic. Chtěli, aby se to vyřešilo.

Takže jednání FAES je jakási politická odplata. Jednoduše se snažily tyto chudé oblasti umlčet. Víc než o cokoliv jiného šlo o opatření pro kontrolu společnosti – tedy komunit, ze kterých se stal disent. Ale ne ve smyslu opozice vůči vládě, ti lidé byli jen naštvaní kvůli té vyčerpávající situaci.

Žijí lidé kvůli těmto zátahům ve strachu? Nebo protestují i FAES navzdory?

Mnoho z nich to vnímá spíš tak, že, pokud je život to jediné, co mohou ztratit – protože všechno ostatní už ztratili – můžou aspoň protestovat. V některých oblastech je strach evidentní. Když vám přepadnou dům, vidíte ty mladé oběti poprav bez soudu a navíc hrozí, že k tomu dojde znovu, když vám pár vašich věcí ukradnou, některé to odradí. A odrazují i ty silné příběhy – lidé, kteří skončili ve vazbě, kde se s nimi špatně zachází, mučí je, dochází i k sexuálnímu násilí. Ale vidíme, že Venezuelané nejsou zticha. Protestuje se každý den, kvůli tolika různým sociálním problémům. A není dost jednotek FAES na to, aby umlčely každého.

A je rozdíl v situaci ve městech a na venkově?

Ve městech to hodně ovlivňují právě ty chudinské čtvrti, které jsou velmi hustě obydlené. Jsou to kopce poseté malými domky, je to tam složité. K operacím skupin jako jsou FAES dochází víc ve městech, ačkoliv jde o města různých velikostí.

Pokud jde ale o nedostatek služeb a prostředků, pak bych řekl, že čím menší jsou to města, tím víc to pociťují. I když krize dopadá i na místa, která jsou hustě zalidněná. Třeba jako stát Zulia, který je největším producentem ropy v zemi – i přesto jej nejvíc sužují výpadky proudu i vody.

Rozdíl je v počtu lidí, kteří chodí protestovat. V jedné vesnické komunitě došlo třeba k útoku na mladého chlapce, kterého střelili do obličeje a on ztratil zrak na obou očích – ve vesnici neměli týdny plyn, na kterém by mohli vařit. Konala se tam malá demonstrace, proti které nastoupila Národní garda. A represe z její strany byla absolutně nepřiměřená, vzhledem k počtu lidí a jejich požadavkům. Skutečně potřebovali plyn, aby na něm mohli vařit.

Jste právě v Madridu, kam jste přiletěl ze Spojených států. Co jste tam vyřizoval?

Důvod, proč jsem teď navštívil New York, je nadcházející zářijové generální shromáždění OSN. Doufám, že tam bude možnost nadnést téma politické i humanitární situace ve Venezuele. A někteří světoví lídři pak budou moci jednat v prospěch venezuelského lidu, uznat, že je potřeba najít řešení, které nebude násilné ani traumatizující. Pokud k tomu nedojde, celý region zasáhne obrovská vlna migrace – a pro ty, kteří ze země utečou, to navíc znamená další rizika. Třeba vykořisťování, sexuální násilí. Doufáme, že to ustane.

V září bude zasedat i Rada pro lidská práva v Ženevě. V jejím případě doufáme v nějakou rezoluci, která by ustavila mezinárodní komisi pro vyšetřování situace ve Venezuele. Šlo by o různé aspekty – ty spojené s politikou, takže třeba represi, mučení, popravy bez soudu. Ale také právo lidí na jídlo a zdraví. Za tyto škody jsou zodpovědní jednotlivci. Myslíme si, že to musí být zdokumentováno, a na ty, kteří jsou odpovědní, by mělo být ukázáno prstem. A někdy v budoucnu, doufejme, se budou zodpovídat před soudem z těchto škod, které způsobili.

Mluvíte o právu na jídlo, na zdraví – Venezuelu sužuje již několik let humanitární krize. Prohlubuje se stále?

Ano, zhoršuje se to, přežití mnoha lidí je v ohrožení. Z vlastních zkušeností – lidé chodí nakupovat základní potraviny na pouliční trhy. Ty bývají nejlevnější, protože tam jde produkce z venezuelského venkova. Za nákup toho nejzákladnějšího jídla utratí kolem čtyř set dolarů měsíčně. A znovu opakuji – minimální mzda je teď na méně než čtyřech dolarech měsíčně. Ať už do vašich rodinných zdrojů přispívá, kolik příbuzných chcete, pořád to bude daleko částce, kterou potřebujete jen na jídlo. Další výdaje nepočítaje – nové boty pro děti, telefon, ostatní věci. Na to mít nebudete.

Chudí lidé také často odcházejí – po svých – z Venezuely do okolních zemí, do Kolumbie, Peru nebo Ekvádoru. Kolik můžete vydělat, abyste mohli posílat peníze zpátky domů? I kdybyste vydělali desítky dolarů, klidně i stovku, pokud ji ušetříte, ani zdaleka se to neblíží částce, kterou potřebujete, abyste nakoupili základní potraviny.

Podle OSN uteklo od listopadu z Venezuely přes milion lidí. Jak strmě to číslo stoupá?

V příštích měsících utečou z Venezuely až dva miliony lidí. Místní školy zavřely na konci července a je pravděpodobné, že spousta z nich už neotevře. A to by mohla být pro rodiče příležitost utéct i s dětmi. Ale v mnoha případech je skutečnost jiná. Okolo 80 tisíc dětí tu zůstalo bez rodičů, kteří odešli, aby vydělali. Děti zůstávají se svými prarodiči – většinou babičkami. Obecně leží tohle břímě spíše na ženách – matkách, babičkách, malých sestrách, které se pak starají o ještě menší bratry. Takové věci se budou dít čím dál víc, pokud se situace nebude řešit jak po politické stránce, tak vhodnou humanitární odpovědí.

Dostává Venezuela nějakou adekvátní pomoc ze zahraničí?

Dosud jsme dostávali humanitární pomoci mnohem méně, než by bylo potřeba. Zhruba dva týdny nazpět přišla OSN s plánem humanitární odpovědi. Ten je založen na odhadu, který měla OSN k dispozici v březnu – že pomoc potřebuje 7 milionů lidí. Už tehdy jsme si mysleli, že je to podceněné. A když vezmete toto číslo z března, dosadíte ho do současnosti, samozřejmě, že bude pomoc potřebovat ještě víc lidí. Problém ale je, že – i kdyby humanitární pomoc potřebovalo jen sedm milionů lidí – ten plán OSN počítá s poskytnutím pomoci jen 2,6 milionu Venezuelanů. Pomoci za zhruba 223 milionů dolarů. To ale nestačí. A i kdyby se nakonec vybralo 223 milionů dolarů, nebude to odpověď na šíři humanitární krize.

Proudí do Venezuely příspěvky ještě odjinud?

Některé země sem posílají prostředky různého druhu. Některé jsou třeba součástí Světového fondu na boj s HIV, tuberkulózou a malárií – odtud přišlo pět miliónů dolarů. Evropská unie se se svým humanitárním fondem zapojuje už nějakou dobu. A stejně tak i další mezinárodní organizace.

Ale upřímně, není to dost. A k tomu je celá ta situace jedinečná v tom, že tu máme Madura vládnoucího skrze nelegitimní Ústavodárné shromáždění, a vedle toho Guaidóa, kterého jako dočasného prezidenta republiky uznává více než 50 států světa a mluví o něm a o Národním shromáždění (venezuelský parlament, pozn. red.) jako o legitimní moci. I přesto ale opozice nemá ve svých rukou kontrolu nad spoustou institucí. Je to opravdu komplikovaná situace, a musí se vyřešit, aby sem mohly proudit adekvátní prostředky, které by reagovaly na potřeby Venezuelanů.

Guaidó se na začátku dubna pokusil sesadit Madura a převzít vládu – neúspěšně. Jak ho lidé po nevyvedeném puči vnímají?

Podle průzkumů, které zveřejnily – podle mě – důvěryhodné agentury, má Guaidó mezi lidmi silnou podporu. Myslím, že nezáleží jen na tom dubnovém dni, nebo na událostech, ke kterým došlo předtím na hranicích s Kolumbií (armáda zablokovala průjezd humanitárního konvoje, pozn. red.). Víc než na čemkoli závisí další vývoj na tom, že je potřeba změna. Myslím, že on pro lidi představoval naději na změnu.

Podle mě je nešťastné, když někdo – a to i opozice – mluví o změně současného stavu jako o náhlé události. Ten problém je komplexní, je potřeba, jak vidíme v poslední době, vytvořit podmínky pro vyjednávání. Mluvit s Madurovou vládou, s armádou. Jakékoliv sliby, očekávání nebo i mluvení o náhlé změně situace jsou mimo realitu.

Takovou náhlou změnou by mohl být ozbrojený konflikt.

Určitě bych nechtěl – a spousta mých kolegů také ne – žádný druh vojenského řešení. Aby něco takového vyšlo z vnitřku Venezuely, a rozhodně ani ze zahraničí. Je v zájmu Venezuelanů, aby si ty dvě strany sedly k jednomu stolu, dohodly se a našly únikovou cestu, která by lidem umožnila se vyjádřit. Doufáme v blízkém budoucnu ve svobodné a spravedlivé volby. Ty by byly ideálním řešením této situace. Pak budou potřeba roky, aby se země vzpamatovala.

Aby se napravily škody, které způsobil nejdřív prezident Chávez a po něm Maduro produktivnímu sektoru, institucím. Aby se napravila eroze právního státu i demontáž systému spravedlnosti. Všechny tyto věci budou potřebovat čas, aby mohly lidem ve Venezuele znovu poskytovat ochranu a dobré služby. Aby jim pomohly znovu nalézt důstojný život.

Opoziční Národní shromáždění v čele s Guaidóem se znovu připojilo k Rijskému paktu, dohodě většiny států amerického kontinentu z konce 40. let minulého století. Jeden z článků paktu říká, že „ozbrojený útok vůči jakémukoli americkému státu bude považován za útok na všechny americké země, a proto se každá ze signatářských stran zavazuje pomoci“. Nemůže nějaký vojenský zásah přijít z této strany?

Doufám, že ne, nejsem na tyto dohody expert, ale snad ne. Víte, říkám si – když se někdo připojí k takovému paktu a může si říct o vojenskou účast cizích zemí, chceme-li to tak nazývat, co zabrání Madurovi říct‚ Rusko, pojďte nám pomoct. Pro mě tohle není řešení, které bych uvítal. Některé země se nezajímají o venezuelský lid, myslí si spíš na prostředky a zdroje, které naše země má. To je nejspíš skutečná politika za tím vším. Pak jim ale dojde, že i přes jejich vlastní zájmy – tedy ropu a celkově těžbu – to v tuhle chvíli, za těchto podmínek nefunguje.

Nevidím žádnou možnost vojenské intervence, takže nezbývá než zasednout ke kulatému stolu. Proto voláme po účasti jiných lídrů, třeba generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese nebo některých státníků, aby vyjádřili plnou podporu snahám o vyjednávání (mezi opoziční a Madurovou vládou, pozn. red.), které řídí Norsko. A udržet tu podporu, dokud z rozhovorů nevzejde nějaké řešení.

Na Venezuelu jsou uvalené nejrůznější sankce, ty nejtvrdší na zemi namířily Spojené státy. Jaký mají dopad?

Jediné sankce, s nimiž souhlasím, jsou ty, které míří proti jednotlivcům. Proti korupci, proti prokázanému hrubému porušování lidských práv. To je jedna věc. Ale pokud sankce zasáhnou celý sektor, třeba americké sankce namířené proti ropnému sektoru, nebo jde o plošné postihy, ubližují pak i humanitárnímu programu.

A nakonec, místo toho, aby to bolelo lidi u moci, pokud je tedy tohle účel sankcí, ubližují obyčejným lidem. Zasáhnou drtivou většinu lidí, které už sužují následky špatné politiky a řízení státu, korupce. Což opravdu nepotřebují – naopak je potřeba tlačit na nějaké politické řešení a okamžitou spolupráci v oblasti humanitární práce.