Článek
Podle Jochové je takový způsob prezentace sexuálního vzdělávání nevhodný. Tvrdí, že existují lepší publikace, a z dostupných anket podle ní vychází najevo, že česká veřejnost knížku nepřijímá. V devadesátých letech se podle svých slov setkala s mnohem otevřenějšími knihami, ale stojí si za tím, že se taková témata nemají dětem podsouvat.
„Co se v jedné rodině nazve jako pipinka, v jiné zavání vulgaritou,” chápe kritiku socioložka Jarkovská. „Rodiče ale tohle téma často nemají odvahu otevřít sami, proto jim říkám, že pokud chcete, aby se děti takové informace nedozvídaly z internetu nebo z pornografie, kupte jim takové knížky a nechte je v knihovničce,” dodává Jarkovská.
Celý Duel najdete v úvodním videu. Zde nabízíme přepis jedné části.
V knize se mimo jiné píše: Pindík a pipinka jsou velmi citlivé části těla. Stačí se jich jen lehce dotknout a už cítíme, jak nás to lechtá. Toto je pro vás příliš vulgární?
Jana Jochová: Myslím si, že není potřeba s dětmi o tom tímhle způsobem mluvit.
Co konkrétně vám na tom vadí? Je to ten slovník? Nebo to, že se toto probírá?
Jana Jochová: Víte, můj postoj a postoj velké části veřejnosti je, že tohle má zůstat v intimitě rodiny a rodičů. Tahle knížka to vlastně přenáší dál. Já bych tady chtěla asi upozornit i na to, že nakladatelství Svojtka samozřejmě má plné právo si vydávat, co chce. Na druhou stranu nakladatelství Svojtka dělá nabídku svých knížek pro školy, jako dříve byl Albatros.
Stále je to jen nabídka.
Jana Jochová: Ano, je to nabídka, ale už tady přecházíme z toho soukromého prostoru do těch veřejných institucí. Já na tom nekritizuji ten slovník, mně to je trochu jedno, jak ta knížka o tom mluví. Protože já bych si ji nekoupila a rodiče mého typu si ji také nikdy nekoupí. A v tom je prostě ta svoboda, kterou máme, velmi dobrá. Ale kde svobody končí, je případ, když tato knížka překročí práh té veřejné instituce, jako je škola, školka nebo třeba jesle. A v tom spočívá problém té knihy.
Je to problém, že se tahle knížka může dostat do škol?
Lucie Jarkovská: Tak v tomto se neshodneme, protože mně přijde, že právě pro školky může ta knížka být strašně užitečná v tom, že děti skutečně masturbují a masturbují děti i na veřejnosti, protože ony to nevědí. Ty děti nevědí, že je to něco, co mezi dospělými vzbuzuje červené tváře, povytažené obočí a někdy ještě mnohem horší reakce. Protože to dělají prostě spontánně.
Ve chvíli, kdy paní učitelka je něčeho takového svědkem, tak musí něco udělat, nebo respektive nemusí a může dělat, že nic nevidí. Ty jiné děti to ale třeba vidí, řeknou to doma svým rodičům, kteří si řeknou: Co se tam v té školce děje?
Nepředstavuji si to tak, že paní učitelka řekne: Tak a dnes se budeme učit o masturbaci. Tak to ne. Ale pokud se takové věci dějí, a ony se tam dějí, školky to řeší různě, buď to ignorují nebo nakazují dětem spát s rukama na peřinkách.
To se děje?
Lucie Jarkovská: Zaznamenala jsem i takové případy. Když se o tom bavím s rodiči na různých seminářích o sexualitě a dětech, tak vlastně zmiňují to, že se vyskytly problémy už ve školkách. Mluvím i s učitelkami z mateřských škol nebo i z jesliček, které prostě toto zažívají a musí to řešit. A pro ně bude mnohem jednodušší, pokud otevřou takovouhle knížku a řeknou: Podívej se, je ti to příjemné, je to tvoje tělo…
Nemůže to být vnímáno jako návod?
Lucie Jarkovská: Je to návod právě v tom, aby děti takové věci nedělaly na veřejnosti.
Nemůže to být vlastně dobré? Že se děti dozvědí: Ano, toto patří do soukromí, na veřejnost ne.
Jana Jochová: Ano, samozřejmě, že se děti mají dovědět, že toto patří do soukromí, a ne na veřejnost, ale to se nemusí dozvědět díky této knize.
MB: Ale mohou.
Jana Jochová: To mohou. Já bych si nepřála, aby tahle knížka z pozice rodiče byla ve školce, kde já budu mít děti. A vzhledem k těm anketám, které jsem tady na začátku zmínila, vidím, že si to nepřeje většina české veřejnosti. A proto si myslím, že by tato knížka neměla překračovat práh veřejných institucí, minimálně bez vědomí rodičů. Pokud rodiče budou souhlasit s tím, že tahle knížka má být součástí knihovničky, všichni s tím budou souhlasit, tak ať tam je.
To by měli rodiče schvalovat každou knihu, která tedy bude ve školce?
Jana Jochová: Každou? Ne, každou ne. Třeba Popelky a Růženky tam být určitě mohou, i když možná paní Jarkovské se také nebudou líbit. Ne, já si teď dělám legraci.
Dobře, ale je to tedy věc, kterou učitelky v mateřských školkách řeší, dejme tomu, téměř na denní bázi. Jak se k tomu mají stavět? Mají to ignorovat?
Jana Jochová: Podívejte, já nejsem odborník na to, co mají učitelky dělat, ale trošku jsem si tuto literaturu studovala a to, jak k tomu mají přistupovat, mají v literatuře pro dospělé. Tam si samozřejmě mohou přečíst, jak se k tomu přistupuje.
MB: Takže s dětmi to probírat nemají…
Jana Jochová: Musí tu situaci vyřešit, ale nemusí ji vyřešit pomocí této knihy, mohou ji vyřešit úplně jinak.
MB: Mají to řešit s těmi dětmi, nebo ne?
Jana Jochová: Nějakým způsobem to řešit s dětmi mají, mají je odvést k nějaké aktivitě, pokud to dítě veřejně masturbuje. Mají si promluvit samozřejmě s rodiči, protože masturbace je někdy samozřejmě náhradní činnost za to, že dítě má třeba nedostatek podnětů. I to se může stát. může to být patologický stav v té rodině, může být nějaký problém. Masturbace může na veřejnosti naznačovat, že v té rodině není něco v pořádku. Je samozřejmě mnoho věcí, které tohle mohou naznačovat. Ale učitelky to musí řešit nějakým způsobem individuálně. Není důvod, proč by všechny děti i ty, které nemasturbují, se měly s tou masturbací seznamovat ve školce.
MB: Je důvod, nebo není důvod k tomu, aby se s tím děti prostě seznámily?
Lucie Jarkovská: Otevřít to téma takhle zčistajasna, si myslím, potřeba není. Ale vzhledem k tomu, že skutečně se sexualita v těch institucích projeví sama, aniž bychom nutně to téma otevírali, tak je právě fajn, když učitelky k tomu mají nějaký trénink, mají k tomu pomůcky. A tady bych souhlasila i s tím, aby se o tom mluvilo i s rodiči, aby se řeklo nejen: Takovéhle tu máme svačinky a odpolední program. Ale v případě, že se vyskytnou takové věci, tak to řešíme takto.
Jsou to témata, což právě třeba učitelky v mateřských školách často říkají, o kterých se nemluví. Ve chvíli, kdy bychom to sami otevřeli, tak budeme za někoho, kdo indoktrinuje děti. Přitom my tomuto tématu čelíme. Takže pro ně by to byla úleva, kdyby se řeklo: školka řeší kromě svačinek a programu i otázku sexuality. A není to vlastně naočkovávání dětí sexualitou, ale je to vyrovnávání se s tím, jak se dětská sexualita projevuje.
