Článek
S odkazem na slova Václava Havla se vás jako ekonoma ptám: Vzkvétá naše země?
Já si myslím, že ekonomicky vzkvétá a politicky krní, abych byl tedy úplně výjimečně stručný.
A to krnění se projevuje konkrétně v čem a jak to, že to nezabraňuje růstu?
Tomu se mezi námi ekonomy říká italský efekt. Protože se zjistilo, že čím méně vlády mají, tak tím lépe funguje ekonomika. Občas se také dokonce stane, že když doktoři stávkují, tak klesne úmrtnost na těch pár dní. Takovéto věci se dějí, když je ekonomika napřed před politikou. Někdy je to naopak. Příkladem je Polsko. Tam už se před dvanácti lety na politické úrovni rozebírala Ekonomika 4.0. Už tenkrát se ptali, co mohou dělat, když jsou tady všechny ty technologické vymoženosti, internet a tak dál. Pak to prezentovali jejich byznysové třídě a ti řekli: Jo, to se nám líbí - a šli do toho.
U nás je to obráceně. Tady byznys pořád tlačí na vládu, aby tu nebylo korupční prostředí, aby zakázky byly transparentní. Takové věci celkem pochopitelné i malému dítěti.
Ale u nás prostě politika smrdí od hlavy. Vezměte si to na příkladu divadla. Když bude ředitel omezený, mstivý a nevzdělaný, může mít soubor sebevětší kvality, ale dopadne to blbě.
Takže podle vás vedení České republiky je mstivým ředitelem?
Ne. Vedení České republiky je takovým neafektovaným hráčem fotbalu, který ten fotbal, zdá se mi, hrát nechce. Teď mám třeba na mysli náš vztah k Evropské unii. Od revoluce máme přibližně 28 let. A ta doba se dá vlastně přesně rozpůlit. První poločas do roku 2004 jsme hráli s energií. Transformace se v podstatě povedla. Jistě plno věcí se dělalo špatně, bujela korupce. Kácel se les, lítaly třísky. Ale ta země měla náboj, byli jsme první v NATO, byli jsme první v OECD, byli jsme první v první vlně rozšíření Evropské unie. A měli jsme drive.
A od toho vstupu už tu vlastně nic pozoruhodného není. Zdá se mi, že moje milovaná Česká republika najednou začala tak nějak přešlapovat na místě. A teď dokonce v roce 2017 to vypadá, že máme základní otázky typu, jestli chceme na Západ, nebo jestli chceme k Rusku. Přijde mi, že se najednou točíme v kruhu.
Přesto říkáte, že vlastně navzdory politikům země vzkvétá. Zároveň ale jste napsal, že nadcházející volby jsou absolutně rozhodující. Proč? Když by politici dál jaksi nepřekáželi, tak si země zase bez nich poradí, ne?
To je hrozně zajímavá věc. Já jsem se teď díval na poslední Eurobarometr. Česká republika má několik primů a jeden z nich je neskutečně nízká důvěra v naši vládu. A také další primát, který máme, je, že nevěříme Evropské unii. Dokonce jí nevěříme víc než Britové po brexitu. Jediná země, která je na tom ještě hůř s důvěrou v politiky a Unii, je Řecko.
Takže Řecko má nejnižší důvěru ve svoji vlastní vládu, spolu s Českou republikou, a zároveň nejnižší důvěru v Evropu spolu s Českou republikou. Jenže paradox je ten, že Řecko je zkrachovalý stát, jak politicky, tak ekonomicky. A je tedy srozumitelné, že má takhle nízký koeficient důvěry. Česká republika naproti tomu prošla krizemi v podstatě tak, aniž bychom si všimli. A v Unii teď není více prosperující ekonomika. Máme trapně nízkou nezaměstnanost, a přesto politikům nevěříme.
A není to taková součást českého cynického naturelu?
Vždycky to tak nebylo. Třeba v 90. letech právě proto, že jsme měli nějaký ten náboj. My Češi jsme přeborníci v tom zvládat excelentně situace, kdy se nám dají pravidla. Vezměte si fotbal nebo hokej. Ale ve chvíli, kdy máme možnost si ta pravidla jaksi vytvářet sami, tak se přestane hrát, začne se domlouvat pivo a uplácet rozhodčí.
A mimochodem, když už jsme v tom fotbalovém příměru. Tak takovým rozhodčím je pro mě i demokracie, volič. Takže máte dva politiky a soudce nechť vybere, který se mu zdá lépe. A ten soudce má pískat, když jeden z oponentů kopne nějakou podpásovku. Ale teď se čím dál tím víc děje, že ten rozhodčí místo toho, aby pískal červenou kartu, tak tomu člověku, co kopl pod pás, začne sám tleskat.
Přitom nebýt komunismu, mohli jsme být zakládajícími členy Evropských společenství. Ale teď se začíná zdát, že je pozdě se začlenit do rychlejší party evropské integrace. Víte, když jsme byli malí kluci a hráli fotbal a někoho jsme v týmu nechtěli, ale chtěli jsme být slušní, tak jsme si založili nový klub, kam už jsme ho nepozvali. A to teď Česku hrozí v rámci integrace.
Proto jsou tyto volby tak důležité. Rozhodnou, jestli ještě stihneme otočit kormidlem a budeme v Unii, nebo na periferii a budeme si dělat svou unii se státy jako Polsko, Řecko nebo Maďarsko.
Celý rozhovor s ekonomem Tomášem Sedláčkem si můžete pustit ZDE:
Tyto volby rozhodne 13. neexistující uprchlík, varuje Tomáš Sedláček.Video: Adam Junek
A je tu síla, nebo alespoň konkrétní politik, kteří by mohli otočit tím kormidlem?
Petr Pithart měl velice pozoruhodný projev při oslavách nebo při vzpomínce na úmrtí Václava Havla v Rudolfinu, jestli si na to vzpomínáte. A tam vyzval jmenovitě premiéra Sobotku, ať se postaví a ať řekne jasně, že chce směrem do Evropy a že Česko chce být partnerem, se kterým se dá povídat a ne někdo, kdo tam sedí a pořád jen nesouhlasně mručí. A přitom nechodí s žádným zajímavým návrhem.
Pořád se nám jen něco nelíbí. Bankovnictví se nám nelíbí, tohle se nám nelíbí, euro se nám nelíbí. U eura mimochodem platí to, co už jsem říkal. Tam jsme mohli být také první. Určitě jsme jej mohli mít dřív než Slovensko. Byli jsme politicky i ekonomicky lépe připraveni.
Jsme v této chvíli schopni přijmout euro? Respektive ekonomicky samozřejmě, maastrichtská kritéria splnit není problém, ale je rozumné se vrhat teď v této chvíli do eurozóny?
Já si myslím, že o vrhání nejde. To je proces, který trvá minimálně dva a půl roku. Ale tady jde o dlouhodobé směřování České republiky. A je nepředstavitelné, že bychom mohli dlouhodobě fungovat s vlastní měnou. Z dlouhodobého hlediska euro dává právě smysl v tom, že snižuje náklady a dělá věci transparentnější a odstraňuje zbytečnou bariéru mezinárodního obchodu. Všichni pravičáci a liberálové by z toho měli být nadšeni.
Vy dáváte Česku za příklad severské ekonomiky, že díky integraci, byť jako malé země, byly schopné exportovat své myšlenky. Ale Švédsko i Dánsko se euru mazaně vyhnuly.
Dánsko vlastně euro má, když to vezmete do detailů. Ono to sice vypadá jako dánská koruna, ale od nepaměti to má pevný kurz, takže to je třeba takové šalamounské řešení. Je to vlastně euro v převleku.
A bylo by tedy pro nás řešením takové převlečené euro?
Já si myslím, že bychom měli usilovat o euro. Země, která nemá svůj cíl, se totiž rozplyne. Jak je to v té písničce? Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno i sebe. A my prostě nějaké nebe, ať už je to členství v Evropské unii, nebo v NATO, potřebujeme.
Ale musel by se stát trochu zázrak. Museli bychom se trochu kopnout do zadku. A uvědomit si, že tu Evropa není od toho, aby nás obsazovala. Ale je tu od toho, abychom společně řešili problémy, kterým čelíme. Ať už je to digitalizace, migrace, finanční krize, rovná práva mužů a žen…
I kdyby se Česká republika stokrát rozhodla být ekologická jako vanilka, tak nám to bude na nic, protože dokud budou foukat větry, tak na to prostě potřebujeme globální vůli.
A to evropské společenství není nic jiného než snaha věci řešit dialogem kolem kulatého stolu místo stavěním zdí a místo osočování a urážek a upřednostňování mého před cizím.
Osobnosti na Seznam Zprávách
A co tedy hrozí Česku, české ekonomice, pakliže zůstane, jak vy říkáte, zemí reptajících Klausů a Zemanů?
Kteří ke všemu vůbec ničím nepřispěli. Myslím tedy mezinárodní debatě. Že by vyprodukovali nějakou originální myšlenku, které by se někdo další chytnul. Mudrovat umí každý profesor, ba co hůř, každý hospodský povaleč. Ale v politice vám přece musí jít o to, přijít s nějakým návrhem a hledat pro něj širokou podporu.
A jestli je to z Belgie, z Lucemburska, z České republiky nebo z Německa, je přece úplně jedno. Ta představa, že jsme malá země, je hloupost, my nejsme malá země, my jsme normálně typická země střední velikosti evropských standardů.
Dobrá, ale vraťme se k té otázce, co se nám stane, když zůstaneme těmi reptaly?
Tak se nám stane to, že budeme mimo Unii, jejíž standardy ale budeme muset dodržovat, protože s ní budeme chtít obchodovat. Přes 80 procent našeho HDP pochází z exportu, takže my bychom šíleným způsobem zchudli, ale opravdu drasticky, kdybychom nemohli volně obchodovat nebo kdyby tam byla nějaká bariéra.
Když tedy budeme ve vyloučené skupině, znamená to snížení HDP, méně pracovních příležitostí, nižší platy?
Ano. Pomalejší přibližování Západu. Dostaneme se za jakousi pomyslnou zeď, přes kterou se do prostoru svobodného pohybu zboží a služeb bude hrozně těžké dostat. Je to jako bychom byli za zdí univerzity, ale nebyli ve třídě s těmi nejzajímavějšími přednáškami.
To malujete celkem katastrofický scénář a sám vyčítáte politikům, že neříkají pozitivní věci. Co se dá říct teď pozitivního?
Pozitivní je určitě to, že přes všechno to reptání jsme dokázali členství v Unii dokonale zúročit a jsme na tom ekonomicky opravdu velice dobře. Když se vrátím na začátek, tak ekonomika vzkvétá právě díky evropskému impulzu.
A když tedy vzkvétá ekonomika, je čas na zvyšování mezd, jak slyšíme zejména ze strany odborů?
Pravděpodobně ano. My tady máme takovou dohodu, které si všiml kolega David Klimeš z Hospodářských novin. Ten tomu říká Pax Bohemica, to znamená nízká nezaměstnanost, ale nízký nárůst mezd. A naše míra nezaměstnanosti okolo tří procent je skutečně absurdní, vezměte si, že v Řecku je nezaměstnaný každý čtvrtý. A nedávno jsem se náhodou díval na televizi a polovina reklam je na to, že nějaká firma hledá zaměstnance. To jsem nikdy nezažil.
Hledají, ale nerady přidávají…
Holt budou muset. Na druhou stranu, kromě toho, že jsme ekonomicky na špici, tak tu máme také naštěstí velmi nízkou míru sociální agresivity. České odbory jsou relativně rozumné, ale také by se s nimi tak mělo mluvit. Myslím si, že je na čase trošku tu mzdu zvyšovat, ale opatrně a sektor po sektoru. To prostě nejde dělat najednou en bloc.
Smutné ovšem je, že tohle jsou věci, o kterých by měli politici mluvit především. A ukazovat lidem, co pozitivního se tady daří. Jenže oni používají negativní emoce, strašení. Takže třeba teď naše volby pravděpodobně budou ovlivněné imaginárním třináctým běžencem, který sem nikdy nedoběhl a který neexistuje. Ale bude ovlivňovat naše volby víc než dlouhodobé uvažování, jestli tedy kvůli tady těm našim malichernostem si náhodou nenecháváme ujíždět vlak někde jinde.
