Článek
Revoluce lidové moci na Filipínách v roce 1986, Růžová revoluce v Gruzii v roce 2003, nebo sametová revoluce v roce 1989 v Československu. Všechny tyto protesty byly nenásilné, všech se zúčastnilo více než 3,5 % populace a především – všechny uspěly.
Výzkum Ericy Chenowethové z Harvardovy univerzity, který mapuje občanské protesty a sociální hnutí mezi lety 1900 a 2006, zkoumal, jakou úspěšnost mají násilné a nenásilné pokusy o změnu ve vedení státu. Výsledek ukázal, že zatímco agresivní protesty svého cíle dosáhnou ve 26 % případů, u pokojných je to 53 %.
Nenásilné protesty mají také obvykle vyšší účast. Lidé se podle výzkumu s klidnou formou lépe ztotožní a je vyšší pravděpodobnost, že se k demonstrantům přidají. Nejsou na ně ani kladeny žádné fyzické nároky na rozdíl od násilných, kdy bývá podmínkou dobrá fyzická kondice.
Z 25 největších událostí, které Chenowethová sledovala, bylo 20 pokojných a 14 z nich přímo dosáhlo svého záměru. Navíc se jich zúčastnilo přibližně čtyřikrát více lidí. Průměrnou nenásilnou demonstraci v jejím výběru navštívilo 200 000 protestujících oproti 50 000 na těch agresivních. Klidné protesty také mohou spíše získat podporu policie a armády – institucí, na které vláda spoléhá, že udrží či obnoví v zemi pořádek.
Studie ukázala i další zajímavé číslo. Jakmile účast přesáhne 3,5 % populace, úspěch bývá nevyhnutelný. „Nebyly žádné protesty, které by neuspěly poté, co dosáhly hraniční účasti 3,5 %,” píše ve svém výzkumu Chenowethová. Například východoněmecké revoluce se zúčastnilo okolo půl milionu lidí, což však stále byla „pouhá“ 2 %.
Pro srovnání, aby účast na protestech přesáhla zlomovou hranici 3,5 procenta v Česku, muselo by na ně přijít více než 370 tisíc lidí. To je téměř stejné číslo, jako je populace Brna.
