Když vyjel král vlaků a vlak králů: Orient Expres povýšil cestování na luxus

„Rolníci v šesti evropských zemích přestávali pracovat na poli, když kolem nich vlak projížděl a hleděli na nablýskané vagony a arogantní tváře za jejich okny,“ píše E. H. Cookrige v knize Život a doba nejslavnějšího evropského vlaku.

Orient Expres byl v té době nesmírně originálním projektem: Nešlo o to někam dojet a něco tam vidět a zažít. Hlavním zážitkem měl být především samotný vlak. Smyslem cesty byly luxus, prestiž, výjimečnost…

Orient Expres - „král vlaků a vlak králů“ - tak předznamenává jednu z bizarních poloh moderní turistiky.

Poprvé vyjel z Paříže 5. června 1883.

Georges Nagelmackers byl členem bohaté belgické rodiny bankéřů, která měla i blízký vztah ke králi Leopoldu II. Nešťastně se zamiloval do své sestřenice a aby překonal zklamání, vydal se na cestu do Ameriky. Tam poprvé viděl pro Evropany zatím neznámou věc – luxusní spací vagony Georgea Pullmana.

Byl rok 1870 a železniční doprava se mohutně rozvíjela. Její hlavní poloha nicméně stále spočívala v přepravě uhlí, surovin, zboží a ve velmi jednoduché a stále ještě i dost nepohodlné a nebezpečné přepravě lidí za prací. Masová turistika byla na samotném počátku. A spojovat s cestou vlakem dokonce i luxus bylo v naprosté většině případů absurdní.

Nagelmackers zahlédl příležitost: Luxusní vlak, ještě dokonalejší než Pullmanovy vozy, má v Evropě nepochybně šanci. Zaujme ty nejbohatší Evropany, kteří jediní mohou cestovat pro zábavu, cestovat chtějí, ale vlak pro ně zatím není dost dobrý. Bude to nová, prestižní, neodolatelná věc. A s jejím zrodem pomůže sám král Leopold II.

Velký příznivec a později také pasažér Orient Expresu Leopold II. skutečně pomohl a prosadil například v té době nebývalou věc – vlak mohl přejíždět hranice mezi státy bez hraničních kontrol. Přízeň Leopolda II., to je ovšem další problematický vklad do charakteru Orient Expresu. Stín, který tehdy těžko někdo vnímal dostatečně ostře a který pozorujeme až z historického odstupu.

Leopold II. je ta historická osobnost, která dala podnět ke konstrukci kategorie „zločiny proti lidskosti“. Byl osobním vlastníkem kolonie Kongo a jeho správa byla mimořádně brutální. Mučení, popravy, vraždy. Historici se neshodnou na odhadech mrtvých, spolehlivých pramenů je málo. Nicméně jde pravděpodobně o miliony obětí.

Vlak králů…

Orient Expres byl vlak, jaký Evropa dosud neviděla. Namísto zanedbaného ošuntělého zevnějšku běžných vlaků se tady leskly dřevěné povrchy, sedačky byly potaženy plyšem, hedvábí na postelích kvalitou konkurovalo nejvznešenějším hotelům. V restauraci se podával kaviár a ústřice. Hostům pobyt zpříjemňovala kapela.

A navíc vlak rychle získával pověst čehosi jedinečného, vznešeného a přitom záhadného, vzrušujícího, dobrodružného…

Přestože na první cestě jel pouze z Paříže do Vídně, postupně dosáhl původního záměru – spojil Západ a Východ, Paříž a Istanbul.

A vzhledem k tomu, v jaké době křižoval kontinent, stal se nejenom „vlakem králů“, ale i „vlakem špiónů“. Jedním z nejznámějších pasažérů této kategorie byl anglický voják a mimo jiné zakladatel skautského hnutí, Robert Baden-Powell, který se vydával za znalce motýlů. Ve skutečnosti jeho črty motýlů obsahovaly informace o pevnostech na dalmatském pobřeží. Informace, které využilo britské loďstvo během První světové války.

„Králové a podvodníci, milionáři a uprchlíci, pašeráci, primadony, kurtizány, ti všichni vlakem jezdili. Magnáti a finančníci uzavírali obchody u bohatých tabulí v restauraci, diplomati, špióni a revolucionáři se po palubě pohybovali obezřetně, čekajíce až přijde jejich historický okamžik,“ popisuje atmosféru Orient Expresu E.H. Cookrige.

Všichni pasažéři ale měli něco společného: Peníze. Alespoň tedy peníze na jízdenku. V prvních letech provozu byl Orient Express zcela nedostupný i pro vznikající střední třídu. Jízdenka stála čtvrtinu průměrné roční mzdy ve Francii.

Král vlaků.

Vrcholnou éru prožil Orient Expres v meziválečném období. Evropu propojoval hned na třech trasách. K původní lince se připojuje Simplon Orient Expres, který se pohybuje jižněji a z Paříže do Istanbulu směřuje přes Milán, Benátky a Terst. A později i Arlberg Orient Express, který jede přes Basilej a Innsbruck.

Vlak nadále provází pověst luxusu a mimořádně kvalitních služeb. Ve srovnání s koncem 19. století se však přece jen stává „masovější“ záležitostí. Jezdí každý den a na jeho palubě už cestují i „obyčejnější“ lidé než jen ti nejbohatší a nejurozenější. Třeba spisovatelka Agatha Christie.

Christie jela Orient Expresem poprvé v roce 1928. O rok později zastavila vlak na pět dní bouře – podobně jako v autorčině románu. Samotná spisovatelka zažila na palubě jednodenní zdržení kvůli záplavám. Z jejího dopisu manželovi vyplývá, že někteří z pasažérů, které na této cestě pozorovala, se stali předobrazem postav románu Vražda v Orient Expresu. Ten vyšel poprvé v roce 1934 a stvrdil pověst vlaku jako živoucí legendy.

Znalec dějin železniční dopravy a Orient Expresu Mark Smith připomíná, že děj románu se neodehrává v klasickém Orient Expresu, nýbrž v jeho meziválečné inovaci Simplon Orient Expresu. Především ale upozorňuje na to, že tehdejší Orient Expres byl skromnější, než jak ho popisuje Agatha Christie.

Při odjezdu z Istanbulu byl vlak poskládán pouze ze spacích vozů. Nebyl tu restaurační vůz, ten byl připojen až na turecko- bulharské hranici, aby pasažéři mohli posnídat. Ale minimálně až do Terstu nebyl v soupravě žádný bar, společenská místnost, klavír, vůz vyhrazený pro sezení, žádná koupelna nebo sprcha…

Byl to skromnější vlak - spací vagony po deseti odděleních se dvěma postelemi. Přes den úprava na „obývák“ - stolek a pohovka, umyvadlo.

Orient Express zřejmě směřoval k podobě luxusní první třídy „normálního“ turistického vlaku. Takto krotce ale jeho příběh skončit neměl.

Během druhé světové války byla většina vozů Orient Expresu využívána armádou. Německo se pokusilo provozovat na Balkáně obdobu klasického Orient Expresu, ale ta se stala cílem opakovaných sabotáží ze strany jugoslávských partyzánů a byla zastavena.

Po válce se vlaku postavila do cesty železná opona. Linka sice byla obnovena, nicméně v karikované podobě: Země Východního bloku stále ve větší míře nahrazovaly vozy Orient Expresu svými vlastními, které měly k tradiční podobě daleko.

Orient Expres na trase Paříž – Istanbul vyjel naposledy 19. května 1977. Neznamená to, že zanikl zcela – služba nadále částečně fungovala. A především slovo „Orient“ začaly využívat společnosti, které se snažily legendu oživit. Nebo se na ní přiživit.

„Pokusy obnovit zašlý lesk Orient Expresu se často proměnily v parodii,“ píše David Zax pro magazín Smithsonian. „Provozovatelé vybízejí pasažéry, aby se oblékli do dobových kostýmů z dvacátých let nebo dokonce na palubě organizují hru na vraždu.“

Jistě, zámožní turisté, kteří si v luxusních kulisách a dobových kostýmech hrají na Hercula Poirota, to je komický obrázek. Jenže je otázka, zda ta „zašlá sláva“ Orient Expresu není jen romantická legenda a obraz z filmů podle knihy Agathy Christie.

Těžko říci, který obrázek je přitažlivější: Králové a magnáti v „jezdícím symbolu ekonomických nerovností“, nebo partička infantilních, trochu znuděných, ale v principu veselých středostavovských turistů?