Článek
Z filmů to všechno víme. Co? Jak to vypadalo, když se rozváděli lidé v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, a je jedno, jestli to tvůrci pojali komediálně (viz Válka Roseových), nebo dramaticky rozněžněle (Kramerová versus Kramer). Ale VŽDYCKY létaly třísky a byl to masakr.
Jenže to byla přísná doba, která se s lidmi nemazlila. Dnes je to jiné. Do rozvodového věku se už dostali takzvaní mileniálové, ony „křehké květinky” vychované v přesvědčení o své výjimečnosti a utvrzované v tom, že se od předešlých generací liší svou citlivostí, ohleduplností a vědomím zranitelnosti.
Jak se rozvádějí oni? Na začátku s těmi nejlepšími úmysly. Vždyť přece nejdůležitější je neubližovat dětem a sami sobě. Nebo ne? Máte-li zájem, dozvíte se to z filmu Marriage Story (v kinech od listopadu a od 5. prosince 2019 na Netflixu), údajně prvního, který právě rozvod mileniálů zevrubně probírá.
Malý spoiler hned na začátku. Jak to dopadne? Tipujete správně. Budou létat třísky a bude to masakr. Jen se to z velké části bude dít pod povrchem, takže to bude ještě o něco větší „psycho”.
Film padesátiletého režiséra Noaha Baumbacha začíná nikoli – jak by se dalo čekat – manželskou hádkou, nýbrž výčtem toho, co na sobě oba hlavní protagonisté obdivují a milují. A tak téměř prvních deset minut filmu posloucháme, jak jsou vlastně skvělí, až perfektní. Navíc vidíme, jak dobře oba vypadají. Je to působivý, velmi dobrý začátek.
Scarlett Johanssonová (35) hraje Nicole, úspěšnou herečku, která se po krátkém televizním startu prosadila v New Yorku jako představitelka charakterních divadelních rolí. Adam Driver (36) představuje Charlieho, jejího manžela a charismatického divadelního režiséra. No a nezapomeňme na Henryho, jejich malého syna.
Po patnácti minutách filmu zůstává záhadou, o čem vlastně zbývající dvě hodiny budou. Protože nic diváka nenechává na pochybách, že vše směřuje k hladkému a hlavně civilizovanému rozchodu. Oba hrdinové jsou přece tak milí, vnitřně opravdoví a ohleduplní. Ne, to nemůže skončit špatně. Tedy… nemělo by. Jenže jde o rozvod a ten skončit dobře nemůže. Nikdy. (Pozor: následuje ještě trochu spoilování.)
Zvlášť když Charlie předpokládá, že všichni budou dál žít v New Yorku, kde dosud společně jako rodina strávili nejvíc času, a Nicole se chce přestěhovat i se synem do Los Angeles. Odhodlání udělat rozchod „rychle, přátelsky a bez právníků” začne mizet se stejnou rychlostí jako finance obou postav. Ano, do hry se dostane to nejzábavnější (v komediích) i to nejstrašnější (v dramatech), co si lze v podobných příbězích představit. Nastoupí právníci.
Nora (Laura Dernová) je právnická superhvězda, luxusní ve všech smyslech slova (zejména ovšem v tom finančním). Bert (Alan Alda) toho ví mnoho o životě a mnoho o rozvodech (sám má za sebou tři) a zároveň už v sobě nemá dravost a ambici právníka „v nejlepších letech”. I proto se snaží Charliemu vysvětlit, že může být tvrdý a agresivní jako Nora, ale že to neznamená, že by se tím zvýšily šance na lepší výsledek. Že to znamená pouze to, že bude nakonec požadovat vyšší honorář.
V tomhle momentě přichází jedna z nejvtipnějších scén v jinak dost pocitově temném filmu. To když se vyjednávání protistran přeruší kvůli hladu a všichni si začnou z jídelního lístku vybírat pokrmy, které si objednají do kanceláře. Jako by nastala skutečná přestávka v divadelním kusu. Konverzace se – jako mávnutím kouzelného proutku – změní z bojovné na společensky nezávaznou, až přátelskou.
Tedy pro právníky. Jejich klienti se v tom zcela ztratí, hlavně Charlie. Je tak zmatený, že si jídlo ani nedokáže vybrat. Takže se toho chopí Nicole a je to úsměvné, až dojemné. Ve filmu je ještě jedna podobná scéna, skoro na konci, když už je rozvod finalizovaný. Charliemu se rozváže tkanička, a protože drží Henryho a nemůže se sehnout, zaváže mu ji Nicole.
Baumbach už jeden film o rozvodu natočil, v roce 2005 to byla Sépie a velryba. Je rovněž o intelektuálech žijících v New Yorku (rozcházející se manželé jsou spisovatelé) a svou roli hrají rovněž profesní ambice obou z nich. Důsledkem je klasické drama plné výčitek, hořkosti a nenávisti. Zvlášť mužská postava (Jeff Daniels) prožívá hned dvě ničivé kolize: nejen rozpad manželství, ale i klasickou krizi středního věku.
V důsledku je však Baumbachův starší film méně depresivní než Marriage Story. Možná proto, že manželství je v něm vykresleno jako omyl, prostě jakási nehoda, která oba hlavní hrdiny potkala, a teď už záleží jen na nich, jak rychle se z ní vzpamatují. Ale že se vzpamatují, není pochyb.
V Marriage Story tuto iluzi divák nemá. Vidí, že Charlie a Nicole udělali všechno správně. Omylem nebyla jejich svatba, protože se milovali a respektovali. Chovali se k sobě dobře, a když pochopili, že spolu už dál žít nemohou, šli s nejlepšími úmysly i do rozchodu. Jenže nic z toho nepomohlo.
Baumbach říká, a vysvětluje tím vlastně i název filmu, že nenatočil příběh o rozvodu, nýbrž o manželství. Jak řekl v jednom podcastu, když věci fungují, tak o nich nepřemýšlíme. Třeba o dveřích, které se zavírají a otevírají a my to děláme bezmyšlenkovitě. O detailech začneme přemýšlet, až když fungovat přestanou. A zprostředkovaně to platí i o manželství.
Je-li to tak, zpráva o manželství od Noaha Baumbacha je neutěšená. Protože provokuje a drásá, ale nenabízí odpověď. Mileniálové se dnes žení a vdávají mnohem méně než předešlé generace. To je statistický fakt. Takže není vyloučené, že Marriage Story nesledují jako drásavou zprávu o kolizi a nehodě jednoho vztahu, nýbrž jako varování. Před institucí, která pro ně a jejich vrstevníky prostě přestává fungovat.
Asi i proto ve mně film vyvolal určité rozpaky. A možná i vinou vyšponovaného očekávání, které ne úplně naplnil. Je určitě silný a zajímavý, ale pro mě nikoli film roku.
