Když se nepostarala vláda, postarali jsme se my. Jak Češi řeší těžké chvíle

Tak liduprázdnou Prahu jsem neviděla snad nikdy. Hloučky turistů vystřídali jen jednotlivci, kteří by v ideálním případě měli venku vyřizovat jen to nejnutnější. Byť se tím ne všichni řídí, z města je cítit tíživá atmosféra nařízené karantény, která platí pro celé území České republiky.

O to více mě zajímá, kdo jsou lidé, kteří se nejenže chovají zodpovědněji, ale také se snaží ulehčit seniorům. Do projektu pomoci, který společně koordinuje pražský magistrát s organizací Život 90 a Českým červeným křížem, se hlásí tisíce dobrovolníků.

Nabízejí své síly jako nákupčí jídla a drogerie, jako kurýři donášející předem připravené balíčky s potravinami, jako ti, kteří třeba vyvenčí psa nebo donesou léky.

„Mám dost času, a tak jsem si řekla, že ho využiji nějak smysluplně,“ svěřuje se mi mladá studentka, co ji vede k zájmu o dobrovolničení.

„Chci nějak pomoct. Myslím, že zvlášť u seniorů je to potřeba. Došlo mi to, když jsem si uvědomila, že i moje babička si doma neví úplně rady,“ souhlasí s kolegyní jeden z 1300 do pondělka přihlášených dobrovolníků.

Když přicházím do místnosti, kde v provizorních podmínkách sedí čtyři ženy, které co pár vteřin zvedají sluchátko telefonu a vlídným hlasem promlouvají k seniorům, je to, přiznám se, až dojemné. Mám za to, že společnost, která nezapomíná na nejstarší, ukazuje svoji vyspělost.

A je nutné si uvědomit, že důchodci jsou tou vůbec nejohroženější skupinou. Jednak kvůli hrozbě nákazy, druhak kvůli sociální izolaci. Tou bývají ohroženi i v běžné době, teď je situace samozřejmě horší.

„Přítelkyň na telefonu“ se ptám, z čeho mají staří lidé na druhé straně drátu nejčastěji obavu. Vůbec nejčastěji se teď prý dotazují na to, jestli pro ně dokáže Život 90 sehnat roušky či respirátory. Doptávají se také na možnosti nákupu jídla nebo třeba venčení domácích mazlíčků. Od organizátorů pomoci se dozvídám, že se často ptají i na to, zda vůbec smějí ven. Takové otázky je logicky napadaly pár hodin po vyhlášení karantény na celém území Česka.

Dobrovolníci nicméně nabízejí pomoc i neoficiální cestou. Nejen skrze zavedené organizace. Někteří pokoutně shánějí textilie k ušití roušek, další stovky, možná tisíce lidí pak ústenky samy vyrábějí v provizorních podmínkách.

Na pražské Letné jsem potkala několik lidí, kteří u designerů nebo jen tak u kamarádů poptávali textilie. Rádi by z nich sami ušili roušky, když je stát nedokázal včasně sehnat ani pro zdravotnický personál…

Například ve studiu s názvem Overall Office už několik dní vyrábějí bavlněné masky na výzvu Prahy 7 a Jana Čižinského. „Do akce se zapojily desítky dobrovolníků, kteří šijí masky a dodávají materiál. Jako třeba Textile Mountain, LUV, Leeda a tak dále. Zareagovalo také velké množství designerů z UMPRUMu. Máme radost ze sounáležitosti a odhodlání společně porazit neviditelného nepřítele,“ uvádí kolektiv módních designérek Karolíny Juříkové a Kristýny Novákové.

Na sociálních sítích nicméně vidím nespočet lidí, kteří dělají totéž.

Ve chvíli, kdy čtu všechny jejich příspěvky, mi to dochází. Šijeme si vlastní roušky, natáčíme instruktážní videa na internet, abychom ostatním lidem v karanténě poradili, jak na to. Ve chvíli, kdy celou zemi obchází nervozita z nadcházejících týdnů, působí nezištná pomoc běžných lidí do jisté míry jako lék na obavy z budoucnosti.

Teď vím, že si lidé dokážou alespoň částečně pomoci sami.