Když náckům vypneme Facebook, nepřestanou být nácky, říká expert

Události posledních dní ve Spojených státech se dotýkají velké diskuze o roli sociálních sítí. Donald Trump, jako dosluhující prezident USA, nesmí na Facebook, Twitter nebo YouTube…

Chtěl bych na začátek zdůraznit, že nejde zase o tak bezprecedentní záležitost. Zvolení politici, například v Palestině, už dřív měli odepřený přístup k sociálním sítím. Jenže tady se jedná o Spojené státy americké, tady se opravdu dřív nestalo, aby zvolený politik neměl přístup ke svým účtům na sociálních sítích. Chci tím říct hlavně to, že lidé byli překvapení a zaskočení, ale přitom sítím tleskají, když odepřou přístup politikovi z jiné země, kterého nemají rádi.

Jakou ale tedy sociální sítě hrály roli při takzvaném „dobývání Kapitolu“ z minulého týdne?

K tomuto tématu bych rád využil poznatky Yochaiho Benklera, profesora z Yale University, který vydal velmi podrobnou studii o lidech, kteří věří tomu, že byly volby opravdu „ukradené“. Zjistil, že tím nejčastějším a nejpřirozenějším zdrojem jejich informací, a tedy i to, co je vedlo k tomuto názoru, bylo sledování televizních zpráv, ne přes sociální sítě, ať už Facebook, Twitter, nebo Parler.

Takže jakou hrají roli sociální sítě, je velmi těžko uchopitelná otázka, na kterou ve skutečnosti opravdu neznáme odpověď. Víme, že jsou sociální sítě „něčím“, ale nejsou „vším“.

Proč o nich ale tolik mluvíme, proč je to pro nás velké téma, které dáváme do souvislosti s aktuálním děním?

Kvůli tomu, co se dělo poté, tedy zablokování účtu Donalda Trumpa. Myslím si totiž, že je to čistě politický krok. Trumpa ve skutečnosti nikdo „neodstřihl“ od ostatních, on doslova může vyjít ze své ložnice a tam na něj čeká patnáct televizních stanic, díky kterým může říct komukoliv cokoliv, novináři zaznamenají každé jeho slovo. Odepření přístupu na Twitter pro Trumpa opravdu není totéž co pro ostatní lidi. Ale ano, je to velmi výrazný rozdíl od toho, jak je zvyklý vládnout a jak je zvyklý komunikovat se svými podporovateli.

O čem se tedy dohadujeme, co je ten problém sociálních sítí?

Už téměř dekádu se přeme o to, jakou roli hrají sociální sítě v našem politickém diskurzu. Ohromně se rozrostly a zároveň jsou nezodpovědné. Převzaly rozhodovací roli, kdo smí co říkat. Vytvořilo se takové zvláštní vakuum, které se některé vlády snaží regulovat. Například EU pomocí směrnice o copyrightu nebo protiteroristického nařízení. To, co bude nebo nebude na sítích, už není v absolutní moci samotných sítí a jejich šéfů. Ti si ale zvykli na to, že mají neuvěřitelnou svobodu, že mají dominantní úlohu, a to především proto, že hrají tak významnou roli: spojují lidi, vytvářejí komunity a mají vliv. Pokud vám například bude odepřen přístup na Google, ale vaše dítě se bude potřebovat připojit na online výuku, má to opravdu velmi vážné důsledky, protože v lockdownu nemáte na výběr.

Jde o cenzuru?

Americké právo má velmi omezenou definici cenzury. Když se řekne, že vláda omezuje svobodu slova tím, že reguluje sociální sítě, je to problematické, protože na to vám někteří řeknou, že se vás nikdo nezavírá do vězení, že se jedná o soukromou firmu a tak dále. Ve skutečnosti, a v tom je ten problém, byli všichni po čtyřicet let neuvěřitelně bezstarostní ohledně růstu koncentrace vlastnictví. Přitom demokratické systémy mají prostředky, jakými to omezit. Vlády mohly blokovat různé fúze a slučování firem, mohly společnosti trestat za monopolní chování a tak dále. A to opravdu jen pomocí prostředků moci, které už dávno v právu existují. Jenže mezitím se z internetu stalo místo s koncentrovanou mocí nějakých třech, čtyřech hlavních hráčů, kteří říkají, kdo může a kdo nemůže mluvit.

Co to vlastně znamená, když má někdo koncentrovanou moc v internetovém prostředí?

Mám na to takovou analogii. Přijde mi, že to, co se děje, je velmi podobné španělské inkvizici. Měli jste stát, v jehož čele stál panovník, ale také církev, nezávislou na vládě. Byla to mezinárodní svébytná entita. No a členové církve chodili po světě a říkali lidem, co můžou a co nemůžou říkat, jaké knihy mohou číst, jaké můžou psát, zatkli je za to. Ale panovník neměl vliv na to, co církev dělá, a nekontroloval to. A asi bychom se všichni také shodli na tom, že je to určitý druh cenzury. A v současnosti tu jsou tyto svébytné entity, jež existují nadnárodně a nijak zvlášť se nezodpovídají vládě, které nemohou být nijak zásadně regulované, protože i tak základní věc, jako jejich zdanění, se stala vlastně velmi těžkou. A až v posledních deseti letech si toho začali lidé všímat a začali z toho mít obavy.

V čem nastal problém, proč mluvíme o poslední dekádě?

První, kdo začal být na internetu nálepkován od členů různých ultrapravicových hnutí nebo komunit, byli lidé jiné než bílé barvy pleti nebo například LGBT aktivisté. Ti začali adekvátně mít obavy. My, kteří jsme to sledovali, jsme došli k závěru, že majitelé společností by neměli takovým lidem, tedy těm, kteří se trefují do ostatních, důvěřovat a dávat jim moc, protože ji využívají velmi hloupě.

Třeba já jsem opravdu rád, že Parler už není k dostání. Nejsem rád, že lidé, kteří byli proti koncentraci vlastnictví a moci, s nimi nyní souhlasí, protože konají v jejich prospěch. Podle mého bychom měli říct, že se koncentrované moci nedá věřit, že jejich kroky nebudou vždycky správné, že když dělají dobré kroky, jsou příliš malé a příliš pozdě, tak jim pojďme moc omezit.

Co jsme tedy přesně měli udělat lépe a co vlastně můžeme dělat teď?

Existuje takový irský vtip. Když se Irčana zeptáte na cestu, odpoví vám: „No, nezačínal bych odtud, kdybych byl vámi.“ V tom to trochu je. Máme tu dost komplikované podmínky. Jsou tu obrovské firmy, které uzavřely mnoho různých akvizic, a to mezinárodních. Od jednotlivých vlád je vlastně hrozně náročné je regulovat, ale je to těžší i pro ty samotné firmy.

Je to důvod toho, proč Facebook vzdal svoji snahu o moderovaný obsah. Jednak je to reálně nemožné kontrolovat miliony lidí, přestože Mark Zuckerberg tvrdí vládám, že jednoho dne vznikne nějaká „magická“ umělá inteligence, která vyřeší všechny problémy. Není v jeho silách, aby zabránil například takové situaci: politik někomu na Facebooku uštědří rasistickou poznámku, lidé všude budou psát o tom, že tento politik někoho uráží, dále to převezmou média a zase řeknou to, že tento politik říká to a to. A to jsou tři různé instance, žádný software nedokáže rozlišit, co je co. Navíc nejsme schopni vymyslet jeden obrovský univerzální systém, který bude vyhovovat celému světu.

Jak se stalo, že se z Facebooku stal hráč číslo jedna a stal se tak trochu „nezničitelným“?

Když Facebook začínal, měl takový „malý problém“, který má jakákoliv sociální síť, jež začíná, tedy že na trhu už něco takového je. Problém Facebooku se jmenoval Myspace. Ten vlastnil jeden z nejmocnějších miliardářů na světě, který rozhodně nebyl známý tím, že by se choval hezky k ostatním (jedná se o mediálního magnáta Ruperta Murdocha - pozn. red.). A rozhodně to nebylo tak, že se jednoho dne na síti Myspace všichni dohodli, že to tam balí a jdou na Facebook.

Facebook to udělal tak, že vlastně propojil přístup na své stránky s vaším účtem na Myspace, že vám chodily zprávy i odtamtud, a vy jste se tak nemuseli rozhodovat, co je správné a kde jsou vaši kamarádi. A Facebook to dělá dodnes, že se propojuje se svými soupeři, a vy si tak nemusíte vybírat, kde budete. A přesně to jsme měli zastavit a ještě pořád můžeme změnit - tedy že nenecháme firmu, aby si sama nastavila podmínky uživatelů, copyright, aby nemohla uzavírat různé dohody o nesoutěžení a tak dále.

Co radikálnější řešení - vypnout celý Facebook?

Když vypneme Facebook kvůli tomu, že je to tam plné nácků, lidiékvůli tomu nepřestanou být nácky. A protože to není hypotetická úvaha, je to reálný problém. Pokud sebereme prostor, kde spolu nácek s náckem mluví, neřeší to ten základní problém, tedy že vůbec existuje nacismus. A to je samozřejmě daleko větší problém.

Problémy s ultrapravicí nejen v Evropě vyrostly na nuceném ekonomickém šetření po finanční krizi, kdy se lidé začali obávat, že je stát nezaopatří. Začali se obávat všech, kteří přicházeli do jejich země, protože měli pocit, že jim berou práci. To všechno ale byla politická rozhodnutí - mohli jsme těmto lidem dát více prostoru, vyslechnout je a porozumět jim. Daleko horší bylo, že jsme je nechali držet si v sobě svůj vztek.

Jaké to mělo důsledky?

Právě přítomnost ultrapravice na sítích má vůbec největší dopady. Samozřejmě se srocují na těch největších sítích, kde mají i to největší publikum. Útočník v Christchurch sice plánoval útok na nějaké menší sociální síti, ale video přenášel přes Facebook. Tam měl publikum, tam má ty, kteří ho v tom podpoří. Když chcete vyslat něco do celého světa, musíte být na Facebooku.

Jenomže kdyby Facebook podléhal třeba třiceti různým pravidlům, nejen jedné centrální moci, bylo by pro útočníka daleko složitější vytvořit si tak obrovské publikum. Jasně, nevíme, jestli by ho to odradilo od masové vraždy. Co ale víme, že ti, kteří provádí masové vraždy, to dělají mimo jiné pro publikum, proto, aby se o tom vědělo. Sám útočník řekl, že doufá, že „tím inspiruje další k podobným akcím“.

V USA nešlo jen o zablokování účtu prezidentu Trumpovi, ale také o zákaz síti Parler v obchodech Applu i Googlu…

Hodně mě děsí to, že se dvě velké firmy dohodly, co bude dostupné v obchodě s aplikacemi. Takové rozhodnutí mělo podléhat právním pravidlům, nemůžou si jen tak rozhodnout, co budou prodávat. A zvlášť překvapený jsem byl u Applu, protože u nich je velmi komplikované něco takto rychle odstranit v App Storu. Americké i evropské právo to považuje za porušení zákona.

Co se vlastně teď v souvislosti se sítěmi bude dít na vládních úrovních? Budou směřovat k přísnějším regulacím, k podpoře soutěže, nebo co bude podle vás nyní následovat?

Myslím si, že evropské Digital Services Act a Digital Markets Act budou dobrým začátkem. Vím, že Evropská komise a někteří její členové nemají zájem o radikální řešení, jako je rozdělení Facebooku na menší části (záměr donutit platformy prodat některé své produkty do autonomních právních entit, v angličtině se používá termín break up - pozn. red.). Už v roce 2019 jsem měl přestřelku s Margrethe Vestagerovou na konferenci v Berlíně, která tvrdila, že break up Facebooku nebo jiné velké sítě by bylo moc drahé, trvalo by to moc dlouho a že ona by radši regulovala jednotlivými směrnicemi a zákony. Ale například ve Spojených státech roste větší nadšení pro takový krok. A po nedávných událostech budou mít vlády na své straně veřejnost.

Uprostřed zuřící pandemie je těžké předvídat, co se bude dít, jestli třeba zákonodárci opravdu budou moci fyzicky přijít a hlasovat a nebudou nemocní nebo v karanténě. Myslím si ale, že v prvních třeba sto dnech nového kabinetu, se budou řešit pouze ekonomické události spojené s covidem-19. Potom, možná, přijde čas na řešení zákona, který je vlastně podobný evropské připravované legislativě. Myslím si, že státní zastupitelé i ministerstvo spravedlnosti budou řešit různé antitrustové zákony, a nedivil bych se, kdyby se některé týkaly i Applu kvůli monopolizaci jeho produktů. Takže tento rok podle mého přijde něco kvůli Applu.

Co v Evropě?

Na evropské úrovni se bude řešit hodně digitální agenda a jsem si jistý, že ji bude doprovázet velmi těžká lobby. Vzhledem k tomu, že když se jednalo o GDPR, byla EU svědkem vůbec největší lobby ve své historii, s dalšími kroky to podle mě bude ještě dvakrát takové. Ale jak už jsem říkal, k těmto krokům bude znát větší a větší zájem veřejnosti a její názor a tlak budou hrát velkou roli.

No prostě „kdybych byl vámi, nezačínám tady“, to znamená, že nikdy neuděláme všechny šťastné, nikdy nemůžeme zabránit všem v tom, aby nebyli naštvaní.