Článek
Někdo by mu mohl závidět, že se na všechny zápasy letenského klubu dostane zadarmo. I když, zadarmo, to je jen zdánlivé… Musí si to tvrdě odpracovat. Kdo z lidí mimo klub si dokáže představit, že „obyčejnou“ tiskovou konferenci také klidně můžete připravovat dva či tři dny, že to není otázka půlhodinky před jejím zahájením. Stále být k dispozici médiím, nořit se do kalných vod sociálních sítí, spoluutvářet politiku klubu směrem ven…
Také musí být připraven poskytovat vyjádření nejen po velkých výhrách, ale také v momentě, kdy to vůbec nemusí být příjemné. „Už dlouhá léta říkám, že čím víc jsem vidět v televizi, tím víc máme problémů,“ tvrdí. Není divu, že sám prostředí televizních kamer a světel nevyhledává. Zároveň ale musí připravovat především mladé hráče, jak se při rozhovorech chovat a jak vystupovat.
„Nikdy nenechávám dělat rozhovor s naším brankářem o poločasové přestávce,“ hlásí jednu ze svých zásad bývalý fotbalista Zadní Třebáně, vyznavač extrémních sportů a hlavně judista. Jeho cesta na tatami byla logická, neboť jeho otec patří mezi známé a úspěšné trenéry tohoto sportu. Bohužel, zranění se nevyhýbají ani mužům v kimonu, takže Ondřejova judistická kariéra netrvala příliš dlouho.
Jako dlouholetý novinář si nedovede představit cestu zpět z místa v klubovém managementu do řad žurnalistů. Práce pro Spartu ho pořád baví, i když s sebou nese smutné chvíle, třeba loučení s někým, ke komu si během spolupráce v klubu vytvoříte opravdu silný vztah, což byl třeba případ ukončení spolupráce mezi Spartou a Vítězslavem Lavičkou. Ale i to přináší život ředitele komunikace velkého klubu…
