Když je váš talentovaný soused najednou nominovaný na ceny Grammy

Už jsme si zvykli, že animované filmy nejsou jen zábavou pro děti. Ať jde o novinky studia Disney nebo Pixar, společně se svými potomky se i my rodiče těšíme, až si večer nasypeme do veliké mísy čerstvě připravený popcorn a usedneme k takzvanému „movie night“. To, co se v naší rodině začalo dít poté, co jsme v našem domku na předměstí New Orleans zhlédli nový film „Duše“, v originále Soul, by se mohlo nazvat různě. Objevení naprosto nového světa, zamilování se, absolutní propadnutí filmovému soundtracku nebo oddané fanouškovství klubu zvaného JAZZ.

Od studia Pixar divák nečeká nic míň než detailní a co nejvěrnější zpracování každého filmového tématu, ať šlo o věrné zvuky motorů jednotlivých modelů ve filmu Auta nebo barevný svět mexického Svátku zemřelých ve filmu Coco. V novince Duše předkládají dětskému divákovi na první pohled možná až moc složité prostředí jazzové hudby. Stejně jako dva starší zmíněné animáky, i Soul teď získal cenu Zlatý glóbus za nejlepší animovaný film a podle odhadu časopisu Variety převezme ve stejné kategorii také sošku Oscara. Spoluautor filmové hudby Jon Batiste, který byl zároveň hlavním jazzovým poradcem tvůrců, je nominovaný na dvě hudební ceny Grammy.

Hvězdná parta, která dětem i dospělým představuje, že jazz není hudba pro upjaté znalce, ale právě naopak. Jazz je živý, energický a může být přitažlivý i pro děti. Ve filmu je hlavním hrdinou afroamerický učitel hudební výchovy, který jazz miluje a snaží se v něm prosadit i mimo školní budovu. Jde o příběh inspirovaný skutečným učitelem Peterem Archerem, pro kterého byla spolupráce na scénáři tím nejlepším možným zakončením čtyřiatřicetileté kariéry.

A zatímco se filmová linka točí okolo jeho života a animované kulisy vznikly na základě fotek pořízených v jeho domovské newyorské škole, to, jak se pohybuje jeho animované alter ego, jak jeho prsty běhají po bílých a černých klávesách, jak přivírá oči i to jak reaguje na další muzikanty v kapele, je výsledkem podrobného studia jazzového pianisty Jona Batista.

Jon Batiste vyrostl jen pár minut od domu, kde žijeme my - na předměstí New Orleans zvaném Kenner. Z kluka, který od malička hrál na bicí a až v 11 letech se přeorientoval na piano, je dnes hvězda a naše sousedství je na něj patřičně hrdé. Jen pár dní před víkendovým vyhlášením cen Grammy nechala podél dálnice vyvěsit jeho střední škola billboard s fotkou Jona a dalších 3 absolventů, oznamující jejich nominaci v prestižní hudební soutěži.

Pětatřicetiletý Jon Batiste dnes žije v New Yorku, vydává jedno album za druhým, je lídrem bandu ve slavné noční show komika Stephena Colberta, točí reklamy pro módní nebo automobilové značky, a přesto je tou nejlepším možnou reklamou neworleanského jazzu.

Příjmení Batiste je jedním z nejstarších a nejznámějších v neworleanském hudebním světě. Vyrůstat mezi strýčky, kteří jsou na americkém jihu legendami, poslouchat jejich hru na saxofon, bicí nebo klavír, vás hudebně tvaruje, ať chcete, či ne. Ve třinácti začal Jon, který je dnes nejznámějším v rodinném klanu čítajícím nejméně 30 muzikantů, hrát profesionálně. Kromě školních bandů začal vystupovat s partou jiných dnes slavných jazzmanů v tradičních neworleanských nočních klubech - a to všechno do filmu Soul přenesl.

Vidíte-li scény hlavní postavy, jak se snaží řídit falešně znějící školní orchestr anebo scénu z jazzového klubu, kde se ve svém klavírním sólu dostává do úplně jiné dimenze, to vše pochází z ryzí zkušenosti Jona Batista.

Když Jon natáčel hlavní skladby filmového soundtracku „It's All Right“ anebo „Born to Play“, filmaři jej u toho snímali na zhruba 80 GoPro kamer. „To, co vidím ve filmu, jsem přesně já, jeho ruce jsou naprosto přesnou replikou těch mých, je to trochu šílenost,“ popsal v americkém tisku svou neobvyklou zkušenost. „Skoro jsem se rozplakal, protože najednou vidíte sebe samého a v duchu přemýšlíte - wow, tohle je první černošský hlavní hrdina u Pixaru, první dětský film o jazzu a díky tomu všemu se o jazzu a naší kultuře dozví tolik lidí po celém světě.“