Když je krize, vždycky se vynoří jedno jméno. A zaštítí se jím dluhy

Loni na začátku roku začaly finanční trhy v čele s akciovým prudce reagovat na obavy z šířícího se nového koronaviru. A přišel prudký pád, jehož si všimli i laikové. Zkušení investoři příležitosti využili a po prvotním šoku začali nakupovat podhodnocené akcie, které po postupném zotavování světové ekonomiky a rozšíření vakcíny proti covid-19 přinesly zázračné zisky.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pro ty, kdo na příležitost hleděli zpovzdálí a nechápali, co se děje, může být cenným vodítkem příběh klasika světové ekonomie Johna Maynarda Keynese (1883−1946), jehož kniha esejů Jsem liberál? vyšla na jaře v nakladatelství Academia.

Keynes totiž nebyl jen ekonom, který způsobil revoluci v „chmurné vědě“, ale i „spekulant, vědec, intelektuál, zábavný a společenský člověk, a i v osobním životě extravagantní člověk s menšinovou sexuální orientací v době, v níž tato nebyla legální,“ napsal o knize bankéř Mojmír Hampl.

V následující skice představíme Keynese nikoli jako ekonoma, ale jako úspěšného investora. A jak v recenzi knihy uvádí bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma: „Současník může být často až překvapen, kolik paralel se situací na přelomu 20. a 21. století nachází.“

Po návratu z Mírové konference v Paříži, kde zastupoval britskou vládu jako vyjednavač, a vydání svého bestselleru Ekonomické důsledky míru v prosinci 1919 začal Keynes ve větším měřítku spekulovat na finančních trzích. Soustředil se hlavně na devizové a dluhopisové, později komoditní a akciové trhy s tím, že spekuloval na posílení dolaru a oslabování měn evropských států těžce zasažených válkou.

Během pobytu v Římě na jaře 1920 ho zastihly dobré zprávy. Za pár dnů vydělal 22 tisíc liber na francouzském franku a současně prodělal osm tisíc liber na dolaru. Po návratu do Londýna se však štěstěna obrátila. Na počátku května dolar přestal posilovat, německá marka naopak neoslabovala. Keynes obchodoval na obrovskou finanční páku (tedy za vypůjčené peníze), která dosahovala až 90 procent.

Na konci května byl na mizině. Jeho pozice byly neudržitelné: od začátku dubna do konce května prodělal 13 125 liber. Makléř po něm požadoval sedm tisíc liber na dorovnání zálohy, aby nemusel zavřít jeho účet. Reputaci v té době už slavného ekonoma by neprospělo, kdyby se veřejnost dozvěděla, že zbankrotoval a musel prodávat svůj majetek, aby uhradil dluhy.

Keynese tehdy zachránila krátkodobá půjčka od finančníka Ernesta Cassella a zbytek doplácel z výnosů za prodej knihy Ekonomické důsledky.

Takto ztratil Keynes téměř všechno později ještě dvakrát (v roce 1929 a 1938). Přesto se pokaždé znovu okamžitě vracel na trh a na konci života skončil s finančním majetkem ve výši 400 tisíc liber (v dnešních cenách asi 455 milionů korun) plus 80 tisíc liber v obrazech, starých knihách a dalších uměleckých předmětech (v dnešních cenách asi 93 milionů korun).

Keynes však postupně měnil svou investiční strategii. Zatímco na začátku byl čistým spekulantem, postupně, zejména po burzovním krachu v roce 1929, se začal přiklánět k dlouhodobému investování do vybraných kvalitních blue chips, tedy velkých firem kótovaných v New Yorku či Londýně. Kladl také mnohem větší důraz na sociální aspekty investování. V dopise kolegovi z pojišťovny National Mutual v roce 1938 napsal:

„Nestydím se přiznat, že pořád vlastním akcie poté, co trh padne na dno. Nemyslím si, že by [seriózní] investor měl z klesajícího trhu co nejrychleji prchnout. … A nejen to. Řekl bych, že občas je povinností seriózního investora smířit se s poklesem hodnoty svých finančních účastí s klidem a bez výčitek. Každá jiná strategie je antisociální, oslabuje důvěru a neslučuje se s fungováním ekonomického systému. Investor … by se měl soustředit hlavně na dlouhodobý výsledek a výhradně podle něho bychom ho měli posuzovat.“

Obrat v postoji k investování souvisí s vývojem Keynesovy ekonomické teorie i celé jeho sociální filozofie. Zodpovědný investor podle něho nemá přispívat k panice tím, že svá aktiva začne co nejrychleji prodávat, což dále prohlubuje paniku a propad cen, kdy se roztočí spirála finanční krize, která se periodicky v dějinách opakuje. Měl by naopak svůj finanční majetek dál držet a přispívat tím k obnovení důvěry.

Podobný mechanismus podle Keynese hraje velmi podstatnou roli při jednání aktérů v ekonomice. Jakmile se přestává obchodovat a směna v ekonomice zpomaluje, začínají se jednotlivci i firmy připravovat na horší časy, odkládají spotřebu a investice. Tím jen dál oslabují agregátní poptávku, která je nezbytná pro udržení zaměstnanosti. Tyto „živočišné pudy“, či psychologické sklony k panice se Keynes pokoušel ve své teorii a praktické hospodářské politice krotit.

Nikdy se však úplně nezřekl radosti ze spekulování. Po první porážce na jaře 1920 se brzy vzpamatoval a okamžitě založil nový syndikát investorů s přesvědčením, že musí mít pravdu, když spekuloval proti marce, franku a liře, které na začátku 20. let zažily velké oslabení a inflaci. Vývoj mu dal za pravdu. Jak uvádí Keynesův životopisec lord Skidelsky, v září už oznamoval svému otci, že „se jeho financím daří dobře“.

Na konci roku 1920 splatil půjčku Casselovi a zůstal mu malý zisk. V roce 1922 vrátil peníze, s nimiž spekuloval, rovněž svým přátelům ze skupiny Bloomsbury – a Keynesovi zůstal zisk zhruba 25 až 30 tisíc liber (asi 41 až 48 milionů korun v dnešních cenách).

I přes tři obrovské propady dokázal za život ve svém portfoliu výrazně překonat výkonnost trhu. A povedlo se mu to také s portfoliem, které spravoval jako kvestor na cambridgeské King’s College od začátku dvacátých let (hlavním kvestorem se stal v roce 1924).

Jeho hlavní inovací bylo vytvoření samostatného univerzitního fondu, do něhož shromáždil různé volné finanční prostředky univerzity, dohromady asi 30 tisíc liber, přičemž na konci jeho života fond obsahoval zhruba 380 tisíc liber.

Transformovat investiční strategii se mu podařilo i v pojišťovnách National Mutual Life, kde působil od roku 1919, a Provincial Insurance Company (od roku 1923). Neúspěch naopak zaznamenal v investičním fondu Independent Investment Trust, který v roce 1924 založil s bývalým kolegou z ministerstva financí Oswaldem Toynbee Falkem, s nímž investoval od konce války. Poté co fond prodělal téměř milion liber, musel v roce 1930 skončit, což způsobilo mezi oběma přáteli velké neshody a na dlouhou dobu rozchod.

Jak uvádí první životopisec Roy Forbes Harrod, který britského ekonoma osobně znal, Keynes odhadl v roce 1924 hodnotu svého majetku (po odečtení vypůjčených peněz a bez započtení obrazů a knih) na 57 797 liber. Na počátku roku 1937 to pak bylo 506 450 liber. Po smrti v roce 1946 po sobě zanechal majetek ve výši 480 tisíc liber, včetně hodnoty obrazů a knih, což je v dnešních cenách výrazně přes půl miliardy korun.

(Text vychází z předmluvy autora článku k výboru esejů Johna Maynarda Keynese, který pod názvem Jsem liberál vyšel v nakladatelství Academia v březnu 2021.)