Dovolenkový ráj Čechů má za sebou těžké měsíce. Počasí zaskočilo i místní

Viděli jste už někdy během svých cest v Turecku nebo jiné jižanské zemi běhat psy? Jakože skutečně běžet, aportovat, radostně za něčím upalovat? Až toto léto jsem si naplno uvědomila, že kdykoliv tady vidím psa, pohybuje se nezvykle pomalu a jeho tlapky jen opatrně našlapují na horké dlažební kostky.

Ještě častěji ale takový pouliční turecký pes nechodí vůbec, nýbrž polehává někde ve stínu. Pod stromem, pod autem, na čerstvě opláchnuté podlaze před restaurací. Občas zvedne hlavu, aby se porozhlédl okolo, jestli se za posledních 10 minut něco nezměnilo, pak zas unaveně a zmoženě zavře oči. Vlna veder, která právě celou jižní Evropou prochází, je tak neobvykle silná, že jsou podobné reakce na nesnesitelné horko v posledních dnech i u lidí.

Řekli byste si možná, že jsou na čtyřicítky v červenci rodilí Turci v Antalyi, kam posledních 10 let pravidelně jezdím navštěvovat rodinu, zvyklí. Ostatně sama oděná jen do co nejlehčích letních šatů vždy obdivuju starší muže v dlouhých kalhotách a košilích s dlouhým rukávem, jak uprostřed dne posedávají pod stromy v parku a popíjejí u toho horký a sladký černý čaj. Stejně kroutím hlavou nad plnými zeleninovými trhy, kam se vrhají na svůj každotýdenní nákup Turkyně s nákupními taškami na kolečkách. Trpělivě nejprve smlouvají ceny rajčat, okurek, fazolí a všemožného ovoce a pak se ověšené několikakilovým nákupem plahočí v tom vedru domů.

„Abla, kam se vydáváte v tuhle denní hodinu?“ ptal se před pár dny mé tchyně taxikář, když se právě chystala na její oblíbený čtvrteční trh. Abla znamená v turečtině starší sestra a muž takto familiárně může oslovovat jakoukoliv ženu, která by věkově mohla být jeho sestrou. Má splavená tchyně se jen usmála, upřímně mu odpověděla, že někdo to jídlo nakoupit musí a že co je mu vlastně do toho, vždyť má aspoň díky ní uprostřed horkého dne práci. Nikdy mě Turci nepřestanou překvapovat upřímností jejich hovorů, které dokážou začít.

Už skoro týden je tu přes 40 stupňů Celsia, lidem je zle, snaží se skoro nevycházet z domu, ti mladší okupují pláže, akvaparky hlásí plno a sociálními sítěmi se šíří prosby, aby lidé nezapomínali právě na pouliční kočky a psy a nechávali na ulicích misky s vodou.

Země je suchá tak, že by se do ní nedalo kopnout ani krumpáčem, stavební práce stojí, majitelé obchodů se uprostřed betonové džungle snaží přežít tak, že pravidelně hadicí s vodou ochlazují plochu před svými vchody, a nejlepší zábavou dětí je v těchto dnech přichomýtnout se v parku k rozstřikovači s vodou. Suché jsou za 15 minut, vyzkoušeno dnes dopoledne.

Turecko se s rekordními teplotami potýká už od jara. Například letošní květen byl podle deníku Sabah nejvíce horkým měsícem za posledních 51 let a už na jaře deníky plnily obavy z nadcházejícího léta. Také Istanbul zaznamenal během této vlny veder nejvyšší teploty za posledních 106 let, hlásí zdejší média.

„Ne, tak vysoké teploty si vůbec nepamatuju,“ kroutí hlavou má čtyřiašedesátiletá tchyně, která v Antalyi žije celý svůj život. Dříve bylo ve městě mnohem víc zeleně, dnes je město zastavěno vysokými bytovými domy, a když se chce člověk trochu zchladit, musí se vydat desítky kilometrů daleko do hor, popisuje fenomén známý mezi Turky jako yayla.

Yayla je název pro náhorní planiny, ale znamená to také způsob života, kdy se tisíce lidí žijících v přímořských destinacích stěhují na celé léto do svých letních bytů. Nám Čechům to nedává moc smysl. Proč si neužijí moře a sluníčka a dobrovolně se zavřou do bytů maloměst, kde se celé léto vůbec nic neděje, ptáte se možná stejně jako kdysi já před lety.

Do hor se přesouvají většinou starší lidé, kterým se v rozpálených ulicích tureckých velkoměst žije těžce. Naopak v horských městečkách nacházejí svůj klid, sousedé se navzájem navštěvují, babičky celé léto sbírají ovoce a dělají marmelády, suší mátu a divoké oregano, kterým pak obdarovávají každého hosta, jenž během dlouhého léta do jejich yayla příbytků zavítá. Dědečkové zase spokojeně obráží jednu čajovnu po druhé a dlouhé hodiny tráví popíjením a hraním deskových her.

I když si teď na vedro stěžujeme v jižním Turecku úplně všichni, pozornost nás všech míří ještě jinam – k vesnicím vzdáleným jen padesát sto kilometrů západně od nás. Lesní požáry jsou postrachem každé léto. Borové háje obklopují celou Antalyi a celé pobřeží Středozemního moře. Hlavní silnice směrem z města lemují velké cedule, jež varují před zakládáním jakéhokoliv ohně v letních měsících.

Jenže pokud znáte Turky i jen z malé části, víte, že nějaká nařízení a zákazy jsou tu dávány spíš pro forma. Běžně se na zahradách na venkově pálí suché listí, kouří se tu úplně všude a na nevhodné odhazování nedopalků se také moc nehledí. Objevují se sice teorie, že za požáry stojí kurdská PKK, nebo dokonce syrští uprchlíci, žijící v provizorních příbytcích na okrajích měst, mnohem pravděpodobnějšími důvody ale jsou sucho a neopatrnost lidí. Médii už proběhla zpráva, že k jednomu z požárů se přiznali dva kluci, kteří v lese pálili knihy.

S ohněm bojují hasiči už šestý den v pětatřiceti provinciích. Turecké úřady sice tvrdí, že většinu z nich mají pod kontrolou, Turci samotní ale sledují televizní zprávy s nervozitou: „Problém je, že obecně naší vládě nevěřím a ani teď nevěřím tomu, co říkají. Na sociálních sítích vidíme plačící lidi, kteří volají o pomoc a ta nepřichází,“ komentuje situaci v zemi má známá Jale. Stejně kriticky jako k vlastním ministrům se ale staví k Evropě. Nechápe, proč právě evropské země nevyslaly do země více pomoci.

V prvních dnech rozsáhlých požárů vyslalo do Turecka své týmy Rusko, Ukrajina a Ázerbájdžán. Evropská unie mezitím o víkendu projevila svou solidaritu a do zasažených tureckých regionů také vysílá speciální letadla. Turecko tak po loňské zmařené turistické sezóně bojuje kromě covidu také s přírodními živly. Tisíce lidí, kteří loni ztratili v regionu práci, teď přišly v mnoha případech i o střechu nad hlavou. Modlí se, aby se sliby v podobě půjček na nové bydlení a nákup dobytka pronesené prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem při jeho návštěvě proměnily v pravdu.

My, kteří trávíme vedra uprostřed velkoměsta, se zase modlíme, aby nám co nejméně vypadávala elektřina. Jen 30 minut bez klimatizace totiž stačí k tomu, aby se váš byt proměnil v horkovzdušnou troubu.