Když brazilská samba zrychlila, čeští fotbalisté opět nestačili. Ale po ostudě ve Wembley svátek nepokazili

Když mi bylo 12 let, prosvištěla zeměkouli na dohled Halleyova kometa. Pak přijeli do Prahy koncertovat The Rolling Stones a teď brazilská fotbalová reprezentace.

Při srovnání četnosti zmíněných „jevů“ zjistíme, že Mick Jagger, Keith Richards a spol. se tu producírují doslova každou chvíli, vždyť loni tu hráli „už“ pošesté. Oproti tomu zmíněná kometa se na dohled vrátí zase až v roce 2061. A živé brazilské hvězdy tu v éře Československa viděli naposledy Bratislavané v žhavém roce 1968, tehdy spolu s památným Adamcovým hattrickem v soupeřově síti. V Praze nebyli reprezentanti Brazílie k vidění od roku 1956.

Už jen dívat se na tým Brazílie je svátek. A hrát proti němu pak pro každého fotbalistu bezpochyby mana nebeská. Však i takový Pavel Nedvěd absolvoval v životě víc audiencí u papeže než zápasů proti Brazílii, s níž v reprezentačním dresu změřil síly jedinkrát. Jeho generace si to vysloužila stříbrem z Eura 1996 a možností reprezentovat díky tomu Evropu o rok později na Poháru FIFA. V Rijádu pak s týmem, za který nastoupili i Ronaldo či Cafú, prohráli Češi o dva góly.

Stejně jako Schick, Pavelka či Suchý, prostě současná reprezentační ekipa, v úterý ve vyprodaném Edenu. Na zápas s Brazílií, který si coby divák mimochodem nenechal ujít ani zmíněný držitel Zlatého míče Pavel Nedvěd, dnes viceprezident Juventusu Turín, lze samozřejmě nahlížet hned z několika pohledů.

Zaprvé jako na fotbalový svátek a mimořádnou událost. Zatímco hokejisté hrávají proti Kanadě rok co rok, pro fotbalisty je utkání s Brazílií, nebojme se říci, epochální událostí, která se přihodí jednou za generaci. Takže ve vší vážnosti: Díky za ni.

V osmatřicátém zastavili tažení Pláničky, Puče, Nejedlého a spol. za titulem mistrů světa Brazilci v čele s Leonidasem. Masopustovu generaci až ve finále šampionátu ve dvaašedesátém zdolali Brazilci i bez zraněného Pelého, zato třeba s jeho souputníkem Garrinchou na křídle. A třeba Ladislav Vízek může dodnes vzpomínat na přátelský duel, ve kterém excelovali Zico a Sócrates.

Pro ilustraci přidáváme video brazilských gólů z MS 1982, aby mladší ročníky tušily, o čem je zhruba řeč:

Současná generace měla tu smůlu, že Neymar, nynější brazilská hvězda non plus ultra, na hřišti kvůli zdravotním problémům scházela.

Ale i tak se v Edenu objevila sbírka jmen nadmíru blyštivých. Gólman Alison z Liverpoolu, Thiago Silva defenzivní opora PSG, Phelippe Coutinho z Barcelony, Casemiro z Realu Madrid, Roberto Firmino, další hvězda Liverpoolu, a po změně stran třeba Gabriel Jesus, který dvěma gólovými zásahy moc dobře vysvětlil, proč na něj ukázal prstem Manchester City. V paměti mnohých pak zůstane i mladý Everton, který zatím hraje „jen“ doma v Gremiu, ale jistě tam nezůstane dlouho…

Brazílci jezdí po světě tak trochu jako sportovní atrakce, lehce podobni týmu basketbalových kouzelníků Harlem Globetrotters. Pro ilustraci: v průběhu kalendářních roků 2017, 2018 a probíhajícího 2019 absolvovali celkem 17. přátelské utkání, z nich jediné ovšem sehráli doma v Brazílii. Jinak krouží světem, třeba „klasiku“ s Argentinou si zahrají tu v Melbourne, tu v saúdskoarabské Džiddě, s různými soupeři pak měří síly v USA či na anglických stadionech, kupříkladu s Chorvaty hráli na liverpoolském Anfieldu, s Uruguayí na londýnském stadionu Emirates.

Řekněme to otevřeně: Brazilci hrají podle toho, jak a kde to promotér zaplatí. Není tajemstvím, že za vystoupení v Praze dostane brazilská asociace v přepočtu 20 milionů korun plus podíl na vstupném. Suma sumárum vyčíslil v médiích Martin Malík, předseda pořádající Fotbalové asociace ČR, zápas s Brazílií i se všemi náležitostmi jako záležitost s předpokládanou účetní ztrátou 12 milionů korun. Ten výsledek ovlivnila i poměrně příznivá a, byť to tak možná leckomu nepřijde, opravdu lidově nastavená cena vstupenek kolem 2 000 korun.

Že se objevil i problematický jev, kdy FAČR akceptovala akreditaci sedmi desítek brazilských novinářů, načež na české žurnalisty zbylo jen 30 míst – a nedostalo se proto například na Stanislava Hraběte, někdejšího šéfredaktora časopisů Gól či Fotbal a tradičního držitele českého hlasu v anketě Zlatý míč France Footballu, je bohužel projevem české malosti, jíž se na Strahově zjevně nejsou schopni vymknout.

Mnozí z těch, co do Edenu zamířili, brali zápas zjevně víc jako zážitkovou událost à la koncert Madonny než jako fotbalové utkání, takže atmosféra byla bohužel po značné pasáže zápasu poměrně studená.

Nicméně – a tím se pomalu dostáváme ke sportovnímu vyznění utkání – Češi svou udatností, zejména v první půli, a Brazilci nepochybným míčovým uměním, předvedeným především v půli druhé, zavdali dostatek důvodů k tomu, aby si i ryze sportovní fanoušek přišel tentokrát opravdu na své.

Česká reprezentace nastupovala k utkání ve specifické atmosféře stísněnosti, jež nastala po pátečním debaklu 0:5 v londýnském Wembley, při rozjezdu kvalifikační skupiny o Euro 2020.

Snaha napravit si reputaci alespoň v přátelském utkání s Brazílií byla na týmu, pozměněném na čtyřech místech v sestavě, jasně patrná. Na slávistickém stadionu se objevila slávistická křídla Masopust se Zmrhalem, na pravém kraji obrany Coufal a ve středu obrany odchovanec červenobílého klubu Marek Suchý.

A v první půli Češi předváděli to, co se od nich, tehdy marně, čekalo už v Londýně. Přestože technicky výrazně vyspělejší protivník držel balon, česká sestava nyní jeho hru aktivně napadala, bojovala, dřela. A její snaha byla dokonce ve 37. minutě korunována první brankou utkání s podpisem Davida Pavelky.

Česko či Československo se tak ocitlo ve vedení nad Brazílií poprvé od 3. června 1970, kdy na MS v Mexiku vstřelil ve skupině první gól Ladislav Petráš, ale Rivelino, Pelé a dvěma góly Jairzinho otočili tehdy skóre na 4:1 pro Brazílii.

Něco podobného, byť s konečným skóre 3:1, se stalo i v Edenu. Ovšem s tím zásadním rozdílem, že tentokrát šlo o přátelské utkání. A tak je ho nutno, zejména z brazilské strany, rozhodně brát.

V první půli hráli Brazilci opravdu na čtvrt plynu. Když po změně stran a po prostřídání výrazně zrychlili pohyb i kombinace, ocitla se česká strana, taktéž už v pozměněném personálním složení, takříkajíc na kolotoči, podobně jako ve Wembley.

Nic si nenamlouvejme, úroveň českého fotbalu nyní není právě epochální. A konfrontace s absolutní elitou, mezi niž lze bezpochyby Anglii i Brazílii počítat, podobně jako třeba loňské utkání s Uruguayí nebo výprask v Německu v roce 2016 ukázaly, že co se v českém mládežnickém systému v uplynulých letech zanedbalo, to už nyní žádný reprezentační trenér, i kdyby se rozkrájel, nenapraví.

Ti nejlepší fotbalisté světa, kteří působí v klubech prvních dvou losovacích košů Ligy mistrů, jsou diametrálně rychlejší v práci s míčem i bez něj. A prakticky neexistuje parametr, ve kterém by se jim víceméně kdokoli, disponující nyní českým pasem a působící aktivně na fotbalových trávnících, mohl rovnat. Připomeňme, že v téhle elitní klubové sféře působí jen Patrik Schick v AS Řím a v Arsenalu pomalu končí svou famózní kariéru brankářský veterán Petr Čech.

Není náhodou, že se jejich krajané tak vysoko nepropracovali. Po letech, kdy mládežnický systém chrlil hráče s potenciálem pro Juventus, Manchester United či Liverpool, se mašina zasekla a produkovala jen průměr, tedy na evropské poměry. S tímhle „materiálem“, který tu pracovně srovnejme kupříkladu se škodovkou, prostě Ferrari nedoženete.

Ale můžete ho blokovat, trápit ho, znepříjemňovat mu život.

A právě o týmový taktický výkon podpořený nasazením a urputností se Češi přinejmenším v první půli proti Brazílii úspěšně snažili. Díky za to – a věřme, že vědomí toho, že jsou něčeho takového schopni, jim pomůže i v červnu, až se škodovka, obrazně řečeno, utká s Dacií. Přeneseno do reality: až přijedou kvalifikační soupeři z Bulharska a Černé Hory. A právě s nimi bude český výběr bojovat o druhé postupové místo ve skupině za výkonnostně odskočenou Anglií.

Ano, pravdu mají ti, kteří poukazují na to, že dostat ve dvou zápasech 8 gólů je peklo. (Ne)kompaktnost obrany byla prověřena tím nejlepším, co po světě běhá, snad z toho pro hráče i trenéra vzniklo nějaké poučení. Třeba že pokusy nasazovat Theodora Gebre Selassieho na levý kraj obrany úplně nevycházejí. Ale rozhodně neházejme všechno na něj, obecně platí, že silově možná česká obrana souboje alespoň po nějakou část utkání zvládá, rychlostně nikoli.

À propos, ohledně síly a odolnosti… Běhání bez míče je jistě vysilující disciplína, ale že někteří čeští reprezentanti prakticky už po absolvování tří poločasů v rozmezí čtyř dnů fyzicky odpadnou, je signálem toho, že některé rezervy by pořád odstranit šly. V osmadvaceti letech už se asi rychlejší kličku nenaučíte, ale deficit síly a odolnosti jistě dohnat lze, však by o tom například slávisté po přechodu na tréninkové parametry Jindřicha Trpišovského, kdy mnozí začali zvracet vysílením, mohli vyprávět… A asi nebude náhodné, že na popud Tomáše Rosického pražská Sparta právě angažovala anglického experta právě na rozvoj fyzičky.

Takže co teď? Vzít si ze zápasů s Anglií a Brazílií to lepší, zejména vědomí týmové součinnosti a soudržnosti z první půle v Edenu a přidat k němu v červnu proti výkonnostně srovnatelnějším soupeřům i mnohem víc kreativity a útočné nadstavby. Sázet na rychlostní typy à la Lukáš Masopust, nebát se dát šanci agresivnímu mládí à la Alex Král.

A pracovat správně s mládeží. Tak aby se zase objevila fotbalově konkurenceschopnější generace. Náznaky zlepšení tu jsou. Po osmi letech si jak výběr do 17, tak i do 19 let, tentokrát pod vedením Václava Kotala, respektive Jana Suchopárka, opět vybojovaly účast na evropském šampionátu své věkové kategorie. A na turnaji v Dubaji se výhrami nad Belgií, Anglií i Japonskem blýskla i „osmnáctka“ trenéra Luboše Kozla.

Nedělejme hned z mladých, v posledních dnech úspěšných chlapců, nové Poborské a Nedvědy, ale signály jistého progresu jsou tu jasně patrné. A jakkoli si o Fotbalové asociaci ČR můžeme (oprávněně) myslet cokoli, její mládežnický úsek, tak jak ho nastavil Michal Prokeš, zjevně funguje správným směrem.

Že už Prokeše ze Strahova vytěsnili, i proto, že k tomu vedení asociace zavdal důvod nestandardním zacházením se svěřenými prostředky, už je další věc.

Nicméně vědomí toho, že v někdy poněkud bizarně vyhlížejícím prostředí českého fotbalu fungují i síly, které by ho navzdory všemu mohly jednou vyvést z temnot, v sobě jistou naději nese.

Uvidíme za pár (desítek) let, třeba až zase přijede Brazílie.