Vzpomínka na hromadný únos letadel: Kdyby to nevyšlo, dostal by otec trest smrti

Předesílám, že Toma Dolezala se na osobní vzpomínky a detaily celé akce nemá cenu ptát. V okamžiku, kdy se jeho otec, hrdina 311. bombardovací perutě Oldřich Doležal, rozhodl převést manželku se synem na Západ, mu bylo pouhého půl roku. Dramatické události 24. března 1950 tak strávil v náručí maminky Květy ve stroji OK-WDR, který měl původně letět z Ostravy do Prahy. Tatínek Oldřich přitom seděl za kniplem letadla OK-WDS, jež do pražské destinace mířilo z Bratislavy.

Podle leteckého historika Jiřího Rajlicha tehdy bezpečnostní orgány dbaly pečlivě na to, aby rodinní příslušníci neletěli v jednom letounu a zabránilo se tak emigraci. Komunističtí špiclové však nepočítali s tím, že by se někdo pokusil unést hned několik letadel současně. Mimochodem - šlo o první trojitý únos letadla na světě. Úspěšný.

Podle dobových zpráv Československé tiskové kanceláře šlo o „zločinné přepadení pilotů a hromadný únos cestujících“. Jenže byli to právě piloti, dvojice Oldřich Doležal – Bořivoj Šmíd, Ladislav Světlík – Mečislav Kozák a Josef Klesnil – Vít Angetter, kteří ono vzdušné „přepadení“ zosnovali.

Tragédií byl únos pro kapitána brněnského stroje OK-WAR Josefa Klesnila. S jinými expříslušníky britského Královského letectva totiž plánoval velmi podobný únos. „Není ale pravdou, že by na Klesnila musel jeho druhý pilot Vít Angetter namířit pistoli, jak se různě píše. Byli to přátelé, jen Klesnil byl rozrušený, protože si uvědomil, že tím ztroskotal jeho vlastní plán, jak dostat na Západ sebe a svou těhotnou manželku,“ popsal pro Seznam Zprávy Tom Dolezal, který od roku 1950 žije ve Spojeném království.

Už řadu let se úspěšně snaží udržet povědomí o působení československých letců v Británii za druhé světové války.

„Bylo jenom otázkou času, kdy StB zabouchá na naše dveře a tatínka si odvede. Otec se netajil svými silně prozápadními postoji a nepodporoval nový komunistický režim. Dokonce tehdy dostal tip, že jeho jméno figuruje na seznamu bývalých příslušníků RAF, kteří mají být zatčeni,“ popisuje na základě vyprávění svých rodičů Tom Dolezal realitu posledních týdnů před spektakulárním útěkem.

Tom přiznává, že se o únosu samotném, pro který se v angličtině vžilo označení „Erding Escape“, doma, pro někoho možná překvapivě, nemluvilo. „Byla to totiž vlastně smutná část rodinné historie,“ vysvětluje Tom, který z bavorského Erdingu zamířil s rodiči do záchytného tábora v Hanau u Frankfurtu nad Mohanem.

Doležalovi po komunistickém převzetí moci věděli, že takový život, jaký si budovali od svatby v roce 1946, pro ně skončil. Od okamžiku, kdy začali realizovat „úlet dakot“, k sobě začali Oldřich a Květa zvát domů své nejbližší přátele, aby mezi ně rozdělili svůj majetek. „Nemohli si s sebou vzít nic a nechtěli, aby věci zkonfiskovala StB,“ dodává Tom Dolezal, obětavý spoluorganizátor pravidelných vzpomínkových akcí v československé sekci válčeného hřbitova v Brookwoodu u Londýna.

Je fascinující, že Tomův otec, kapitán Oldřich Doležal, byl nejen aktérem jednoho z nejpozoruhodnějších a nejodvážnějších úniků z komunistického Československa, ale že byl také u možná vůbec nejslavnějšího počinu československých letců za druhé světové války. Na Vánoce roku 1943 totiž coby kapitán bombardéru Liberator BZ796 od 311. perutě potopil se svojí posádkou v Biskajském zálivu německou zásobovací loď Alsterufer. Ta vezla z Japonska zásobu wolframu, který tolik potřeboval německý zbrojní průmysl.

Za potopení Alsteruferu dostal Doležal spolu se svým navigátorem Zdeňkem Hanušem vysoké britské vyznamenání určené důstojníkům – Záslužný letecký kříž (DFC). Právě Distinguished Flying Cross a letové deníky z doby služby u RAF byly podle jeho syna tím jediným, co si s sebou Oldřich Doležal vzal 24. března na palubu.

Malého Tomáše s maminkou odvezl strýček Láďa, otcův bratr, na sajdkáře na ostravské letiště. Rodina předstírala Tomášovo vážně podlomené zdraví, aby vysvětlila nutnost nezvyklého letu z Ostravy do Prahy. Mimochodem – po roce 1950 komunističtí mocipáni začali Ladislava Doležala perzekvovat. Za svou roli v únosu směl až dokonce života vykonávat jen špatně placenou práci lesního dělníka.

„Ostravskou“ dakotu pilotoval veterán od 312. československé stíhací perutě Ladislav Světlík. Ten po letech Tomovi Dolezalovi vyprávěl, že plán spiklenců považoval za vynikající. Světlík byl prý přesvědčený o tom, že v okamžiku, kdy se dakoty vznesly, už nemůže nic selhat. Vycházel prý z toho, že by se tehdy žádný československý stíhací pilot neodvážil sestřelit civilní stroj ČSA. V případě intervence stíhačů byl Světlík připravený využít své válečné zkušenosti a navést dakotu do mraků, které by unesený letoun bývaly skryly.

Oldřich Doležal snil o tom, že ve Velké Británii znovu oblékne stejnokroj RAF. V táboře v Hanau ale zjistil, že je ve svých 38 letech už na aktivní službu u Královského letectva příliš starý. Podle Toma odmítl Doležal senior nabídky vstoupit do U.S. Air Force a Royal Australian Air Force, protože si přál s manželkou zapustit kořeny v Evropě.

„Dorazili jsme tak na konci roku 1950 do Londýna. Tatínek přes den pracoval coby úřednický koncipient a po večerech studoval, aby získal civilní letecký průkaz. Ten dostal až v roce 1954 a mohl konečně obnovit svou pilotní dráhu. Těch prvních pár let v Londýně pro nás bylo hodně těžkých. Byla to léta odříkání, kdy navíc maminka vůbec neuměla anglicky a neměli jsme žádný kontakt s příbuznými, které jsme nechali v Československu. Snažili jsme se z nuly vybudovat nový rodinný život,“ vzpomíná Tom Dolezal.

Kromě československých válečných letců a jejich rodin se 24. března 1950 dostala na svobodu třeba maminka krasobruslařské mistryně světa Áji Vrzáňové, která čerstvě totalitní Československo opustila krátce předtím. Z 85 lidí na palubě (70 cestujících a 15 členů posádek) jich na Západě zůstalo 27.

Jak uvádí letecký historik Jiří Rajlich v knize Na nebi hrdého Albionu (4. část, 1943), mnozí další se do Československa vrátili jen z rodinných důvodů a do zahraničí odešli později.

Podle Jiřího Rajlicha byl na palubě jednoho z unesených letadel dokonce tehdejší generální ředitel ČSA Leopold Thurner, který ovšem drama v podroušeném stavu prospal. V jedné z dakot letěl také agent StB Karel Nejepinský. Skvěle zorganizované a bez jediného výstřelu provedené akci ale zabránit nedokázal.

V roce 1952 simultánní únos tří dakot zachytili v celovečerním, silně propagandisticky pojatém filmu Únos pozdější oscaroví tvůrci Ján Kadár a Elmar Klos.