Kdo zaujme místo po Američanech v Afghánistánu? Zájemce by tu byl

Americká vojska se dle slov Joea Bidena z Afghánistánu po 20 letech stáhnou do 11. září. Ačkoli proces započal, stále vyvstávají další nezodpovězené otázky a bezpečnostní nejistoty.

Postupné ukončování 20leté přítomnosti cizích vojsk na území Afghánistánu tak nabízí příležitost pro vyplnění bezpečnostního vakua, které za sebou nechají západní vojska. Tipy a spekulace o vhodném „náhradníkovi“ se objevují už celé týdny a všechny vesměs míří stejným směrem.

Stahování USA z Afghánistánu má potenciál zamíchat děním v celé jižní a střední Asii. Pozorným přihlížejícím odsunu vojsk se tak stala Čína. Ta má v Afghánistánu své zájmy v rámci iniciativy Pásu a stezky, a co víc – je si vědoma, že povolení otěží teroristickým organizacím na území Afghánistánu představuje nebezpečí i pro ni.

„Kvůli dopadům války je otázka pašování zbraní a šíření drog v Afghánistánu téměř mimo kontrolu a je rovněž nemožné zabránit fenoménu ‚přelévání‘ mezinárodních teroristických organizací v Afghánistánu. To vše je z velké části vedlejším produktem války v Afghánistánu, ale poškodí to nejen Afghánistán – bude i nadále sužovat sousední země, jako je Čína a Pákistán,“ říká pro The Diplomat profesor Tu Jou-kchang, ředitel Pákistánského centra na šanghajské Fudan University.

Čína i Pákistán jsou dlouhodobými podporovateli mírového procesu v Afghánistánu. „Ještě více než v jiných zemích Čína doufá, že se Afghánistán z války dostane, dosáhne míru, přejde ke stabilitě a obnoví rozvoj,“ dodává Tu Jou-kchang.

Mír v Afghánistánu je dle profesora nemenší prioritou také pro Pákistán. „V Pákistánu stále zůstává 1,4 milionu registrovaných afghánských uprchlíků kvůli válce v jejich domovské zemi. To se pro Pákistán stalo nejen velkou finanční zátěží, ale také to způsobilo vážné sociální problémy. Na druhou stranu, pokud bude možné v Afghánistánu dosáhnout míru, bude Pákistán moci lépe využívat svých geografických výhod k přístupu k bohatým zdrojům Střední Asie a k rozvoji vztahů s muslimskými zeměmi tohoto regionu,“ vysvětluje profesor.

Pákistán proto opakovaně prosazoval mírové rozhovory mezi různými frakcemi v Afghánistánu, v posledních letech zprostředkovával také ty mezi USA a Tálibánem.

Když však americký prezident Joe Biden oznámil stahování vojsk s deadlinem 11. září, Čína zastávala názor, který pak sama vyvracela.

Podporu stahování zahraničních jednotek v polovině května vyjádřil čínský ministr zahraničí Wang Ji a dodal, že je Peking připraven sehrát svůj part při podpoře budoucí „stability a rozvoje“.

Jen o několik dní dříve však mluvčí Wangova oddělení Chua Čchun-jing oznámení USA o úplném stažení sil zkritizovala a ukázala na Spojené státy jako na viníka „útoků po celé zemi, zhoršení bezpečnostní situace a ohrožení míru, stability, života a bezpečnosti lidí.“

Tato kontrastní tvrzení dle analytiků svědčí o rozpolcenosti, se kterou se Peking potýká – na jednu stranu vidí potenciální příležitost nahradit odejitá americká vojska. Na stranu druhou tu panuje rozšířená a opodstatněná obava, že by se případný chaos v zemi mohl dostat za její hranice. Ostatně tuto obavu Peking vyjádřil krátce po ohlášení Bidenova plánu slovy, že „teroristické síly využijí chaos“.

Čína je dle příležitostí zemí, která cizí intervence v rámci suverénních území odsuzuje. Některé výjimky však potvrzují pravidlo – proti válce v Iráku se Peking postavil, invazi do Afghánistánu však v tichosti podpořil i podpisem rezoluce Rady bezpečnosti OSN odsuzující Tálibán za ukrývání Usámy bin Ládina.

Do jisté míry tento obrat způsobilo uznání, že vláda Tálibánu způsobila nestabilitu i na čínských hranicích – přiživoval nejen militantní skupiny útočící na Západ, ale také údajné ujgurské extremistické organizace usilující o nezávislý Sin-ťiang. Právě citlivá otázka Ujgurů má v postoji Číny důležitou váhu, i co se týče Afghánistánu.

Čína Tálibán viní i z několika teroristických útoků v Číně mezi lety 1990 a 2000. Bezpečnostní nejistota v Afghánistánu by se tak dle obav Pekingu mohla přenést i do severozápadní oblasti Sin-ťiang, kde se Peking dle vlastních slov snaží udržet terorismus a extremismus na uzdě za pomoci detenčních center určených pro příslušníky etnických menšin.

Afghánské pohraničí pro tyto lidi prchající před pronásledováním v Číně už dlouho představuje cílovou destinaci. V 18. století, kdy Čchingská říše dobyla Sin-ťiang, Ujgurové, kteří se vzbouřili proti vládě dynastie Čching, mířili do afghánského Badachšánu. Čínské kampaně cílené proti Ujgurům dnes podněcují exodus do Afghánistánu zejména od dob, co čínské úřady zásahy proti svobodě, náboženství a kultuře Ujgurů stále zintenzivňují.

Peking tvrdí, že se terorismus šíří z Afghánistánu do Sin-ťiangu. Ve skutečnosti však čínský útlak a etnický konflikt v Sin-ťiangu pomáhají dále destabilizovat Afghánistán a obracet mladé Ujgury, na něž se čínský stát stále více zaměřuje, k násilnému odporu, analyzuje Foreign Policy.

Mnoho Ujgurů se staví proti nadvládě Pekingu i od roku 1949, kdy Sin-ťiang připadl do rukou Čínské lidové republiky. V 90. letech po rozpadu Sovětského svazu získaly středoasijské republiky nezávislost a Peking se začal obávat ujgurských ambicí vytvořit vlastní stát Východní Turkestán. Zejména po útocích 11. září Čína definovala ambice Ujgurů jako terorismus a zahájila kampaň „proti třem zlým silám“ (extremismus, terorismus a separatismus). Po letech se s ohledem na politiku proti Ujgurům stal válkou zničený Afghánistán jedinou sousední zemí, která pro Ujgury představovala politicky a nábožensky bezpečné útočiště, zejména v oblastech kontrolovaných Tálibánem.

Rozsah zapojení Ujgurů do islámských útoků byl vždy poměrně sporný. Ujgurské organizace tvrdí, že jde o mizivý počet lidí, Peking však považuje za extremistickou celou ujgurskou menšinu.

Nezodpovězenou otázkou tak zůstává, jakou formou se čínská angažovanost v oblasti projeví. Čínský vojenský expert Sung Čung-pching tento týden ve státních médiích varoval, že „pokud afghánská vláda a Tálibán dosáhnou dohody o mírovém sestavení nové vlády, měla by být Čína připravena na vše“.

To by dle některých analytiků mohlo znamenat větší vojenskou angažovanost v regionu – Čína v posledních letech posílila svoji přítomnost zahraničních vojsk. Nepotvrzené zprávy o vojácích Lidové osvobozenecké armády působících v Afghánistánu existují už dlouhou dobu. Peking rovněž posílil svou vojenskou spolupráci s Pákistánem – zřídil základnu v pákistánském Gwádaru ležícím poblíž Afghánistánu.

V pondělí pak čínskými weby prolétla nenápadná zpráva – čínský ministr zahraničí Wang Ji vyjádřil jménem Číny ochotu prohloubit protiteroristickou a bezpečnostní spolupráci s Afghánistánem a pomoct zemi posílit její protiteroristické kapacity. Wang Ji si se svým afghánským protějškem Mohammadem Haneefem Atmarem v telefonickém hovoru přislíbili, že Čína bude i nadále podporovat afghánskou vládu při hraní vedoucí role v mírovém a usmiřovacím procesu v zemi.

„Terorismus je společným nepřítelem lidstva a je také závažnou výzvou regionu. Jako země, které jsou oběťmi terorismu, stojí Čína, Pákistán a Afghánistán v první linii mezinárodního boje proti terorismu. Mezinárodní teroristické síly jako al-Káida jsou však navzájem propojeny a páchají zločiny, které se pro tyto země staly běžnou hrozbou. Stejně jako většina zemí na světě se Čína aktivně účastní mezinárodní protiteroristické spolupráce, zastává názor, že protiterorismus by měl řešit jak příznaky, tak hlavní příčiny, a staví se proti všem formám terorismu a proti uplatňování dvojích standardů v otázkách boje proti terorismu,“ říká pro The Diplomat Tu Jou-kchang.

Už v roce 2018 Čína vycvičila afghánské jednotky a pomohla zřídit horskou brigádu. Výcvik, jehož cílem bylo čelit možným útokům al-Káidy a Islámského státu, probíhal v Číně. „Bezpečnostní síly afghánské vlády nejsou schopny zajistit afghánskou bezpečnost,“ uvedl pro SCMP Sun Čchi, specialista na mezinárodní vztahy na Šanghajské akademii sociálních věd.

„Situace v Afghánistánu by v budoucnu mohla přejít dále do chaosu. Může se šířit přeshraniční trestná činnost, obchodování s drogami a pašování střelných zbraní,“ uvedl. „Ze stažení amerických jednotek vidíme, že ochota USA zasahovat do afghánských záležitostí klesá. Především proto, že myšlenka řešení místních konfliktů zavedením demokracie západního stylu v Afghánistánu selhala.“

Sun uvedl, že je pravděpodobné, že se Američané posléze přesunou do asijsko-pacifické oblasti. „Stahování z Afghánistánu umožňuje USA posílit svou vojenskou přítomnost v asijsko-pacifickém a indickém oceánu s cílem omezit Čínu. Je velmi pravděpodobné, že USA zvýší svoji vojenskou aktivitu v Jihočínském moři a v Indočíně,“ uzavřel.