Článek
Už od poloviny týdne musely větší firmy začít s pravidelným testováním svých zaměstnanců, kteří docházejí do firem. V pátek se k nim připojily i ty menší, s 50 a více zaměstnanci. Co ale dělat v případě, že se pracovník testům proti covidu-19 brání a odmítá je? Právo na to totiž má.
Nové opatření proti šíření koronaviru totiž podle odborníků nevyjasnilo otázku, zda odmítnutí podrobit se testu představuje překážku v práci na straně zaměstnance, nebo zda jde o porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Rozdíl je přitom naprosto zásadní. Porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru může v konečném důsledku vést až k vyhazovu.
„Zaměstnavatel má v zásadě jedinou možnost, a to opakovaně poučit zaměstnance, že pokud nepodstoupí test, tak jej skutečně na pracoviště vpustit nesmí,“ říká odborník na pracovní právo, advokát Adam Valíček pro SZ Byznys.
Jaká je skutečně situace? Může zaměstnanec odmítnout test proti covidu nařízený zaměstnavatelem?
Testování představuje zásah do integrity zaměstnance, se kterým musí osoba souhlasit, a proto zaměstnanec podstoupení testu odmítnout může. V takovém případě však musí počítat s důsledky plynoucími z povinnosti zaměstnavatele neumožnit vstup na pracoviště osobě, která v předchozích sedmi dnech nepodstoupila test s negativním výsledkem. Výjimkou je situace, kdy zaměstnanec onemocnění covid-19 prodělal, pokud od doby jeho prvního pozitivního testu neuplynulo více než 90 dní, nejeví žádné příznaky a současně již uplynula doba izolace. V takovém případě odmítnutí testu pro zaměstnance nemůže vyvolat žádné negativní následky. Zaměstnanec se pak nemusí povinně testovat v případě, kdy na pracoviště vůbec nedochází a koná práci z domu (home office).
Je nějaký způsob, jak zaměstnavatel může legálně donutit svého zaměstnance k testu?
Zaměstnavatel má v zásadě jedinou možnost, a to opakovaně poučit zaměstnance, že v takovém případě jej skutečně na pracoviště vpustit nesmí.
Jaké má naopak v současné době práva zaměstnanec v rámci povinného testování?
Zaměstnanec má v první řadě právo test odmítnout. Zaměstnanec má také právo požadovat, aby pro něj zaměstnavatel zajistil možnost bezplatného testování minimálně v rozsahu jednoho testu týdně (při naplnění dalších předpokladů). Pokud by tak zaměstnavatel neučinil a zajištění testu požadoval po zaměstnancích, šlo by o překážku na straně zaměstnavatele, pro kterou by zaměstnancům náležela náhrada mzdy (platu) ve výši 100 % průměrného výdělku.
Má pracovník možnost testovat se mimo sjednané testy zaměstnavatelem?
Předmětné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví předpokládá, že zaměstnanec osobně přítomný na pracovišti, na kterého se povinnost testování vztahuje, v posledních sedmi dnech podstoupil test s negativním výsledkem. Zaměstnanec přitom nemusí využít pouze testu, který mu zajistí zaměstnavatel. Může se nechat otestovat svým nákladem a negativní výsledek následně předložit zaměstnavateli. Je pak na zaměstnavateli, aby zkontroloval, zda byl test s negativním výsledkem proveden v období předcházejících sedmi dnů.
Co naopak hrozí zaměstnavateli? Existuje nějaká výjimka, která bere v potaz nesouhlas zaměstnance s testem?
Zaměstnavatel je povinen zajistit testování na pracovišti. Pakliže tak neučiní, vystavuje se riziku peněžité sankce za přestupek do výše 500 000 Kč dle pandemického zákona. Co se týče nesouhlasu zaměstnance, pak jedinou výjimkou umožňující neotestovanému zaměstnanci výkon práce na pracovišti je již zmíněné prodělání onemocnění covid-19. V jiných případech zaměstnavatel nesmí vůbec neotestovanému zaměstnanci umožnit vstup na pracovišti. Nesouhlas zaměstnance pak může být na základě domluvy zaměstnance se zaměstnavatelem překonán tím, že zaměstnanci bude umožněn výkon práce z domu.
Jak se může v současné situaci zaměstnavatel chránit v případě kontroly, která zjistí, že nemá otestované zaměstnance, protože odmítli?
Pakliže by tato situace nastala, šlo by o porušení povinnosti zaměstnavatele, za které může být uložena pokuta za přestupek dle pandemického zákona do výše 500 000 Kč. Zaměstnavatel se v takovém případě nemůže účinně bránit s odkazem na nesouhlas zaměstnance podrobit se testu, neboť takovému zaměstnanci neměl vůbec umožnit vstup na pracoviště.
Jaké jsou z hlediska legislativy další nedostatky, které se pojí s povinným testováním firem, jež některé společnosti dostihlo nepřipravené?
Zejména není vyjasněná otázka, zda odmítnutí podrobit se testu představuje překážku v práci na straně zaměstnance, pro kterou zaměstnanec nepobírá mzdu (plat) ani náhradu mzdy (platu), či zda jde o porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Ministerstvo práce a sociálních věcí na svých webových stránkách zveřejnilo stanovisko, ve kterém se kloní k prvnímu závěru, naproti tomu pak na jiném místě stanoviska uvádí, že odmítnutí zaměstnance podstoupit test lze posuzovat jako porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru. Rozdíl je přitom naprosto zásadní, neboť porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru může v konečném důsledku vést až k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
A co by pomohlo, co je třeba dát do pořádku, aby testování bylo po formální stránce v pořádku?
S ohledem k uvedeným rozporům ve vyjádření jednotlivých ministerstev by bylo vhodné, aby vláda připravila sjednocující metodiku – v tomto ohledu je však třeba upozornit, že případné spory náleží rozhodovat soudům, pro které případná metodika vlády není závazným předpisem.
