Kdo může za 11. září? Konspirační teorie neztrácejí na síle

Psal se rok 1962, studená válka byla na vrcholu a američtí vojáci toužili po vpádu na Kubu tak mocně, že neváhali plánovat útoky na kubánské emigranty i vlastní občany. Nejvyšší velení americké armády připravilo „Operaci Northwoods“, plán, jak svrhnout vládce Kuby Fidela Castra. Projekt počítal se sérií teroristických útoků na území Spojených států, které by byly připsány Castrovu režimu a jednoznačně ukázaly, že je to akutní hrozba pro celou západní civilizaci.

Dokumenty Operace Northwoods byly odtajněny a postupně zveřejněny na konci 90. let 20. století. Prezident John F. Kennedy projekt odmítl.

V roce 2005 se informace o Operaci Northwoods objevily hned v úvodu filmové série Loose Change, která popírá oficiální vysvětlení teroristických útoků z 11. září 2001. Autoři filmu zastávají jednu z nejrozšířenějších konspiračních teorií: Útoky má na svědomí vláda Spojených států. Byl to „inside job“, tedy byly provedeny „zevnitř“.

Tato teorie se opírá o reálnou historickou zkušenost se způsobem uvažování americké armády a tajných služeb. Je to jedna z důležitých věcí při přemýšlení o konspiračních teoriích: Některé z nich mohou poukázat na historické vzory. Na oficiální vládní konspirace.

Podle historičky Kathryn Olmstedové, autorky knihy Conspiracy Theories and American Democracy, věřilo před rokem 2009 plných 36 % Američanů, že vláda prezidenta Bushe útoky z 11. září buď sama naplánovala, nebo o nich předem věděla a nezabránila jim.

Výsledky průzkumů veřejného mínění se různí a mění se i v čase, nicméně zastánců teorie „inside job“ nijak zásadně neubývá. Podle průzkumu německé organizace Statista z roku 2019 věří této konspirační teorii „rozhodně“ 11 % Američanů, „spíše“ jí věří 12 % a nerozhodnutých je 15 %.

Kathryn Olmstedová vysvětluje, že jedním z důvodů vzniku a šíření „protestních“ konspiračních teorií je právě reakce na „oficiální“ konspirační teorie. A příkladů je víc než Operace Northwoods. „,Nikdy netolerujme pobuřující konspirační teorie o 11. září,‘ řekl prezident Bush 10. listopadu 2001 krátce předtím, než jeho vláda začala šířit pobuřující konspirační teorii o vlivu Saddáma Husajna na 11. září,“ píše Olmstedová.

Oficiální konspirační teorie tvrdila, že Usáma bin Ládin se spiknul s Husajnem. Protestní konspirační teorie tvrdila, že šlo o spiknutí bin Ládina s vládou, možná s tehdejším viceprezidentem Dickem Cheneyem.

Podle Olmstedové se ve 20. století stává základním tématem amerických konspirací vláda. V době první světové války začíná mohutně narůstat její moc. Její schopnost a ochota využívat utajených nástrojů pro dosažení svých cílů. Sleduje vlastní občany, rozbíjí protestní hnutí, podílí se na atentátech, obchoduje se zbraněmi, čeká na záminku ke vpádu na cizí území…

„Jen v době vlády F. D. Roosvelta se rozpočet FBI zvedl z 2,7 na 45 milionů dolarů a počet speciálních agentů stoupl z 266 na 5 000,“ dokládá Olmstedová na detailu vzrůstající potenciál státu k utajeným operacím. Jenže, a to je další podstatná změna, díky moderním médiím ty operace mnohdy v tajnosti nezůstaly. A dozvěděly se o nich miliony lidí.

„Vnímám konspirační teorie jako pochopitelnou reakci na konspirační rétoriku a akce vlády,“ shrnuje Olmstedová. „Ale to, že důvod pro vznik konspiračních teorií je často pochopitelný, neznamená, že ty konspirační teorie mají logiku a nejsou plné rozporů. Konspirátoři věří svým teoriím jako fanatici vyznávají svoje náboženství: Nic nemůže změnit jejich názor.“

Jak je možné, že 19 teroristů dokáže v roce 2001 unést 4 americká letadla, zbořit dvě nejvyšší věže v New Yorku a doletět až k možná nejstřeženější budově světa Pentagonu? Jak je možné, že americké letectvo nezareagovalo na únosy letadel a nezabránilo zasažení cílů? A je představitelné, že by tajné služby o přípravách tak masivních útoků nic nevěděly?

Tyto a podobné legitimní otázky jsou další úrodnou půdou pro vznik konspiračních teorií. Zvlášť, když zůstávají bez jasných odpovědí.

„Myslím, že nikdo, včetně členů vyšetřující komise, nevěří tomu, že byla odhalena plná pravda o útocích. Komise evidentně nevěnovala pozornost některým důkazům a indiciím,“ píše Philip Shenon, bývalý zpravodaj The New York Times a autor knihy The Commission: The Uncensored History of the 9/11 Investigation (Komise: Necenzurovaná historie vyšetřování útoků z 11. září).

Shenon podrobně zkoumá činnost Národní komise pro teroristické útoky na Spojené státy (9/11 Commission), která byla zřízena vládou 27. listopadu 2002 a měla „v úplnosti odhalit okolnosti útoků z 11. září“.

Co a jak odhalila, vzbuzuje mírně řečeno rozpaky. Podle Shenona byl předseda Komise Thomas Kean zděšen například tím, co si přečetl v denních tajných zprávách CIA pro prezidenta. „Byl to odpad. Nebylo tam nic, nic, prostě nic,“ cituje Keana ve své knize Shenon.

Někdy v těch zprávách přece jen něco bylo, jenže tomu zase nikdo odpovědný nevěnoval patřičnou pozornost. Například 6. srpna 2001 se na stůl v Bílém domě dostala zpráva s titulkem: „Bin Ládin je připraven zaútočit ve Spojených státech“. Podle Shenona to byla navíc jen špička ledovce. Už 30. června si v Bílém domě mohli přečíst titulek: „Bin Ládinovy hrozby jsou reálné.“

Věděli, ale nekonali. Proč?

Čtyři vdovy po obětech z 11. září, aktivistky, které vedly kampaň za plné objasnění útoků, navštívily prvního předsedu Komise, bývalého ministra zahraničí Henryho Kissingera. Přijal je důstojně v honosné kanceláři mezinárodní konzultační společnosti. Za chvíli potom ale vylil kávu na podlahu a málem vypadl z křesla. To, když ho jedna z žen požádala, aby zveřejnil seznam klientů své společnosti. Když odmítl, zeptala se, zda mezi ně stále patří rodina bin Ládinů. „Druhý den Kissinger telefonoval do Bílého domu s tím, že na post v Komisi rezignuje,“ píše Shenon.

Svoji rezignaci zdůvodnil tím, že nechce připustit ani zdání střetu zájmů. Kissinger psal, že „vždy vyslyšel povolání od prezidenta a zájmy země kladl nad svoje osobní zájmy. Ale diskuse kolem seznamu klientů by poškodila jeho konzultační firmu.“ Seznam klientů nezveřejnil.

Arogance, neschopnost, snaha v tajnosti „tahat za nitky“ provázely podle Shenona Komisi od počátku. Nejjasnějším příkladem je pro něj výkonný ředitel Komise Philip Zelikow. Měl úzké vazby na jednoho z nejbližších Bushových poradců Karla Rovea a podle některých členů Komise se její práci snažil tlačit směrem, který vyhovoval Bílému domu. „Kdokoli, kdo kritizoval Bushe, Bílý dům a především plány na válku v Iráku, byl v Komisi marginalizován,“ popisoval senátor Max Cleland.

Komise měla velké vnitřní problémy, přesto se jí v mnohém podařilo rozkrýt pozadí teroristických útoků. Potvrzuje to i Philip Shenon. A ukazuje, jak Komise při výsleších svědků odhalovala až stěží uvěřitelnou míru neschopnosti a nepřipravenosti amerického státu na hrozbu masivního útoku.

Typickým příkladem je počínání Vrchního velitelství vzdušné obrany (NORAD) a Federální letecké správy (FAA) – tyto instituce nebyly schopny rekonstruovat, kdy zaznamenaly únosy letadel a jak na ně reagovaly, nepředložily žádný věrohodný časový harmonogram.

Za NORAD před Komisí svědčil mimo jiné generál Larry K. Arnold. Vyšetřovatele především zajímalo, kdy se NORAD dozvěděl o únosu letů 77 a 93. První letadlo poškodilo budovu Pentagonu, druhé se po střetu cestujících s teroristy zřítilo v Pensylvánii. Byla unesena později než ta, která narazila do věží Světového obchodního centra, bylo tedy více času na jejich zastavení.

Arnold vypověděl, že NORAD se o únosu letadla 77 dozvěděl v 9:24, ale nezabránil jeho útoku na Pentagon proto, že se soustředil především na let 93 směřující na Washington. NORAD byl připraven letadlo sestřelit, ale dříve zasáhli sami cestující.

„Později se prokázalo, že téměř vše, co generál Arnold tvrdil, bylo špatně,“ píše Shenon. „Nejvíce překvapující to bylo u tvrzení, že NORAD byl připraven zasáhnout proti letu 93. Ve skutečnosti o jeho únosu vůbec nevěděl. Zjistil to až po pádu letadla v Pensylvánii.“

Nekonali, protože nevěděli.

Americká spisovatelka Elizabeth Benedictová s jistou mírou nadsázky a ironie rozlišuje čtyři základní konspirační teorie:

A) Oficiální příběh neboli oficiální konspirační teorie.

B) Teorie Neschopnosti, Stupidity a Arogance. To je oficiální teorie obohacená o prvky selhání Bílého domu, FBI, CIA… Tuto teorii v podstatě podpírá závěrečná zpráva Komise, která obsahuje mnoho prvků „krytí vlastních zadků“.

C) LIHOP teorie – Let it Happen on Purpose, neboli Nechme to záměrně proběhnout. Teorie má mnoho variant, ale základem je, že vláda o útocích věděla a nechala je proběhnout, jelikož to vyhovovalo její politice.

D) MIHOP teorie – Made it Happen on Purpose, neboli Záměrně to udělejme. Podle této teorie stojí za útoky americká vláda.

Benedictová píše, že až do rozhovoru s Philipem Shenonem váhala mezi možností B a C. Po rozhovoru se zcela přiklonila k možnosti B – oficiální příběh kombinovaný s neschopností a arogancí.

Neschopní, nepřipravení, váhaví politici, úředníci, vojáci, tajní agenti… Pro Benedictovou, Shenona i většinu veřejnosti je to stále přirozenější, logičtější a přijatelnější vysvětlení než jakákoli „protestní“ konspirační teorie.

Jak je možné, že tajné služby správně nevyhodnotily riziko útoku teroristů? Informace měly, ale v jejich záplavě se nedokázaly zorientovat a předat ty nejdůležitější na správná místa. Vázla také komunikace mezi různými tajnými službami.

Jak je možné, že stíhačky nesestřelily unesená letadla? Nikdo nebyl na takovou situaci připraven. Zavládl chaos. Nebyly jasné rozkazy, jak jednat v takové situaci – sestřelit civilní letadlo plné cestujících?

Obranyschopnost největší velmoci se zhroutí při útoku hrstky teroristů. Selhání na nejvyšší úrovni v mnoha podobách. Těžko se to přijímá. Přináší to naléhavý pocit zranitelnosti. Strach. Obavy z budoucnosti. Nežije se s tím snadno.

Ale – naštěstí – je to nejpravděpodobnější vysvětlení toho, proč byly útoky 11. září 2001 tak zdrcující.

Konspirační teorie o útocích z 11. září se začaly šířit v době, kdy z trosek „Dvojčat“ ještě stoupal dým. A žijí dodnes. Právě proto jim byl věnován poslední díl seriálu k 20. výročí teroristických útoků z 11. září, které odstartovaly válku proti teroru.