Článek
Výuka plavání je v ohrožení. Karanténní opatření způsobila, že plavecké školy po celém Česku jsou už sedm měsíců bez příjmů. Zatímco na jaře je podpora státu a finanční úspory víceméně udržely „při životě“, nyní už je situace mnohem horší a některé školy svůj byznys musely ukončit.
Některé plavecké školy už zanikly
„Současný stav je tristní. V jarních měsících jsme mohli čerpat Antivirus na zaměstnance a na sebe Pětadvacítku. Těch 15 tisíc měsíčně však nestačilo ani na pokrytí zbývajících 20 procent mzdových nákladů na zaměstnance. To byl taky důvod, proč řada plaveckých škol propustila své zaměstnance. Nyní máme možnost čerpat z Antivirus Plus stoprocentní náhradu mzdy na zaměstnance, ale v tu chvíli provozovatelé či majitelé nemůžou čerpat žádný jiný program,“ popisuje současné možnosti Bohumil Molek z České unie školního plavání.
V Česku přitom plavecké školy tvoří z 95 procent soukromé subjekty, zbylých 5 procent jsou státní rejstříkové školy. Většinou se tedy jedná o živnostníky, společnosti s ručením omezeným, příspěvkové organizace a jen pár z nich má za sebou zřizovatele v podobě většího města.
„Některé plavecké školy již zanikly, v tuto chvíli jsou to desítky případů, 30 procent plaveckých škol je na hraně a reálně uvažují o ukončení činnosti ke konci tohoto roku. Když si vezmeme, že v Česku je zhruba 4300 základních škol a na ně zbývá zhruba 100 škol plaveckých, tak si každý jednoduše spočítá, kolik škol připadá na jednu školu plaveckou,“ upozorňuje na problém, který vzniká, Molek.
Výuka je povinná, ale není jak ji absolvovat
Ačkoliv příjmy jsou dlouhodobě nulové, práce provozovatelům plaveckých škol rozhodně neubyla. Jelikož v roce 2017 zavedlo Ministerstvo školství povinnou výuku plavání pro žáky prvního stupně základních škol. Ředitelé i v této už tak složité době musí řešit různé přesuny kurzů, které například na jaře žáci nestihli dokončit, nebo na začátku nového školního roku ani nezačaly. Pro školy je také často výuka plavání velkou finanční zátěží, pokud musí například do bazénu děti dovážet ze vzdálenějšího města.
„Plavecké školy jsou již sedm měsíců bez příjmu a my jsme na hraně existence, v tyto dny to řešíme společně s úřady. V případě, že tyto školy skončí, tak se zhroutí rámcový vzdělávací program a povinnou výuku plavání nebude mít kdo učit,“ vysvětluje Molek, co kromě podnikatelských krachů hrozí.
Výuka plavání je sezónní práce
Provozovatelé plaveckých škol přitom vykonávají vlastně sezónní podnikání. Běžně mají tu největší poptávku od září do června. Přes léto je příjem výrazně nižší, protože probíhá jen nárazová výuka v rámci letních kempů nebo kurzů. Ačkoliv deset měsíců většinou převyšuje poptávka nabídku, dva měsíce z roku jsou příjmy minimální.
„První etapa začíná se začátkem školního roku, tedy 1. září, a končí 30. června, to je deset měsíců, kdy 60 až 80 procent činnosti těchto škol je výuka žáků základních škol. Ve zbylých hodinách školy provozují plavecké kluby, kroužky, výuku seniorů, vaničkové plavání, apod. Zbylé dva měsíce jsou školní prázdniny, kdy nemáme koho učit. Ta doplňková činnost tvoří jen velmi málo příjmů,“ říká k fungování Bohumil Molek.
Ačkoliv prezenční výuka některých žáků základních škol se obnovuje, stále platí zákaz výuky tělocviku, do které spadá i výuka plavání. Uzavřené zatím zůstávají také bazény a i při rozvolňování je značně omezena kapacita pro skupiny. Podle Molka by plaveckým školám pomohla podpora v řádu jednotek milionů korun, aby situaci ve větší míře alespoň přežily, jinak hrozí, že v budoucnu si budou muset školy s výukou plavání poradit samy.
