Každý Čech dluží bankám 164 tisíc korun

V lednu roku 2002, kdy začala Česká národní banka zadluženost domácností sledovat, dlužili Češi bankám a družstevním záložnám 145 305 milionů korun. Tedy pouhou necelou desetinu toho, co dnes.

Současný jeden a tři čtvrtě bilionu je sice ohromující částka, většinu z dluhu ale tvoří půjčky na bydlení. Tedy z pohledu ekonomické racionality nejrozumnější typ úvěru. Nejhorší je půjčovat si na věci krátkodobé spotřeby, třeba dovolenou nebo vánoční dárky. Životnost věcí je totiž zpravidla kratší než splatnost úvěru. A motivace dluh splácet pak tím menší.

Zatímco tempo růstu úvěrů na spotřebu a ostatních úvěrů roste víceméně podobným tempem, úvěry na bydlení rostou rapidně rychleji, a to po celou dobu, za kterou centrální banka údaje uvádí (mezi „ostatní úvěry“ ČNB řadí úvěry pro SVJ, živnostníky na IČO a neziskovky a úvěry domácnostem, u nichž banka přesně nemá od klienta specifikováno, zda jde o úvěr na spotřebu nebo bydlení). Zatímco v lednu 2002 činily půjčky na bydlení 57 % celkového zadlužení domácností, v posledním, loňském měsíci to bylo už 76 %.

Od roku 2013 se s menšími výkyvy snižuje podíl nesplácených úvěrů, kde dlužníci nesplácejí minimálně 90 dní. Podle posledních dostupných dat ČNB ke konci loňského pololetí činil podíl těchto „nevýkonných“ úvěrů obyvatelstvu 1,7 procenta. „Hypotékáři“ jsou disciplinovanější, tam podíl opozdilců dosahuje 1,3 procenta. Kdežto půjčky na spotřebu pozdě nebo vůbec nesplácí 3,9 procenta dlužníků.

Podle Barometru úvěrového trhu, který čerpá ze záznamů bankovního i nebankovního úvěrového registru, byli ve 3. loňském čtvrtletí nejvíc ohroženi krátkodobým i dlouhodobým dluhem obyvatelé Karlovarského a Ústeckého kraje. Nejlépe na tom v tomto ohledu jsou lidé žijící v Praze a také v Kraji Vysočina.

Od října 2018 by podle doporučení ČNB poskytovatelé půjček měli dodržovat několik pravidel s cílem zabránit předlužení. Banky by měly dávat hypotéky jen do 80 % hodnoty nemovitosti, do 90 % jen někomu. Splátky hypotéky a dalších dluhů nemají přesáhnout 45 % čistého měsíčního příjmu žadatele (ukazatel DSTI) a celkové zadlužení devítinásobek jeho čistého ročního příjmu (ukazatel DTI).

Opatření však nejsou právně závazná. ČNB koncem roku 2019 konstatovala, že limity DSTI a DTI instituce plní. Překračují ale doporučený objem hypoték nad 80 % hodnoty nemovitosti. Jedinou významnou zbraní trestání bank je v takovém případě požadavek na navýšení kapitálu.

Spravit by to mohla novela zákona o ČNB, která leží ve Sněmovně a bude se dál projednávat pravděpodobně v březnu. ČNB bude zákonem moci stanovit horní hranici u jednoho ukazatele, u kombinace dvou ukazatelů nebo u všech tří ukazatelů. Půjde přitom o právně vynutitelná pravidla.

Tuzemské banky dnes většinu výnosů, kolem 70 procent, dosahují čistým úrokovým výnosem. Tedy rozdílem mezi přijatými úroky z klientských půjček, dluhopisů a úložek u ČNB a vyplacenými úroky za vklady klientů. Proto je pro ně důležité, aby úvěrový segment dobře „šlapal“. Získat nové dlužníky, zvlášť ty hypoteční, je pro ně ale těžší a těžší. Ani nízké úrokové sazby, za které se aktuálně půjčky na bydlení nabízejí, nedokážou zachránit zhoršující se dostupnost bydlení způsobenou rostoucími cenami nemovitostí.

Evropská rada pro systémová rizika (ESRB) Česko hodnotí jako zemi s relativně nízkým zadlužením domácností. Dluhy Čechů u finančních institucí dosahují 60 % hrubých disponibilních příjmů domácností. Srovnatelně jsou na tom třeba v Itálii a Polsku. Nejzadluženějšími obyvateli EU jsou Dánové, kde domácnosti dluží asi 235 procent svých hrubých disponibilních příjmů. Naopak nejlépe jsou na tom z tohoto hlediska Rumuni, kteří mají napůjčováno něco přes čtvrtinu svých hrubých disponibilních příjmů.