Článek
Zažila česká novinařina absurdnější kauzu, než je kauza Peroutka?
Nevím, jestli kauza Peroutka je tou nejabsurdnější kauzou české politiky, ale úplně přesně vystihuje styl Miloše Zemana, který už v listopadu 1989 poprvé lhal na Letenské pláni, kdy sklidil potlesk plné Letné. Říkal tam podle něho fakt, že Československo je tak zaostalá země, že s podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí jsme až za Ugandou.
Po letech se ukázalo, že to byla jedna z prvních fake news Miloše Zemana. Vyjadřuje to jeho styl. Když prezident Zeman říká nějaká fakta, čísla nebo mluví o tom, že četl nějaký článek, působí to věrohodně, ale vlastně si často vymýšlí. Myslím si, že kauza Peroutka je asi největším vyvrcholením Miloše Zemana, pokud jde o jeho lži. Už se touto kauzou zabýval i Nejvyšší soud a zdá se, že nebere konce a naše justice se s ní bude muset pár let zabývat.
Proč si myslíš, že politici stále sází na historické kauzy a naše vztahy s Německem?
Řekl bych, že Miloš Zeman vytahuje ty „kauzy“ a náš vztah, který souvisí s Německem, protože zřejmě stále my, Češi a Čechoslováci, v sobě máme předsudky a bojíme se toho velkého sousedního státu. Jsou to mindráky z minulosti. Miloš Zeman tu vytáhne Benešovy dekrety, tu Peroutku. To je absurdní v tom, že Ferdinanda Peroutku nám novinářům prezident Zeman předhazoval jako vzor, že je mu líto, že tady žádný takový novinář v české žurnalistice není.
Ferdinand Peroutka byl navíc sám obětí nacistického Německa a skončil v koncentračním táboře. Byl to on, kdo před Adolfem Hitlerem varoval a upozorňoval na to, že mu část evropských elit podléhá a konkrétně Angličané vlastně oceňují jeho džentlmenství. Pravděpodobně takto vznikla ta chyba v hlavě Miloše Zemana.
Byla ta kauza snahou prezidenta Zemana dloubnout si do novinářů?
Myslím, že gros této aféry je lež prezidenta Miloše Zemana, než že by to byl útok na novináře. Ferdinanda Peroutku svého času překvapivě obdivoval. Výrok z ledna roku 2015 byl spíše útok na elity a tento vymyšlený článek dával prezident Zeman jako důkaz toho, že i elity v klíčových momentech dokážou selhat.
Jaký je vůbec tvůj první zážitek se současným prezidentem Milošem Zemanem?
Můj první zážitek s Milošem Zemanem je zvláštní. Není nějak hluboký. Byl jsem zpravodajem MF Dnes v Jihočeském kraji. Bylo to zhruba v roce 2001 během návštěvy Miloše Zemana na Zemi živitelce v Českých Budějovicích, kde Zeman – plný síly – chodil od stánku ke stánku. Chodil od vystavovatele k vystavovateli. Tehdy nepil moravské bílé víno jako dnes, ale miloval becherovku. Na každém stánku mu nalévali velké sklenky becherovky. On to do sebe vždycky hodil a už dopoledne v sobě měl deset panáků. Mě tehdy zaujala ta věc, že pořád stál na nohou. Mluvil docela normálně. Ohromné množství alkoholu, které by jinak každého skolilo, docela zvládal. Ty bonmoty byly po každé skleničce ostřejší a brutálnější, možná až nevkusné, ale to tempo vydržel. To je můj první zážitek s Milošem Zemanem.
Co je vůbec cíl novinářské investigace? Je to soudní líčení?
Já nevím, co to je konec novinářské kauzy. Mohlo by to být to, že se dostane k soudu, ale na druhou stranu to není cíl investigace. Spíše a jednoduše odhalovat přešlapy mocných a upozorňovat na ně. To další dění už není v rukou nás žurnalistů. K některým kauzám se rádi vracíme i po dvaceti letech. Z toho důvodu, že svým způsobem se kauzy opakují a mění se tak trochu osoby a obsazení, ale pořád je to trochu stejné.
Jaký největší zážitek máš z novinářské práce?
Těch zážitků byla celá řada. Řeknu jeden, abych se dopustil i určité sebereflexe. Jeden ze zážitků, který ovlivnil to, jak jsem dále pracoval jako novinář, je z léta 2002. Tehdy byly v České republice velké povodně a já jsem našel v jihočeském Písku firmu, která vyráběla prostěradla a povlečení.
Povodeň zničila místnímu podnikateli podnik. Ten muž jako jediný nežádal o státní pomoc a dotace. Já jsem o tom napsal takový srdceryvný příběh. Zaujalo mě to a připadalo mi, že ten chlapík je hrozně fajn a je to pravý pravičák, který odmítá státní pomoc, a poradí si sám a postaví se na nohy. Znovu tu fabriku rozjel, a když ten článek vyšel v příloze MF Dnes, tak druhý den volaly desítky naštvaných čtenářů.
Ti lidé mi nadávali a říkali mi, že ten majitel byl za komunistů obávaný písecký agent StB. Živil se jako číšník a práskal na lidi, co si povídali v hospodě a nadávali na tehdejší komunistický režim. Zůstalo to ve mně jako velká kaňka a snažím se všechny informace ověřovat nejen ze dvou zdrojů, ale z mnoha zdrojů, a zjistit si o každém co nejvíce, protože v té internetové žurnalistice jde všechno moc rychle a k těm chybám to svádí. Dneska soutěžíme o rychlost. Vždy si vzpomenu na tehdejší chybu a trošku mě to zdrží. Tím se úplně nehodím do dnešní internetové novinařiny.
Je dneska novinář ohroženější druh než v dobách, kdy jsi začínal?
Jako novináři jsme na tom pořád stejně. Neřekl bych, že bychom někdy byli výrazně ohrožený druh. V porovnání se zeměmi na východ od nás máme docela dobré podmínky a máme krásnou práci. Nemáme důvod si stěžovat, ta práce není stereotypní. Co se změnilo s nástupem internetu a oligarchů do českých médií, kdy si čeští miliardáři koupili každý nějakou redakci a mediální scéna se hodně roztříštila: v desetimilionové zemi je nějaký počet kvalitních novinářů a ti se rozutekli do celé řady redakcí, kterých je třeba padesát, a kvalita musela poklesnout, neděje se to jen u nás v Česku. Navíc klesla i naše důvěryhodnost. Když si toto uvědomím, tak apeluji na to, že primární nemá být rychlost, ale spíše přesnost, což se nám může z dlouhodobého hlediska vyplatit, než dělat chyby a ztrácet nedůvěru u našich čtenářů.
