Článek
Je ten případ Nagyová více kauza o zpravodajských službách, nebo více o milostném trojúhelníku premiéra Nečase?
Případ zásahu na Úřadu vlády není jenom o zpravodajských službách a zároveň není ani jenom o milostném trojúhelníku premiéra Nečase. V tomhle případu se skloubila celá řada věcí najednou, tyhle dvě, ale také zneužití moci a neschopnost vykonávat vysoký úřad v této zemi, tak jak by ho lidmi zvolený premiér měl vykonávat, porušení celé řady etických pravidel a někdy i zákonů.
Kdy jste se k celému případu dostal?
Dostal jsem se k němu později, než ho začala rozplétat policie a státní zastupitelství. Na tom samém začátku, ze strany policie a státního zastupitelství bylo, že se pokoušely zjišťovat, odkud utíkají některé citlivé informace a jestli někteří vysoce postavení představitelé pražského vrchního státního zastupitelství, lidé jako tehdejší náměstek Libor Grygárek, je nepředávají nějakým způsobem dále, což by neměli. V tu chvíli to policie začala rozplétat a postupně se před nimi otevíral daleko větší případ, než si kdy policie myslela. Já jsem se k tomu aktivně dostal až ve chvíli, kdy došlo k zátahu na Úřadu vlády. Ono se předtím proslýchalo, že by něco mohlo být teoreticky na spadnutí. Něco velkého, ale nikdo přesně nevěděl, co by to mohlo být. Ráno jsem jel do práce, naskočilo mi to na mobilním telefonu a hned to připoutalo moji pozornost.
Jak postupuje při takové kauze novinář pracující pro týdeník, když se taková kauza mění a píše se o ní všude tady a teď?
Musíte o tom přemýšlet jiným způsobem, než o tom přemýšlejí novináři v denních médiích, televizích a rozhlasech. Měl byste čtenářům nabídnout něco jiného. Nějaký hlubší vhled do celého případu a nějaké nové informace, které do té doby nikdo nepřinesl. To konkurenční prostředí v České republice je díky tomu, že mediální prostředí je velmi fragmentované, obrovské. Já si zároveň už řadu let lámu hlavu se způsobem vyprávění těch větších materiálů, protože vím, že lidé jsou unavení a vyčerpaní ze své práce a mají celou řadu jiných problémů, které řeší. Větší článek by je neměl dál zmrtvit. Ten článek by měl začínat způsobem, aby lidi do sebe vtáhl a nemohli ho opustit do samého konce. Takže i při psaní o zásahu na Úřadu vlády a sérii velkých článků, které jsem měl možnost dělat, tak jsem hodně přemýšlel o tom, jak budu lidem vyprávět ten příběh.
Měly se zveřejnit odposlechy rozhovorů mezi premiérem Nečasem a jeho současnou manželkou?
Myslím si, že některé části a některé informace se zveřejnit rozhodně měly. Nemyslím si, že se měly dělat celé přepisy, které ukazovaly jejich vztah. Respektive to, že vztah mezi premiérem a šéfkou kabinetu Nagyovou je velmi turbulentní. Nebylo potřeba zveřejňovat některé peprné a ostré výrazy a některé části jejich komunikace. Já sám jsem si tím procházel a procházel jsem si nějakým vývojem. Kdybyste se mě zeptala na tu samou věc před deseti lety, tak bych řekl, že se toho mělo zveřejnit co nejvíce. Dnes jsem spíše proto, aby se toho zveřejňovalo spíše méně, aby se ta fakta ověřovala a nepřepisovaly se policejní odposlechy. Nemyslím si, že je tohle úplně klasická novinářská práce.
Došlo u této kauzy k tomu, že to téma bylo zbulvarizováno?
U každého velkého případu se vám stane, že nějaká část je zbulvarizována, protože se tím zabývají i bulvární média. Některé okamžiky milostného vztahu mezi Petrem Nečasem a Janou Nagyovou se nemusely psát a některé věci se nemusely dostávat do médií. Chápu některé argumenty, proč to policie udělala. Také si myslím, že se nemusely pouštět některá policejní videa, jakým způsobe probíhal zásah u paní Nagyové. Vím, že to policie udělala, protože chtěla oponovat paní Nagyové, že zásah probíhal nestandardně a že byla překročena její práva. Z toho záznamu je vidět, že nebyla, ale každý má mít nějakou větší míru ochrany soukromí, i když čelí podezření. Hodně bych přemýšlel, jestli tohle skutečně patří na veřejnost.
Když se to srovná s dnešními politickými kauzami a tím, jak se posunula naše společnost. Byla to „prkotina“?
Nebyla to prkotina. Podívejme se na tu podstatu. Jedna část toho případu bylo zneužití zpravodajské služby (Vojenské zpravodajství), které si platíme jako veřejnost, aby chránila národní bezpečnost této země. Na tomto případě jsme jasně viděli, poté co si premiérova milenka něco vyslechne od kartářky a má sokyni v lásce, tehdejší premiérovu ženu, tak jde za šéfy vojenského zpravodajství a napovídá jim, co mají dělat, což je přesně to, co dělat nemají.
Vojenské zpravodajství se rozhodně nemá zabývat sledováním premiérovy ženy a takhle se nemá chovat. Nemá poslouchat šéfovou kabinetu premiéra, protože to není jejich přímá nadřízená. Tím je premiér, nikoliv ona. V tomhle Vojenské zpravodajství selhalo. Když selhalo v téhle věci, tak si člověk musí pokládat otázku, v čem dalším selhávalo a v čem dalším by selhávalo, kdyby se dostalo pod podobný tlak a nebo kdyby čelilo podobným požadavkům jako od paní Nagyové. To je fatální selhání a je to zneužití pravomocí a politické moci. To ukazuje, že celý ten případ, když už by tam nebylo nic jiného a jakože tam byly i další části toho případu, jako podezření z korupce a klientelistické sítě, tak samotné vojenské zpravodajství, tak celý ten případ opravňuje a nedělá z něho prkotinu.
Je produktem celé této kauzy premiér Babiš?
Ano, ale nejenom produktem této kauzy. Premiér Andrej Babiš je nepochybně produktem nebo mohl růst na selhání premiéra Nečase, ale nejenom na tomto selhání. Musíme si uvědomit, že před érou premiéra Nečase jsme tu měli premiéra jako byl Mirek Topolánek a jeho pobočník Marek Dalík, který dnes sedí ve vězení. Ten se pohyboval kolem celé řady podezřelých velkých veřejných zakázek. Za éry premiéra Topolánka se celá řada zakázek předražovala. Byla to vláda, kdy docházelo k různým neprůhledným srůstům s lobbistickými sítěmi a zároveň před premiérem Topolánkem jsme tu měli éru premiérů Jiřího Paroubka a Stanislava Grosse.
To byly doby, kdy byla spoutána policie a státní zastupitelství. Nevyšetřovaly se tu velké případy spojené s politickou mocí. Za vrchol korupčního období považuji éru současného prezidenta a tehdejšího premiéra Miloše Zemana, kdy se nejenom kradlo ve velkém a pouštělo se žilou veřejným rozpočtům, ale kdy byli brutálním a velmi východním ruským způsobem skandalizováni přímí političtí oponenti a kritici tehdejšího premiéra Zemana. Tohle všechno byla spousta kapek, která se naskládala do jednoho velkého moře. Přetekla trpělivost. Veřejnost a voliči měli plné zuby zneužívání politické moci a byli frustrovaní z toho, že se to vůbec nevyšetřuje. Jednou z těch posledních kapek byl zásah na Úřadu vlády a tohle všechno pomohlo k odstartování politické kariéry současného premiéra Andreje Babiše. On má pravdu v tom, že mohl vyrůst díky selhání předchozí politické reprezentace. Kdyby neselhávala a nekašlala na to, co má dělat, tak by tady Andrej Babiš býti nemusel.
Uzavřela se tím nástupem Andreje Babiše i jedna novinářská a společenská kapitola. Změnila se tím novinářská práce?
Dneska se změnila z mého pohledu novinářská práce v tom, že přibyla celá řada médií. Právě na příchod Andreje Babiše novináři reagovali tím, že odešli z médií, které Andrej Babiš nakoupil ke své politické ochraně. Novináři mají nějakou svoji důvěryhodnost a nechtěli být součástí jeho neprůhledného světa plného střetu zájmů. Odešli do nových projektů a další projekty tady začaly vznikat. Když porovnáme, tak je tady velký počet různých médií, které si konkurují a to změnilo naši práci v tom smyslu, že vedle toho, že si konkurujeme, což je vždycky pro novinařinu dobře, tak se naše práce hodně zrychlila. Každý chce být vidět první a co nejvíce. Dneska od sebe novináři nepřebírají a nerozvíjejí svoje kauzy dále, protože je mezi nimi velká žárlivost a řevnivost. Dělá se hodně clickbaitová žurnalistika. Myslím si, že to není ani potřeba dávat takhle rychle ven, ale bylo by zajímavější na tom pracovat ve větších souvislostech. Vede to ke zploštění žurnalistiky. Určitě jí to nepřispívá. V tom došlo k negativnímu posunu a stále platí, že je tady celá řada novinářů a nejenom ve veřejnoprávních médiích, kteří se snaží dělat tu práci nejlépe, jak mohou.
Co byste popřál novinařině k třiceti letům svobody?
Abychom tady za dalších třicet seděli znovu. Respekt má kontinuitu 30 let, což na poměry Česka je nebývale dlouhá doba. Moc bych si přál, aby tahle kontinuita byla stejně dlouhá jako je to v případě britského The Economist, který byl založen před více než 150 lety. To značí, že ta společnost prošla takhle dlouhým vývojem. Svobodná novinařina vždy patří k demokracii a ke svobodné zemi. Byl bych rád, aby ta tradice byla co nejdelší. Vidíme na příkladě dalších středoevropských zemí jako je Polsko a Maďarsko, že tam to neplatí a tam novináři byli spoutáni a vytlačeni na okraj společnosti. Jejich dopad na společnost je tam malý. V tomhle je na tom Česká republika stále ještě výrazně lépe.
