Muž do kšeftu. Příběhy Mynářova pohádkového bohatství mají společné rysy

Vratislav Mynář je muž do kšeftu.

Na začátku milénia vydělal stovky milionů korun na odpadovém hospodářství. Z dotací pak postavil skiareál v místech, kde skoro nesněží. Za pakatel koupil v pražských Strašnicích vilu, ze které vybudoval honosnou haciendu.

A dalo by se pokračovat.

Vratislav Mynář není pouhý podnikatel, ale přes sedm let také kancléř hlavy státu. A jeho pojetí byznysu se propíjí do toho, jak přistoupil k vedení prezidentské kanceláře u Miloše Zemana.

Ve výkonu funkce vedoucího prezidentské kanceláře dostal v Mynářově podání prostor lobbing za obchodní zájmy pro přátele a známé. Je to něco, nač nebyla prestižní prezidentská instituce v minulosti za kancléřů Karla Schwarzenberga, Luboše Dobrovského, Ivana Medka, Ivo Mathého či Jiřího Weigla zvyklá.

Jaký je Mynářův styl, se naplno projevilo v aktuální kauze kolem prodeje dolu na severu Moravy, kterou Seznam Zprávy už několik dní popisují. Z pozice nejvýše postaveného úředníka prezidentského úřadu kancléř vstoupil opakovaně do obchodních jednání s čínskými investory, aby je pomohl získat pro projekt svého někdejšího blízkého kamaráda z byznysu.

A nejen to. Nad tím ještě ční podezření, že Mynář si jako představitel prezidentské kanceláře chtěl nechat svoji pomoc zaplatit.

Mynář to odmítá, ale několik svědků obchodu mluví proti němu.

Paradoxní je, že hlavní slovo o Mynářově odměně je Radim Masný. Faktický majitel dolu, do jehož prodeje se Mynář zapojil. A osoba, která stála u zrodu Mynářovy neobyčejné podnikatelské kariéry.

Příběh jejich 25leté známosti v těchto dnech dokončil kružnici a někdejší spojenectví se změnilo v řež.

„Na odměně pro kancléře jsme byli domluveni,“ řekl veřejně a na jméno na Mynářovu adresu Masný.

„Je v exekuci, je to de facto bezdomovec a jsou na něho přihlášeny pohledávky za 600 milionů,“ kontroval zesměšňováním Mynář.

V aktuálně řešeném důlním případu vystupuje však více podnikatelů, se kterými kancléř Mynář učinil životní „dealy“.

Tím prvním je již zmiňovaný Radim Masný. „Byl to významný muž v době, kdy měl hokej, Ostravar, nevím, co vše mu patřilo. Tehdy jsem nastoupil jako elév do firmy na likvidaci odpadů. On mi tehdy pomohl tím, že mě nasměroval někam, kde jsme udělali standardní obchod a likvidovali jsme odpady,“ popsal vzájemné pouto s ním Vratislav Mynář.

Jejich podnikatelské kořeny jsou však spletitější. Pozdější prezidentův kancléř se totiž na začátku tisíciletí namotal do komplikovaného privatizačního případu bývalé Nové huti Ostrava (později známé jako ArcelorMittal Ostrava, dnes Liberty Ostrava). Mynář byl minoritním akcionářem společnosti Petrcíle, která se o podíl v hutích přela se státem u soudu.

O co v kauze Petrcíle jde: v roce 1996 si manažeři státní Nové huti domluvili s vládou Václava Klause, že koupí procento podniku. A když se bude ostravským hutím finančně dařit, přikoupí dalších 14 procent. Akcie měla získat firma Petrcíle. Nová huť se však dostala do finančních potíží a Zemanova vláda prodej oněch 14 procent zrušila.

Za firmu Petrcíle postupně začal jednat podnikatel Masný. V roce 2004 zahájila jeho firma se státem arbitráž o náhradu škody za upřených 14 procent akcií Nové huti. A uspěla – rozhodčí soud určil, že Petrcíle má právo na náhradu škody za zrušený kontrakt na prodej akciového podílu v Nové huti ve výši dvou miliard korun.

Stát si to nenechal líbit a rozhodl se, že zkusí výrok rozhodců u soudu zvrátit. Pře se táhla až do roku 2008. Soudy konstatovaly, že stát nemusí společnosti Petrcíle dvoumiliardovou náhradu škody platit, ale naopak Petrcíle má za 14procentní balík zaplatit 850 milionů.

V mezidobí ovládl společnost Petrcíle uhlobaron Pavel Tykač, ke kterému se zanedlouho přidal i nejbohatší Čech Petr Kellner (ti minoritní podíl později prodali za sedm miliard korun většinovému majiteli hutí, společnosti ArcelorMittal).

Podle zprávy webu motejlek.com obdrželi Masný a spol. za prodej firmy Petrcíle od Tykače kolem 800 milionů korun. Zda a jak si Masný částku rozdělil s Mynářem, není jasné. Dodnes se spekuluje, že právě nejasné finanční pohyby kolem kauzy Petrcíle byly jedním z hlavních důvodů, proč Mynář v uplynulých letech nedostal jako hradní kancléř bezpečnostní prověrku od Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ).

Ostatně sám Masný v rozhovoru pro Seznam Zprávy přiznal, že může být tím důvodem, proč měl NBÚ problém udělit Mynářovi prověrku. „Já s panem kancléřem mám nějakou minulost, dokonce jsem se blahé paměti dozvěděl, že já jsem příčinou toho, jestli má nebo nemá nějaký dokument,“ pronesl Masný.

Rovněž se netajil, že jednal u kancléře na Hradě, což ostatně přiznal i Mynář. „Takže já jsem s Vráťou jako že kamarád, ne jako kamarád. Aspoň jsem s ním určitě byl a víceméně já jsem, nepopírám, že jsem byl fyzicky u něj na Hradě,“ dodal Masný.

Vratislav Mynář v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že při vyjednáváních o obchodu s břidlicovým dolem Masnému nabídl, aby do procesu zapojil jejich společného kamaráda, olomouckého podnikatele a přítele exministra vnitra Ivana Langera Ivana Kyselého. Podobně jako Masný se i jméno tohoto muže, jehož coby obžalovaného čeká brzy soud v kauze vynášení informací zvané Vidkun, vine Mynářovou podnikatelskou kariérou.

Když se v roce 2015 řešilo, kde vzal kancléř peníze na nákup vily ve Strašnicích (za 5,5 milionu korun ji koupil od advokáta Víta Širokého, mezi jehož klienty patří mimo jiné Roman Janoušek), Mynář tvrdil, že si na nemovitost vydělal životním prodejem firmy Sita Moravia zabývající se odpadovým hospodářstvím.

V roce 1997 se totiž dostal do struktur odpadové a vodohospodářské společnosti RCP–Recycling park (později s názvem Sita Moravia). Pronikl do jejího vedení a skrze firmu P. F. Invest získal i část jejích akcií. Mynář se v orgánech firmy postupně potkal jak s Kyselým, tak s budoucím sponzorem svých politických aktivit Vladimírem Pavlíkem (ten dodnes spoluvlastní lukrativní dům na Jánském vršku kousek od Pražského hradu).

Součástí skupiny RCP bylo dalších osm firem roztroušených po celé Moravě. V roce 2001 o Mynářovu firmu projevil zájem francouzský gigant Suez Environnment. Mynář tento obchod v roce 2015 sice označil za „takový start-up“, přiznal však, že patřil k jeho životním obchodům. Byť nebyl jediným akcionářem prodávané firmy, zbohatl pohádkově.

„Mohu pouze potvrdit, že řádově se prodej pohyboval ve stovkách milionů,“ uvedl před pěti lety v rozhovoru pro Lidové noviny.

Účast na jednáních mezi podnikatelem Masným a čínskými investory ohledně prodeje dolu vysvětluje Mynář tím, že se chtěl Masnému odvděčit za kamarádskou pomoc na startu své podnikatelské kariéry.

„To bylo jediné, co mě motivovalo v tom, abych nezapomněl na to, že on mi tehdy pomohl. Tak já mu teď chtěl pomoct, když on chodil za mnou. Vykládal mi o obchodu, který měl být zajímavý pro čínské investory,“ uvedl kancléř.

Není to poprvé, co takto ve svém postavení na Hradě pomáhal kamarádům, známým či spolupracovníkům, byť v případu společnosti Liglass před třemi lety to odmítal - na rozdíl od nynějška - na veřejnosti přiznat.

Tehdy v létě 2017 se totiž provalilo, že kancléř tehdy v dopise lobboval (a jak se postupně ukázalo, přimlouval se i prezident Zeman) za neznámou českou firmu Liglass Trading CZ u kyrgyzského prezidenta. Šlo o to, aby v Kyrgyzstánu získala zakázku na výstavbu vodních elektráren za 12 miliard korun. Ze zakázky nakonec sešlo, neboť kyrgyzští politici českým obchodníkům nevěřili a stopli ji. Nikdo ale nechápal, proč se Mynář s prezidentem za neznámé podnikatele v Asii přimlouvali.

Mynář svou aktivitu v tomto případě vysvětloval tak, že se altruisticky snažil podpořit tuzemské podnikatele v zahraničí. Tvrdil, že majitele firmy Liglass Michaela Smelíka nezná.

Jenže se začalo ukazovat, že okolí inkriminované firmy Liglass nebylo pro Mynáře zas tak cizí. Manželka zmiňovaného majitele Michala Smelíková dodnes pracuje jako vedoucí advokátní kanceláře Šachta & Špaček. Ta firmě Liglass poskytovala právní služby.

Klíčem k pochopení pouta mezi Liglassem a Mynářem bylo jméno Smelíkové za svobodna: Juharová. Ukázalo se, že jde o jméno se zajímavou podnikatelskou stopou. Michala Juharová působila v orgánech firem spojených s právníky zaniklé advokátní kanceláře Šachta & Partners (dnes známé jako MSB Legal), mezi jejíž klienty patřil lobbista Ivo Rittig.

Smelíková (Juharová) působila v letech 2009 až 2011 jako předsedkyně dozorčí rady ve firmě Credit Management Services. Ta tvořila klubko firem, které se podílely na vymáhání pohledávek pražského dopravního podniku.

Kdo tuto firmu vlastnil? Dokumenty ve sbírce listin prokázaly, že v roce 2011 držela 34 procent mateřská společnost Credit Management. Právě tu tehdy spoluvlastnil Vratislav Mynář. A druhá část patřila již zmiňovanému obchodnímu partnerovi a Mynářovu kamarádovi Vladimíru Pavlíkovi.

Další firmou, která pro pražský dopravní podnik vymáhala pohledávky od černých pasažérů, byla firma Tessile ditta services. Místopředsedou představenstva byl v letech 2009 až 2012 Mynář, v orgánech působil Vladimír Pavlík.

Že pro Mynářovo okolí nebyla firma Liglass cizím prvkem, potvrdilo i zjištění, že Liglass v roce 2016 sponzoroval proprezidentskou Stranu práv občanů, které dělal Mynář do nástupu na Hrad předsedu.

Vratislav Mynář z prezidentské kanceláře za dobu svého působení vytvořil silnou vlivovou jednotku - se zásahem do vysoké politiky i do podnikání. Sám přiznává, že učinil desítky až stovky jednání, ve kterých podobně jako v případech Liglass či aktuálně prodeje dolu Číňanům lobbuje za zájmy (i spřátelených) podnikatelů.

Že k tomu využívá prestižní půdu Pražského hradu a instituci prezidentské kanceláře, za problém nepovažuje - přijde mu to prostě normální.

„Skutečně nevidím problém v tom, když pomáhám českým firmám v zahraničí, a zahraničním tady u nás. Rozdíl je v tom, že když takto pomohu jiné české firmě, to je ekonomická diplomacie. Jenže když jde o Francii, nikoho to nezajímá. Čína a Rusko jsou jen víc na očích, to je celé,“ uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Mynářův přístup připomíná chování jiného bosse, tentokrát z prostředí fotbalu - Miroslava Pelty. Ten v současnosti chodí k soudu, kde se brání obžalobě za machinace se sportovními dotacemi.

Pelta u někdejší náměstkyně ministryně školství lobboval za přidělování finančních příspěvků na základě vlivového a politického klíče. „Moje filozofie je - přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. Jak začneš někomu škodit, já nemůžu vybočovat z řady. Lidi mě volej, protože jsem z velkého svazu, umím něco prosadit, ale hlavně pořád držím ten sociální smír. Oni se tomu smějí, ale ona to je pravda,“ zachytily Peltu policejní odposlechy.

Do Peltovy sféry patřil i Hrad, zejména kancléř Mynář a prezidentův poradce Martin Nejedlý. Projevilo se to i tím, že Peltou řízená fotbalová asociace v roce 2016 zaplatila třídenní výlet na evropský šampionát do Francie pro 18 hráčů TJ Osvětimany, Mynářův domovský klub na jihu Moravy. Výjezd, který kancléř organizoval, přišel fotbalovou asociaci na 860 tisíc korun.

Z dosavadních Peltových vystoupení u soudu vyplynulo, že nechápe, co je na jeho postupu problematické, či až za hranou zákonnosti. Považuje za standardní, že coby šéf fotbalové asociace a člen Národní rady pro sport účelově zasahoval do rozdělování veřejných peněz pro spřízněné politiky, úředníky a podnikatele.

Podobně jako kancléř, který je zase přesvědčený, že jednou z úloh prezidentské kanceláře je dohadování kšeftů. Že v řadě z nich jde o zájmy kamarádů, nevidí Vratislav Mynář jako problém.