Karikatury Mohameda vadí, genocida Ujgurů ne. Proč islámské země mlčí?

Když Norsko v roce 2010 ocenilo Nobelovou cenou čínského disidenta a literárního kritika Liou Siao-poa, dotkly se mstivé sankce nejlidnatější země světa rybího trhu severní Evropy. Čínští cenzoři se postarali o smazání jakékoli zmínky o Nobelově ceně nebo čínského jména jejího vítěze. „Je to rouhání,“ oháněli se tehdy představitelé komunistické strany ateistické země. Sloupkař serveru The Observer, Nick Cohen, ve svém příspěvku pro The Guardian otevírá pohled na pokrytectví Číny a jejich spojenců, kteří si na jednu stranu na své proroky nenechají sáhnout ani kreslenou karikaturou, na stranu druhou před likvidací vlastních lidí zavírají oči.

Za satiru mířenou na islámské mýty publikovanou v románu Satanské verše v roce 1989 si autor magického realismu Salman Rushdie vyslechl v Íránu rozsudek smrti. Teokratický diktátor, ajatolláh Chomejní, rozšiřoval své pravomoci tím, že se prohlašoval za hlas muslimského světa a zaměřoval se i na spisovatele.

Dánské noviny Jyllands-Posten v roce 2005 zveřejnily karikatury Mohameda, čímž daly najevo své právo na svobodu slova zasahující i do zesměšňování náboženství. Husní Mubárak a Bašár Asad, egyptský a syrský diktátor, rozjeli odvetnou globální kampaň, která se z protidánské postupem času změnila v protizápadní hysterii. A takových příběhů existuje hned několik. Země autoritářských systémů a autoritářská náboženství v nich ale stojí na stejné straně jedné mince.

Pro mnohé země je jako novodobé rouhání považováno kritizování Číny. A není zemí, kde by byla „moc“ hmatatelnější než v těch s muslimskou většinou. Kdysi se snažili umlčet a vraždit rouhačské romanopisce a křičeli do světa svou touhu bránit proroka Mohameda před nejmenší urážkou. Dnes ohýbají hřbety a jen se koušou do jazyka, když Čína páchá neomluvitelná zvěrstva na převážně muslimské populaci Ujgurů v západní Číně.

Před očima celého světa se odehrává jeden z největších zločinů 21. století. Přestože je ale viděn, není vnímán. Čínská komunistická strana se vrací ke stylu života z období Maovy éry a strach z ní ještě přiživuje. K redukování počtu Ujgurů a jejich snadnějšímu „přetvoření k obrazu svému“ podstupují ujgurské ženy sterilizace, nucené potraty. Když odmítnou, čeká je společnost milionu Ujgurů a dalších muslimských menšin zavřených v detenčních táborech, čínskou stranou označovaných jako „reedukační“. Podle zjištění BBC Čína navíc rozděluje celé rodiny tak, aby děti nevyrůstaly v islámské víře. Za narození třetího dítěte, sic zákonem dovoleného, jeho rodičům udílí nezaplatitelné pokuty.

„Bude to znít trochu lacině, ale kdyby média západních zemí zobrazovala desetinu, setinu nebo jen tisícinu brutality, kterou Čína páchá na muslimech, svět by se mohl zbláznit,“ komentuje Cohen. I tento přístup má ale podle něj logické odůvodnění.

Reportovat o potlačování demokracie v Hongkongu je novinářům umožňováno víceméně svobodně, na místě pak za rizika úrazů při střetech. Ale dostat se k informacím o Sin-ťiangu, nebo dokonce do samotné oblasti je takřka nemožné. Bez zaznamenávání jejich utrpení ale miliony lidí zemřou ve tmě bez jakékoli pozornosti. Proč ale muslimové, snadno popuzení nelichotivými obrázky proroka Mohameda, nyní mlčí? Je muslimská solidarita namístě jen podle toho, jak se hodí? A ono se jeví, že je tomu skutečně tak.

V červenci loňského roku se Pákistán, Saúdská Arábie, Egypt, Spojené arabské emiráty, Alžírsko a další muslimské země postavily proti návrhu OSN vyžadujícímu po Číně, aby umožnila „nezávislé mezinárodní vyšetřování“ přímo v Sin-ťiangu. Ojedinělá kritika se ozvala od Íránu, který ale zase Čínu rád podporuje v protitrumpovské rétorice, takže jakékoli protičínské protesty umírají v tichu. „Tento krok by se dal nazvat čistým pokrytectvím,“ píše Cohen. Írán, Egypt, Sýrie a další desítka zemí, co nedokáže tolerovat magický realismus, ale s masovou sterilizací muslimských žen žít dokážou. Na koncentrační tábory souhlasně kývnou, na obrázky v dánských novinách ne.

Íránské mlčení zkritizoval například Mike Pompeo, který směrem k ajatolláhu Chameneímu vzkázal, že tichá reakce země podkopává tvrzení duchovního vůdce, že je vůdčí osobností islámského světa, a naopak podtrhává vliv čínského energetického trhu na íránskou zahraniční politiku.

I svědomí se dá ale zřejmě vyplatit. Čína je čím dál silnější a vlivnější hráč v OSN kvůli jejím financím, ze kterých mnohé země profitují. Řeč je o investičním programu nazvaném „Pás a stezka“. Přestože samotní Číňané se snaží tento projekt prezentovat jako všestranně výhodný obchod, objevují se i obavy, že iniciativa povede k posílení globální pozice Číny na úkor ostatních států a organizací, včetně těch západních.

K podobnému zjištění, jako došlo Norsko v roce 2010, došla letos i Austrálie. Ve chvíli, kdy došlo na otázku původu nemoci covid-19, ty země, které se „protičínsky rouhaly“, najednou čelily diplomatickým problémům, kyberútokům a sankcím. Jak uzavírá Cohen – příjemnější je vyhnout se trestům a raději přijímat odměny.