Článek
(Moderátorka a respondent se znají, proto si tykají, pozn. red.)
Jak ses vůbec rozhodl, že někomu, koho si viděl párkrát v životě, daruješ ledvinu?
Dozvěděl jsem se, že má v háji ledviny. Takhle jednoduše.
A ty jsi věděl, že máte stejnou krevní skupinu?
Ne, vůbec. Ale psal jsem mu, že pokud budu zdravej a budeme kompatibilní, tak mu ji dám.
A co na to on?
Nejdřív si myslel, že to je sranda, že si dělám prču. A pak, když pochopil, že ne, tak to řekl v nemocnici a tam tomu taky nevěřili. Nevěřili, že by někdo, kdo není ani příbuzný, ani kamarád chtěl darovat ledvinu. A když viděli, že to myslím vážně, tak jsem začal jezdit na vyšetření.
Tím příjemcem je muzikant Karel Vaněk. Před transplantací jste se tedy skoro neznali. A teď?
Teď se známe samozřejmě dobře. Vídáme se, jsme pořád v kontaktu, píšeme si a telefonujeme.
Tu ledvinu jste pojmenovali Jitka, proč?
V době, kdy jsme byli oba hospitalizovaní v Plzni, to bylo pár dní po operaci a každej jsme byli na jiném oddělení, tak jsme si psali. On napsal: Hele, měli bychom ji nějak pojmenovat. A já na to: Vždyť jí říkáme „holka“. Nebo jsi myslel něco z kalendáře, třeba jako Markéta, Eva, Jitka? Takhle jsem plácnul tři jména a poslední bylo Jitka. On napsal: Jitka je dobrý. Tak je to Jitka.
Ta druhá, co ti zůstala, má taky jméno?
Tu jsem pojmenoval po mojí mamince. Marcela.
Stali jsme se inspirací pro další lidi
Poté, co se o tom psalo, prý už několik lidí nabídlo svoji ledvinu nejen příbuzným…
Ano. Mně to přijde neskutečný, ale stalo se, že jsme byli inspirací pro další. Před půl rokem to bylo asi osm lidí.
A ty ses dokonce stal ambasadorem…
Ano. Ambasadorem Světového dne ledvin. Požádala mě o to společnost, která provozuje dialyzační centra u nás a na Slovensku. A já se snažím o nějakou osvětu.
Jak se tedy máme o své ledviny starat?
Pít, ale ne moc alkohol. Ale třeba pivo, to je na ledviny dobrý, ale nesmí jich být deset denně. Pak nekouřit a pohybovat se. Problém ale je, že většina onemocnění ledvin nebolí, takže preventivní kontroly mají velký smysl. Jeden z ukazatelů, že může být něco špatně s ledvinami, je vysoký krevní tlak. A to lidi třeba nevědí.
Byli jsme natáčet i v závodním autě, do kterého už teď jen tak nesedáš právě kvůli tomu, že máš už jenom jednu ledvinu a nesmíš riskovat. Je ještě něco, co jsi musel odstřihnout?
Ne. Jezdím opatrněji třeba na lyžích, neměl bych nadužívat nějaký léky a jíst často ve velkým množství potraviny, které mají vysoký obsah draslíku. Ale to je všechno.
A tvůj způsob života se změnil? Protože od mládí jsi byl skoro kaskadér.
To bylo do doby, než se mi narodily děti. Rád jsem se ve filmech nenechal zastupovat, skákal jsem třeba bungee jumping nebo i z jedoucího vlaku.
Taky jsi skákal do vody a málem sis zničil páteř…
Ten skok do vody, to nebyla moje chyba. Tam šlo o nějakej komunikační šum během natáčení. Chtěli po mně, abych skákal po hlavě, já jsem se ptal, kolik je tam vody, řekli mi, že dva a půl metru. Ale v tom místě bylo asi osmdesát čísel. Je pravda, že od té doby už neskočím nikam, kam si předtím nevlezu do vody.
A je pravda, že jsi rozbil čelní sklo autobusu čelem?
Když jsem chodil na konzervatoř, tak jsme měli zájezd s představením Malované na skle mimo Prahu. Řidič ale s tou karosou jel pořád brzda–plyn, brzda–plyn, až jednou na to dupnul ve chvíli, kdy jsem vzadu přecházel uličku, takže jsem proběhl celej ten autobus, nestihl se ničeho chytit a hlavou vrazil do skla.
Co se ti stalo?
Nic. Pro jistotu se mnou jeli na CT, ale nic mi nebylo. Měl jsem jenom bouli, ale to sklo bylo rozbitý.
Takže jak se říká, že „hlavou zeď neprorazíš“, tak Karel hlavou sklo prorazí.
Čelní sklo autobusu prorazí.
Prý se taky rád sázíš. Je to pravda?
Není to v takový míře jako dřív, dřív jsem byl schopnej se vsadit několikrát denně o cokoli.
Co jsi nejvíc vyhrál?
Svoji rodinu, přítelkyni Lucku, děti, rodiče. A nějaký štěstí v tom, že jsem se narodil tady, kde už desítky let nebyla válka, nemáme tady tornáda, tsunami a požáry, není tady občanská válka a tak. Je plno míst na Zemi, kde když se člověk narodí, tak to asi velký štěstí není a nic moc s tím sám neudělá.
A co jsi prohrál?
Když jsem prohrál něco hmotnýho, tak to nebylo důležitý. Věci, co se dají chytit, vzít nebo vyčíslit, tak ty nemají přece žádnou cenu. Do hrobu si vezmete to, co rozdáte, jak se říká.
Mám práce úměrně věku, ale neúměrně talentu
A co v práci, v té máš štěstí?
Totální. Vždycky si říkám, že mám práce úměrně věku a neúměrně talentu. Dělám to, co mě baví a čím si můžu vydělat poměrně slušný peníze. Pokud není covid, je o mě zájem, mám nabídky. Přitom je tady hromady skvělých herců, kteří neměli to štěstí. Pořád nevycházím z úžasu, ale nezapomněl jsem na dobu, kdy jsem začínal a kdy by mě nenapadlo, že třeba za třicet let budu moct říct, že jsem točil tolik krásných věcí. Na spousty jich jsem pyšnej a poznal jsem spoustu lidí.
Ty jsi měl první hlavní roli spartakiádního vraha ve filmu Silnější než já. Nebál ses, že se to s tebou potáhne, že budeš hrát divné chlapíky?
Vůbec. Toho jsem se nikdy nebál. Nikdy jsem tohle neřešil. Pro mě to byla obrovská šance a tetelil jsem se z toho, že mám hlavní roli. Bylo to rok po revoluci, bylo mi osmnáct. Studoval jsem tehdy toho skutečnýho vraha, podle kterýho to bylo. Byl jsem nadšenej.
A když to vezmeme z poslední doby, tak jsi hrál taky s Lukášem Vaculíkem v Temném kraji…
To je jeden z herců, se kterým by mě nenapadlo, že se budu znát nebo že to bude kamarád. Dokonce jsme spolu natočili už několikátou věc.
V tom seriálu pořád jíš. Nepřibral jsi při natáčení?
Přibral jsem asi během tří měsíců zhruba pět kilo. Protože tam se nešvindlovalo, tam se fakt jedlo v každým druhým záběru. A ty záběry se opakují, točí se to mockrát. Takže tam jsem toho sežral strašně za ten natáčecí den. A nebyly to žádný moc dietní věci, ale koblihy, bábovky, cukroví, klobásy, uzený masíčko… Ale nestěžuju si, díky Lukáši Vaculíkovi bylo to natáčení strašně skvělý. Je to strašně pokornej, slušnej a vtipnej člověk.
Těšíš se takhle i na Slunečnou?
Jasně. Samozřejmě jinak, tam už je to trošku takovej, jak to říct, druhej, simultánní život. Protože tam jsme často, jsme u jednoho stolu, jsme štamgasti. Vedle sedí pořad ti stejní kolegové. Těším se tam na dobrou partu.
Čekal jsi někdy, že skončíš v hlavní roli v romantické komedii? Mám na mysli Štěstí je krásná věc.
Že bych si zahrál takovou roli, by mě nenapadlo.
Tam jsi hrál člověka, který vyhraje strašnou spoustu peněz. Dovedeš si to představit?
Dovedu. Když mi bylo dvacet, tak bych si to představit úplně neuměl, ale už myslím, že jsem si prošel tolika věcmi, že vím, že jsou to jen papírky. Jsou důležitější věci, které se nedají vyčíslit, a mít na účtu půl miliardy, myslím, že nevěstí nic dobrýho.
