Článek
K čemu nějací intelektuálové, s těmi jsou jenom potíže. Svět patří inženýrům a těm, kteří naplňují jejich um. Tedy dělníkům.
Tuto představu razili vždycky komunisté. Ti po únoru 1948 slova přeměnili v činy, takže k lopatě nebo do šachet poslali desítky tisíc lidí. Ale ukažte mi jediného výše postaveného komunistu, který se později nesnažil dostat svého potomka na vysokou školu. Nebo aspoň na střední. Ani proslulý komunistický tajemník, soudruh Pláteník z normalizačního seriálu Okres na severu, nenutil dceru, aby šla pracovat do hutí nebo dělat svačinářku do ČKD, a spokojil se s tím, že vystudovala pedagogickou fakultu.
A z druhé strany: dělníci, kteří se živili těžkou manuální prací, rozhodně ty nahoře nemilovali. Zažil jsem to před dvaatřiceti lety. V den pro československé komunisty nejvýznamnější – 25. února. Jako dělník v lounském pivovaru.
Nastoupil jsem tam v říjnu 1987. Myl jsem kádě, čistil tanky, ve kterých se pivo nechávalo uležet, koulel sudy, stáčel, dělal závozníka, tahal pytle se surovinami. Člověk tu nemusel být v žádné organizaci, jejichž zkratky dneska nikomu nic neřeknou (jako ROH, SČSP, SSM), a komunistů tu bylo jen pár. Jeden se mnou přikuloval sudy a ostatní se mu kvůli členství v partaji posmívali.
A pak přišel 25. únor 1988. Vedení pivovaru už předem oznámilo, že tohle slavné čtyřicáté výročí půjdeme oslavit demonstrací na Mírové náměstí. Sraz před bránou je v poledne, kdo se nezúčastní, má neomluvenou absenci a přijde o prémie.
Protože o prémie nikdo nechtěl přijít, ve dvanáct postával před pivovarem chumel reptajících chlapů, kteří mohli být ještě dvě hodiny zašití v práci a popíjet tam pivo zdarma. Pak se předseda závodní organizace KSČ otázal, kdo ponese sovětský prapor. Ti statečnější ho posílali kamsi, ostatní dělali, že neslyší.
Nakonec se rudý prapor uvolil vzít onen vysmívaný člen KSČ, když za to dostal padesát korun na ruku. Za ty si v prvním obchodě koupil lahev rumu, aby mu cesta přes město lépe ubíhala. Ale ten prapor na náměstí stejně nedonesl. Zapomněl ho totiž v průchodu domu, kam si odskočil na malou.
A mně tehdy došlo, že i když se režim zaklíná dělníky, dělníci na něj kašlou a nevěří mu. A že jsou ochotni pro něj něco udělat jenom za určitou výhodu. Třeba za lahev rumu.
A já zase nevěřím těm, kteří dnes na sociálních sítích píší, že nejpoctivější prací je rubat uhlí nebo házet lopatou. Podle dostupných průzkumů o projevech nenávisti jsou tihle hateři nejčastěji muži mezi třicítkou a padesátkou se středoškolským technickým vzděláním. Tedy žádní udření proletáři, kterým „za sto let práce v rameni bezmasém svaly v železo ztuhly“, ale pánové (a někdy i dámy), kteří šachtu nebo lopatu znají jenom z Wikipedie.
