Článek
„A na místě vypálené židovské čtvrti vzniklo tohle naše krásné historické jádro. Kostel vyrostl na základech tehdy stržené synagogy,“ ukazuje norimberská historička Martina Bauernfeindová. Efektivní a rychlá asanace podle středověkých norem.
Norimberským občanům a radním židovské ghetto přímo v centru města vadilo. V roce 1348 se navíc Evropou začala řítit katastrofa v podobě moru. A mnohde měli jasno v tom, kdo ji způsobil: Židé. Otrávili studně, aby se pomstili křesťanům a ovládli svět. Tak si představitelé Norimberka objednali masovou vraždu. U císaře Svaté říše římské a českého krále Karla IV.
Jednání byla dlouhá a panovník postupně norimberským zaručoval beztrestnost, či právo na zábor tří nejbohatších židovských domů. Jedno z důležitých rozhodnutí, které Norimberku potvrdilo právo na pogrom, padlo 2. října 1349.
Při pogromu bylo zavražděno přes 500 Židů. Přeživší uprchli. Židovská obec v Norimberku zanikla.
Žádnou konkrétní lásku
Vypadá to trochu jako anekdota, černý humor, ale vystihuje to většinou beznadějné postavení Židů ve středověké společnosti. Žebravý mnich Bernardino ze Sieny byl příslušníkem františkánského řádu, který hlásal lásku. O Židech napsal: „Pokud jde o abstraktní a obecnou lásku, smíme je milovat. Žádná konkrétní láska vůči nim se nepřipouští.“ (Paul Johnson Dějiny židovského národa, strana 210)
V praxi to pak vypadalo i tak, že kázání jiného Františkána, Jana Kapistránského často vedla k pogromům.
Český a římsko-německý král a císař Svaté říše římské Karel IV.
Až do konce 11. století byli Židé ve středověké Evropě víceméně tolerováni. Vynikali v některých řemeslech a především v hromadění a půjčování peněz. Jako tehdejší jediní „bankéři“ byli často nepostradatelní i pro panovníky, kteří je chránili jako svůj majetek. A půjčovali si od nich i šlechtici, měšťané, církevní hodnostáři.
Dvojsečnost tohoto privilegia se ukázala naplno v době křížových výprav. Rytířské výpravy, které chtěly osvobodit Svatou zemi od muslimské nadvlády, masivně pozvedly náboženskou horlivost v celé Evropě. A v rámci křesťanského vytržení nikdy nebylo daleko k označení Židů jako nepřátel, kteří zavraždili Ježíše.
A nenávist vůči Židům měla i přízemnější rozměr. Muži toužící po vítězství ve jménu Kristově se kvůli výzbroji a zásobám na cestu museli často zadlužit. U Židů. A tak si „křižáci“ cestou do Jeruzaléma mnohde vybili hněv a přetlak ideologického vzedmutí větším či menším pogromem. Začalo to ve francouzském Rouenu a pokračovalo v Porýní. V Mohuči zabili i děti. Ženy, kterým se podařilo uprchnout na místní hrad, spáchaly hromadnou sebevraždu. Paul Johnson píše, že jich bylo víc než tisíc.
Ne, žádná konkrétní láska.
A Karel IV. byl také zastáncem spíš abstraktního přístupu.
Morová asanace
Karel IV. nebyl žádný fanatický antisemita. Považoval prostě Židy za svůj majetek a využíval je. Někdy je proto chránil. Jindy je ze stejného důvodu „zaprodal“. V Norimberku hrál zřejmě vysoce aktivní roli, jinde snad spíše přihlížel– například v Řezně, Frankfurtu nebo Augsburgu.
Má smysl nasazovat moderní morální kritéria? Z pohledu historiků to bude výklad dějin zkreslovat.
Což ovšem nemusí znamenat, že laik si neudělá svůj názor na někoho, kdo kvůli své moci a majetku obětuje stovky bezbranných lidí.
Každopádně, v Karlově době vypadala situace, ve velké stručnosti asi takto: Karel IV. byl korunován na římského císaře v roce 1346. Ale byl v té době spíše „vzdorocísařem“, protože tu byl ještě původní císař Ludvík Bavorský. Toho podporovala část bohatých říšských měst. Chystal se vojenský střet dvou císařů. A do toho přišla „černá smrt“.
Gotický farní kostel Panny Marie (Norimberk, Německo). Sedm kurfiřtů vzdává hold císaři Svaté říše římské Karlu IV.
Mor zasáhl Evropu především mezi lety 1348 – 50. Podlehlo mu možná až polovina tehdejších obyvatel Evropy. Báli se. Nevěděli, co se děje. Neznali příčinu. Hledali viníka. A jak to tak v nepřehledných krizových situacích bývá, někteří hledali i příležitost.
Například: Jak si získat podporu mocného říšského města. Nebo: Jak se zbavit nepříjemného ghetta, získat hezké domy a postavit krásnou katedrálu k uctění Panny Marie. S bonusem: Na troskách synagogy.
Karel IV. a norimberští radní se dohodli. Cena jim připadala přijatelná. Dnes bychom možná použili termín „collateral damage“, (vedlejší škody).
500 Židů.
Od moru k Hitlerovi
K pogromům během morové epidemie došlo ve více než 200 městech v německy mluvících regionech Střední Evropy. Vraždění se ale odehrávalo také dále na západ v Porýní a ve Francii, nebo v dnešní Belgii a Holandsku a na jihu především ve Španělsku.
Pogromy měly různou podobu. Někde se tvářily jako soudní rozhodnutí reagující na přiznání Židů – pochopitelně na mučidlech – že otrávili studně. Organizovali je, či alespoň podporovali místní vrcholní úředníci a politici. Například v Basileji kvůli pogromu postavili dřevěnou stavbu, ve které upálili 600 Židů. Jinde měl pogrom podobu neorganizovaného řádění lůzy.
Historici nemají dostatek pramenů, aby se shodli na tom, jaká podoba pogromu převažovala a nakolik se do vraždění zapojovaly tehdejší elity. Přesto se stále snaží odhalovat nové souvislosti. Někdy jim z toho vyjde nejenom originální, ale i mrazivá studie.
Český a římsko-německý král a císař Svaté říše římské Karel IV. s chotí Annou Svídnickou v kapli sv. Kateřiny v Mariánské věži na hradě Karlštejn.
Ekonom z Kalifornské univerzity Nico Voigtlaender a historik z univerzity v Zürichu Hans-Joachim Voth napsali práci o „středověkých kořenech antisemitského násilí v nacistickém Německu“. Studovali dostupné údaje o pogromech, ke kterým došlo během morové epidemie na území odpovídajícím novověkému Německu. A srovnávali je s informacemi z 20. a 30. let 20. století. S informacemi o násilnostech proti Židům, antisemitských textech v novinách, deportacích Židů, počtu voličů Hitlerovy strany.
Zjednodušeně řečeno dospěli autoři k závěru, že v těch městech a místech, kde se masově vraždilo ve 14. století, byl výrazně silnější antisemitismus i v době Hitlerově. Adolf Hitler tam měl více příznivců, více Židů bylo deportováno do koncentračních táborů, Židé byli častěji objektem násilí…
Něco jako genius locí? Tam, kde si to lidé už jednou vyzkoušeli, ochotně navázali i po generacích.
Otec vlasti
O Židy žijící na území Koruny české se Karel dokázal více méně postarat i během morové pandemie. Jak už řečeno: Bylo to z pragmatických důvodů. Ekonomika Karlova dvora byla příliš provázána s židovskými „bankéři“. Ostatně podobně jako tomu bylo už za jeho otce Jana Lucemburského, který se zadlužoval především kvůli častým válečným výpravám. Bohatá pražská židovská obec byla v relativním bezpečí.
Divoký pogrom tak během morové rány zasáhl jen město Cheb. Tam v roce 1350 po velikonočním kázání vtrhl dav do židovské ulice, vraždil a raboval. Majetek zavražděných Židů byl rozkraden nebo zkonfiskován městem. To ale muselo za způsobené škody zaplatit panovníkovi vysokou pokutu.
Publicista Jiří Šulák připomíná v souvislosti s pogromy v polovině 14. století dokument německé televize ZDF. Ten se sice hlásí ke Karlovi IV. jako k velké postavě německých dějin, ale není to v jeho podání tak jednoznačně „kladný hrdina“, jak bývá zobrazován v Česku. „Podobně se k Židům chovala i jiná vrchnost, krutě se zacházelo také s jinými vrstvami obyvatel. Karlův výprodej pogromů, jeho „vraždy od psacího stolu“, se však vymykají i z krutých dobových zvyklostí a je možno je soudit nadčasově,“ shrnuje Šulák.
Rozdíl v německém a českém pojetí Karla IV. potvrzuje i norimberská historička Martina Bauernfeindová. Podle ní v Německu kazí Karlovu reputaci právě jeho úloha při pogromech, to, že „tehdy nesplnil svoji úlohu ochránce židovského obyvatelstva“.
Historička dodává: „Češi ho berou jako ikonu a tvůrce staré Prahy. Tady se na něj naopak trochu zapomíná, i když i na podobě Norimberka nechal svou stopu.“
Karel IV. bezpochyby na podobě Norimberka svou stopu zanechal.
Bohužel.
