Článek
Pane profesore, když se řekne srdce, co vás napadne?
Člověk.
Vzpomenete si na první moment, kdy jste lidské srdce držel v rukou?
Vzpomenu. Mimo tělo jsem srdce držel, až když jsem začal dělat transplantace. To znamená v roce 1991. Já se velice přesně na tu operaci pamatuji. Předtím jsem měl stovky srdcí v rukou, ale vždycky byly uvnitř hrudníku.
Jak působí v dlaních lidské srdce? Je horké?
Když ho máte v dlaních, je úplně studené, protože se zastaví průtok krve srdcem a my ho musíme ochladit a ochránit, aby energetické zásoby v buňkách vydržely transport, řekněme, dvě až tři hodiny. Takové srdce má teplotu pár stupňů nad nulou, ale jinak, samozřejmě, když začínáme dělat operaci, má srdce stejně jako tělo obvyklých 37 stupňů.
Když jste začínal, bál jste se na srdce sáhnout?
To si nepamatuji, ale respekt mám do dneška. A myslím, že je strašně důležité, aby měl chirurg respekt z každé operace, a dotknutí se srdce, protože ho můžete velice jednoduše poškodit. Takže máte pak velkou práci ho opravit.
Co je pro vás při transplantaci nejtěžší moment?
Nejrizikovější moment je doba, kdy končíte mimotělní oběh, odpojujete čerpadlo a jeho funkci přebírá samo srdce. Tady je moc důležité, aby srdce správně fungovalo, přece jen je umístěno ze zdravého člověka do nemocného. A jeho oběhový systém, odpor jeho cév je úplně jiný, než byl odpor cév ve zdravém těle. A my musíme vědět, jak to zařídit, aby to celé dobře fungovalo. Ono se totiž může stát, že srdce oběh neutáhne a my mu musíme i nějakou dočasnou podporou umožnit, aby si zvyklo na nové prostředí.
Vždycky dokážete srdce podpořit?
Dokážeme ho vždycky podpořit. Máme v současné době mechanická čerpadla, která včas připojíme. Takže takové srdce, když to řeknu laicky, jede na volnoběh - bije, hýbe se, ale nepumpuje a má čas se zotavit. A my pak postupně funkci čerpadla snížíme a ono předá svou činnost srdci.
První čerpadlo v Česku i první transplantace srdce a plic
Byl jste to vy, kdo první použil čerpadla v České republice?
U nás v republice ano. Tedy úplně přesně první pokusy byly dělány v 80. letech v Brně u pana profesora Vašků, ale to byly jen experimenty na telatech. K úspěšnému použití u člověka to nebylo vhodné. S tím jsme začali až v IKEMu v roce 2003. A já si pamatuji, že úplně první pacient byl téměř rok napojen na čerpadle, než se dočkal transplantace srdce.
Pokud vím, tak operaci, kterou jste též úspěšně provedl poprvé u nás v republice, je transplantace srdce současně s transplantací plic.
To je velice unikátní operace. Tu první jsem skutečně dělal sám, ale od druhé operace se mnou velice dobře spolupracuje pan profesor Lischke z Motola z první lékařské fakulty. Každý z nás během ní udělá to, co mu vlastní jest a ten druhý zatím stojí a dívá se.
To bylo tehdy prvenství v České republice nebo v celé Evropě?
Myslím si, že to byla první operace ve východní Evropě. Vlastně první takovou operací, tehdy jsme říkali na východ od Rýna, byla implantace defibrilátoru. Dneska ji dělají kardiologové v místním znecitlivění, ale první defibrilátory znamenaly ještě velkou chirurgickou operaci. Naučil jsem se těmhle dovednostem ve Spojených státech a když jsem v roce 1984 vrátil, našili jsme spolu s panem docentem Náprstkem první defibrilátor v České republice. Ono těch operací, které jsme dělali jako první v České republice, bylo víc. Patří sem třeba operace pacientů s ledvinovým selháním, kteří byli v dialyzačním programu - ti se dřív nechávali zemřít. Pak také bezkrevní operace Svědků Jehovových.
Sám bych ale nic z toho nedokázal. Kardiochirurgie je týmová práce. Chirurg je jen taková ta třešnička na dortu, o které se mluví, a rádo se říká pochvalně, že to on danou operaci udělal. Ale to není pravda, on ji udělal celý tým. Na druhou stranu, když někdo zemře, říká se také „on mu umřel pacient“, přestože za smrt chirurg nemohl. Takže na jednu stranu je chirurg ten nejslavnější, ale na druhou cítí největší výčitky…
Předpokládám, že i vám, pane profesore, zemře pacient. Vzpomenete si na to, jaké to bylo poprvé?
Víte, že já ani nevím, který zemřel poprvé? Ale pamatuji si přesně prvního, který moji operaci přežil. To byl ten první, kterého jsem operoval. Pamatuji si samozřejmě pacienty, kteří mi umřeli. Ten pocit si v sobě už vždycky ponesete. Musíte si to ale probrat. I z toho důvodu děláváme v IKEM jednou měsíčně seminář, kde probíráme všechny komplikace. A pokud někdo ten měsíc zemřel, tak i to, proč zemřel, a co jsme my lékaři dělali.
Víte, my velkou většinu našich pacientů zachráníme, ale stane se, že se to nepodaří. Člověk nezemře při operaci, nýbrž v pooperační době - na nějaké komplikace. Je to strašně smutné, ale dotyčný s tím rizikem většinou počítal. My můžeme dokonce matematicky vyjádřit, jaké má procento, že přežije, nebo že zemře. To je kardiochirurgie – jediný obor, který se nebál takový model udělat a spočítat. Máme registr, ve kterém jsou třeba dva miliony pacientů, zadáme tam předoperační data o daném pacientovi a vyjde nám predikce, to znamená, jaké riziko konkrétně u něho obnáší operace, respektive pooperační komplikace.
A chtějí něco takového vědět vaši pacienti?
Někteří pacienti to chtějí vědět. Specialisté na tohle jsou inženýři. Technické profese přijdou na operaci a často mají na počítači sepsaný seznam otázek, na které chtějí odpovědět. Jakmile tohle pacient vytáhne, tak mu rovnou říkám „pane inženýre“.
Víc vyděsí člověka situace, která nastane, když jde pacient na běžnou operaci a po té obyčejné operaci, se objeví nějaká závažná komplikace, na kterou může eventuálně i zemřít. Pamatuji si na jednu pacientu, která přežila, ale já jsem u ní po operaci strávil celou noc a čtyřicetkrát jsem jí defibriloval, to znamená, jak se říká v televizních seriálech, že jsem ji „nahazoval“. Dobře to dopadlo, ale takovéhle věci si člověk pamatuje.
I policie mi pomáhala dostat se za pacientem
Když jde o transplantaci a vy nejste v IKEMu, kolik máte času dostat se na místo?
Když je to běžná transplantace, tak tu dělá několik kolegů. Je nás pět, vždycky někdo slouží. Ale shodou okolností se taková situace, na kterou se ptáte, vyskytla nedávno. Není to otázka minut, ale pár hodin. Objevil se dárce na srdce a plíce. A to je stále operace, kterou dělám jenom já. A já byl na Moravě. Bylo to v neděli a já se děsil, jak se po té problematické, ostudné D1 dostanu do Prahy. Inu, tak jsem požádal policii, aby mi pomohla s hladkým průjezdem. A bylo to úžasné. První posádka nás provedla za Brno a tam na nájezdu čekal další policejní vůz, ten nás předjel, první odbočili a druzí před námi - a takhle si nás předalo, myslím, pět nebo šest posádek, až nás dovedli skutečně do IKEMu a já stihl transplantaci. Dotyčný pacient to neví, já jsem mu to ještě neříkal, ale teď už se to asi dozví. Daří se mu dobře a já napsal policii děkovný dopis, protože jsem jí byl skutečně velmi vděčný.
Proč vy na svém autě nemůžete mít majáček, abyste se rychle dostal na místo?
Nemůžeme, je to neřešitelný problém. Řada lidí jezdí s majáčkem, nám někdy jde skutečně o pár minut života toho pacienta, kdy musíme rychle být na operačním sále. Není to často, ale děje se to. A jeden známý policista mi řekl: „To je neřešitelné. On tě každý rozumný pustí, nechá tě jet, ale když narazíš na blbce, tak máš smůlu.“
Už se vám to stalo?
Nestalo.
Co je to podstatné, aby srdce bylo silné? Aby dlouho bilo?
Žít zdravým životním stylem a pohybovat se. Člověk se vyvinul jako pohybující se součást živé přírody, nikoliv jakožto subjekt sedící před obrazovkou počítače, kouřící a pijící kávu. Říká se: „Půl hodinka denně pro zdravé srdce.“ Je důležité se také stravovat přiměřeně svému kalorickému výdeji. Člověk není šelma, aby se nacpal masem a pak tři dny oddychoval, ale není ani vegetarián. Člověk je všežravec. A potom je strašně důležité být veselý, příjemný, nikoliv zapšklý, naštvaný a nerudný, protože to je vlastně stresová reakce a ta je tím nejhorším pro naši imunitu a pro naše zdraví.
Co se děje v těle při stresové reakci? Můžete její nebezpečí laicky vysvětlit?
Stresová reakce má dvě složky - psychickou a fyzickou. Ta složka psychická – tu řídí ta část mozku, která nás odlišuje od zvířat. Je to nová část mozkové kůry, kterou dokážeme ovládnout. Když vám šéf vynadá, tak mu nedáte pár facek nebo ho nekopnete, ale ovládnete se. Mnohem záludnější je ale část fyzická, což je prastará reakce, kterou jsme zdědili po našich zvířecích předcích, a na jednu stranu bychom bez té stresové reakce nemohli přežít, ale na druhou stranu, pokud na ni nereagujeme tak, jako ta zvířata, tak si velice poškozujeme zdraví.
Co se stane? Je to příprava na fyzickou akci. To znamená, že reagujeme stejně jako lovec mamutů, který musel před tím medvědem utéct. Vzroste nám adrenalin, rozbuší se nám srdce, vyplaví se mastné kyseliny a další energetické zásoby, aby naše svaly mohly pracovat. Začneme hlouběji a rychleji dýchat, protože budeme potřebovat více kyslíku, ale v organismu nastanou další zajímavé věci – sníží se nám výdej moči, protože organismus za miliony let vývoje ví, že se třeba budeme potit, a že tekutinu budeme potřebovat. Taky se nám zvýší srážlivost krve, protože třeba budeme krvácet, až budeme zraněni.
Tudíž, když prožíváte stres, jste rozčílení a máte třeba už aterosklerózu v tepnách (kornatění tepen, pozn. red.), tak se vám zvýší tlak, zvýší se vám srážlivost krve a jakmile stres přejde a vy si sednete a zapálíte si cigaretu, tak ta vám stáhne věnčité tepny, krev se může srazit a vy dostanete infarkt.
Takže, co se stresem dělat?
Nejlepší je ho nemít, proto říkám: „Nestresovat se zbytečně. Být veselý, příjemný.“ A když už se stresu neubráníme – a moderní člověk se stresu těžko vyhýbá, tak bychom měli jít alespoň třikrát týdně na hodinu sportovat. A podotýkám, že sport není jít na houby nebo s pejskem na procházku. Vy se musíte pohybovat v určité tepové frekvenci.
Je to asi obligátní otázka, ale jak zacházíte se svýma rukama? Dáváte si na ně pozor?
Dřív, v mládí, jsem si na ně pozor vůbec nedával. To jsme stavěli námořní jachty a já pracoval na truhlářských strojích. Naštěstí se mi nic nestalo. Postupně jsem si ale začal dávat na ruce čím dál tím větší pozor a dnes, když mám na chatě něco dělat, tak si za prvé beru pracovní rukavice, anebo tu těžší práci dělám v sobotu, a v neděli už ne. Nemám ruce pojištěné, ale skutečně si teď už na ně dávám velký pozor.
Má ve vašem životě místo nějaký rituál, který před náročnou operací povoláte na pomoc?
Já jsem celý život proti rituálům úmyslně bojoval. Sešněrovávaly by mě. Pro mě je odstrašujícím příkladem tenista Nadal, jehož zápas je jeden velký rituál. Musí mít postavené dvě lahvičky před svojí lavicí, nejenže stojí přesně, ale musí být i otočené nálepkou stejně. A když jde, tak nikdy nešlápne na lajnu. Před podáním udělá vždycky stejnou věc… A já si říkám, jak to musí být strašné, mít takhle život svázaný. Přesto jeden jediný ritual mám - každé ráno cvičím, což nesouvisí s operací ani s čímkoliv jiným. To souvisí toliko s tím, že mě ranní cvičení krásně nastartuje do dne.
