Kancléřka krizí i stability. Merkelová slaví 15 let ve funkci, zvládla je?

O rok déle než Konrad Adenauer, a dokonce dvakrát déle než Gerhard Schröder. V poválečné historii Německa byl v úřadu delší dobu už jen Helmut Kohl. Pokud kancléřka Angela Merkelová neskončí ve funkci předčasně, do konce mandátu na podzim 2021 dožene i Kohla.

Taková je německá matematika. A teď trochu té české: když Merkelová v dubnu 2000 nastoupila do čela křesťanskodemokratické CDU, prezidentu Havlovi zbývaly do konce mandátu ještě tři roky a premiéru Zemanovi 13 let do první výhry v prezidentských volbách. Od roku 2005, kdy se stala spolkovou kancléřkou, zažila Merkelová už sedm českých premiérů. Za její vlády se v Německu narodilo přes 11 milionů dětí, což je víc než má Česko obyvatel.

Takhle před 20 lety vypadal web Merkelové:

Ale popořadě. Nástup šestačtyřicetileté Merkelové do čela CDU vzbudil v Německu u pozorovatelů údiv. Stala se vůbec první předsedkyní německé politické strany, navíc neodpovídala dosavadním charakteristikám CDU. Dominantně mužskou konzervativně-sociální stranu se základnou mezi katolíky na jihu a západě najednou vedla žena, protestantka z bývalého východního Německa, centristka. Nebyla ani právnička, ani historička či ekonomka, ale vystudovaná fyzikální chemička.

Na volební souboj s kancléřem Schrödrem si ale musela Merkelová počkat dalších pět let. Pro pozici lídryně v parlamentních volbách 2002 jí totiž chyběla dostatečná podpora. To, že místo ní vedl CDU/CSU ve volebním souboji se sociálními demokraty bavorský premiér Edmund Stoiber, se nakonec ukázalo pro Merkelovou výhodné.

Stoiberova prohra sice pro křesťanské demokraty znamenala další roky v opozici, Merkelová se ale stala předsedkyní poslanecké frakce v Bundestagu a svého stranického rivala Friedricha Merze odstavila na druhou kolej. Začátkem roku 2004 pozici Merkelové vůči stranickým rivalům posílilo i to, že se podařilo do funkce spolkového prezidenta zvolit jejího kandidáta Horsta Köhlera.

Funkci předsedkyně strany obhájila a jako lídryně vedla koalici CDU/CSU do předčasných parlamentních voleb na podzim 2005. „Volební kampaň skončila, nyní je třeba sestavit pro občany stabilní vládu. To je úloha, kterou jsme byli zcela jednoznačně pověřeni my - CDU/CSU. CDU/CSU je nejsilnější stranou, a já to pověření přijímám,“ prohlásila Merkelová, které se podařilo sestavit velkou koalici se sociálními demokraty. 22. listopadu 2005 se stala první kancléřkou v německé historii.

Od prezidenta Köhlera dostala Merkelová za úkol pokračovat v hospodářských reformách, snížit rozpočtový schodek a zejména snížit katastrofální nezaměstnanost, která dosahovala bezmála 12 procent. To se vládě podařilo: nezaměstnanost klesla pod 8 procent a HDP v roce 2007 meziročně vzrostlo o tři procenta.

Kvůli snížení deficitu státního rozpočtu první kabinet Merkelové zvýšil daně vůbec nejvíc od konce války. Daň z přidané hodnoty od začátku roku 2007 vzrostla z 16 na 19 procent, daně se zvedly i bohatým lidem. Ke změnám došlo i v některých pravidlech federalismu, zpřesnily se vztahy mezi spolkovými institucemi a spolkovými zeměmi.

V roce 2008 se vláda musela vypořádat i s dopady celosvětové hospodářské a finanční krize, která srazila německou ekonomiku do hluboké recese. Kabinet mimo jiné zavedl takzvané šrotovné, které mělo oživit zájem o koupi nových automobilů, a pomoci tak průmyslu.

Na evropské úrovni se Merkelová na jaře 2007 během německého předsednictví Radě EU zasadila o oživení debaty o euroústavě, kterou o dva roky dříve zamítli Nizozemci a Francouzi. „Unijní otcové-zakladatelé mysleli mnohem dál než na svoji vlastní generaci, na svoji dobu. Neomezovali se také čistě na myšlenku ekonomických svobod,“ prohlásila tehdy německá kancléřka. Impulzem byla Berlínská deklarace, po které v červnu pod taktovkou Merkelové následovala reformní smlouva, pozdější Lisabonská.

Podruhé se stala Merkelová kancléřkou 28. října 2009. Sociální demokraty v koalici vystřídala liberální stranou FDP. Vláda slíbila daňovou, zdravotnickou reformu a také výdajové škrty související s dopady hospodářské krize. Škrty přitom narazily na odpor společnosti a Merkelová i CDU/CSU zaznamenaly v roce 2010 výrazný propad popularity.

Na jaře stejného roku došlo i k nečekané změně v obsazení prezidentského úřadu. Horst Köhler odstoupil poté, co se na něj snesla kritika kvůli výrokům o využití německých vojáků k ochraně obchodních zájmů Berlína. Prezidentem se pak stal Christian Wulff, i ten ale rezignoval, dokonce po pouhých dvou letech ve funkci. Důvodem bylo podezření, že ještě jako ministerský předseda Dolního Saska zneužil svého postavení k osobnímu prospěchu. Soud jej později obvinění zbavil. Wulffa ve funkci vystřídal nestraník Joachim Gauck.

V případě atomové energie se projevil politický pragmatismus Merkelové. Po katastrofickém zemětřesení v Japonsku v březnu 2011, následné vlně tsunami a havárii jaderné elektrárny Fukušima změnila kancléřka na prodloužení životnosti elektráren názor. Impulzem byly i názory Němců - většina z nich chtěla odstavení starých elektráren. Merkelová se záhy postavila do čela projektu Energiewende, který má za cíl uzavření jaderných bloků v Německu a zajištění nových obnovitelných zdrojů energie.

Ve stejnou dobu byly velkým tématem i finanční problémy několika evropských států a krize v eurozóně. Zatímco německá ekonomika v té době rostla, rozpočet se stabilizoval a nezaměstnanost byla na rekordně nízké úrovni, Merkelová ordinovala bankrotujícímu Řecku a dalším státům v problémech výměnou za půjčky drastická úsporná opatření. O budoucnost bojovalo i euro jako společná evropská měna. V červenci 2011 v Německu skončila povinná vojenská služba.

Po triumfu ve volbách v roce 2013 (absolutní většina unikla CDU/CSU jen o 8 křesel) se kancléřka vrátila k formátu velké koalice se sociálními demokraty. Parlament, tentokrát už bez zastoupení FDP, zvolil Merkelovou potřetí kancléřkou 17. prosince 2013. V médiích se tehdy psalo o její skromnosti, nezkorumpovatelnosti, o tom, že se nikdy nesnažila využít svého postavení k získání sebemenších výhod a že bydlí ve stejném bytě, který si pořídili s manželem ještě před pádem zdi.

Po krizi hospodářské a krizi eura ale záhy následovala další krize, a znovu mamutích rozměrů. Arabské jaro, válka v Sýrii a vznik teroristické organizace Islámský stát způsobily utrpení milionům lidí na Blízkém východě a spustily zároveň migrační vlnu, která se záhy přetavila do migrační krize. Otázky migrace a integrace poznamenaly celé období třetí vlády Merkelové.

Na konci srpna 2015 pronesla kancléřka svůj asi nejznámější výrok: „Už jsme toho tolik zvládli. Zvládneme i tohle. Zvládneme to a překonáme, co nám stojí v cestě.“ Tehdy téma cizinců, migrace a integrace považovalo podle průzkumu Politbarometer za problém téměř 90 procent Němců. I když zpočátku vítězila tzv. Willkommenskultur (politika vstřícnosti) a do země se během roku 2015 dostalo na 900 000 migrantů, během podzimu ale mírně převážili ti, podle nichž se země s počtem příchozích nedokáže vyrovnat. Takový názor posílil na začátku roku 2016 kvůli sexuálním útokům během silvestrovských oslav v Kolíně nad Rýnem, které páchali převážně přistěhovalci.

Na odpor proti migraci vznikla celá nová společenská hnutí (Pegida) a posílila politická strana Alternativa pro Německo, která se svou protiuprchlickou politikou uspěla zejména ve východoněmeckých zemích a později začala bodovat i na spolkové úrovni. Merkelová se kvůli tématu migrace dostala do otevřeného sporu i se sesterskou bavorskou CSU a jejím lídrem Horstem Seehoferem.

V reakci na teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015 se Německo vojensky zapojilo do boje proti Islámskému státu. Vláda také po ztrátách v regionálních volbách v roce 2016 upravila azylové a integrační zákony. Země se také potýkala s terorismem na domácí půdě, když v létě 2016 došlo k několika útokům příznivců Islámského státu a v prosinci 2016 najel kamion do lidí na vánočních trzích v Berlíně. Nebezpečí znamenal také nárůst činů teroristů z řad krajní pravice.

V roce 2016 se v referendu Britové rozhodli opustit Evropskou unii, což v konečném důsledku roli Německa a spolkové kancléřky v Evropě posílilo. „Pro Evropu je to zlom. Německo se bude vždycky zasazovat za myšlenky a hodnoty evropského sjednocení – i v těchto obtížných časech a na této historické křižovatce,“ prohlásila k brexitu Merkelová.

V zahraničních vztazích kancléřku čekala ještě jedna výrazná změna: jejího oblíbence Baracka Obamu v Bílém domě v lednu 2017 vystřídal Donald Trump, se kterým se kancléřka zásadně liší v názorech - od migrace, izolacionismu po otázku klimatických změn - i politickém stylu.

Zatímco Trump je impulzivní, rázný a nepředvídatelný, Merkelová je pragmatická, klidná a nerozhoduje se bez komplexního pohledu na věc. „Angela Merkelová je spíš politik reaktivní, který se vlastně snaží nejprve si udělat celkovou představu o tom, jaká je situace, a pak teprve se rozhoduje, jak dostat co největší podporu pro některé řešení,“ řekl o kancléřce v rozhovoru pro Seznam Zprávy český velvyslanec v Německu Tomáš Kafka.

Sám Obama Merkelovou označil za „nejbližšího mezinárodního partnera“ a jejich vztah vydržel i poté, co vyšlo najevo, že Američané německou kancléřku pravděpodobně odposlouchávali. V kontrastu pak stála první návštěva Merkelové v „Trumpově“ Bílém domě v březnu 2017. Média zaujalo mimo jiné to, že si Trump s Merkelovou v Oválné pracovně nepotřásl rukou.

Vzpruhou bylo pro kancléřku naopak zvolení Emmanuela Macrona prezidentem Francie v květnu 2017.

Ještě před koncem třetího volebního období Merkelová dala zelenou legalizaci manželství lidí stejného pohlaví, kterou dlouho odkládala. I když kancléřka hlasovala v Bundestagu proti, de facto výsledek umožnila právě ona, když rozhodla, že při hlasování nebude platit stranická disciplína. K levicovým poslancům se proto přidalo i 75 zákonodárců CDU/CSU.

Volby v září 2017 sice koalice CDU/CSU vyhrála, byl to ale nejhubenější výsledek od roku 1949. Pro Merkelovou navíc problematický - jednání o koalici se zelenými a FDP zkrachovala a kancléřka ji musela složit opět se sociálními demokraty. Ti souhlasili až po apelu prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera.

Merkelová dle svých slov musela učinit „bolestné ústupky“ vůči SPD, odmítla ale tvrzení, že by oslabily její pozici ve straně. Následovaly ale volební prohry ve volbách do parlamentů spolkových zemí. Po hesenských volbách na konci října 2018, ve kterých CDU ztratila více než deset procentních bodů, Merkelová oznámila, že už po 18 letech nebude kandidovat na šéfku strany. Už před více 20 lety Merkelová řekla fotografce Herlinde Koelblové, že si nepřeje opustit politiku jako „polomrtvá troska“.

Ve funkci ji vystřídala její „dědička“ Annegret Krampová-Karrenbauerová. Nevydržela v ní ale dlouho. Letos v únoru oznámila, že v tomto roce skončí ve funkci a nebude kandidovat jako lídryně v parlamentních volbách v roce 2021. Důvodem byl nedostatek její autority - spolustraníci v Durynsku totiž Krampovou-Karrenbauerovou neuposlechli a hlasovali společně s Alternativou pro Německo. Stranický sněm CDU se měl konat letos v dubnu, ale kvůli epidemii koronaviru se několikrát odložil.

Na jaře 2019 už migrace nebyla podle Němců hlavním problémem: staly se jím otázky životního prostředí, klimatu a energetiky. To se projevilo i v růstu podpory zelených, kteří se loni na podzim dotáhli až na úroveň CDU.

Otázky kolem zdraví kancléřky navíc vyvolalo to, když jí během léta 2019 na veřejnosti několikrát postihl silný třes. Mluvčí Merkelové to vysvětlil dehydratací, spekulovalo se ale i o neurologických problémech.

Propad podpory CDU a Merkelové se ale letos zastavil s příchodem další krize, tentokrát bezprecedentní: pandemie koronaviru.

Životopisec Merkelové Ralph Bollman se domnívá, že koronavirová krize nakonec může kancléřce způsobit větší problémy než minulá hospodářská či migrační krize. „Kancléřka v téhle krizi přemýšlí jako přírodovědkyně. Na jaře se to vyplatilo,“ říká Bollman. Teď už se ale společnost vrací k normálním politickým diskuzím, na které věda nemůže mít vliv. Za příklad uvádí „vyvažování vlivů“ při debatě o tom, zda mají zůstat školy či divadla otevřené.

Podle Bollmana Merkelová přecenila trpělivost lidí. „Její postoj byl takový: V době NDR jsem čekala 30 let na pád zdi, čekala jsem 30 let, než povolili cestovat na Západ. Teď lidé dokážou vydržet rok bez dovolené na Mallorce,“ domnívá se novinář. Svou roli hraje podle něj i věk kancléřky a slabiny v komunikaci. „Je neuvěřitelně silná ve faktech a číslech,“ zdůrazňuje Bollman, „ale obšírný příběh, který se jí velmi dobře povedl v jarním televizním projevu, teď už tak obšírný není,“ pokračuje autor knihy Angela Merkelová a my.

Čísla ale zatím ukazují jiný trend: navzdory dvojí plošné karanténě a velkým dopadům pandemie koronaviru má teď Merkelová nejvyšší podporu za poslední léta. Dál navíc hraje klíčovou roli v chodu EU, naposledy jako šéfka předsedající země řeší maďarské a polské veto unijního rozpočtu.

O nástupci šestašedesátileté Angely Merkelové se rozhodne v parlamentních volbách, které se budou konat zřejmě 26. září 2021.