Kanárské ostrovy čelí migrační vlně. Hrozí, že z nich bude nový Lesbos

Souostroví čelí výrazné migrační vlně. I přes to, že je příchozích běženců o dost méně než například v případě řeckých ostrovů v roce 2015, kanárské úřady situaci podle zpravodajského serveru Politico nezvládají.

Zatímco ještě v roce 2019 činil počet nově příchozích migrantů 2687 lidí, o rok později španělské autonomní území už registrovalo osminásobný příliv běženců bez dokladů. Konkrétně šlo podle španělského ministra vnitra o 20 023 lidí, informovala na začátku roku agentura Reuters.

Po příchodu na Kanárské ostrovy čeká spoustu z nich podle Politica dlouhodobý pobyt v běženeckých táborech. V kombinaci s neochotou Španělska přesunout větší počet migrantů na pevninu teď v ohledu na tamní situaci panují obavy, že se z Kanárů stane další Lesbos nebo Lampedusa.

Nechvalně známé ostrovy, první řecký, druhý italský, na nichž leží jedny z největších uprchlických táborů v Evropě. Ten největší, tábor Moria na ostrově Lesbos, vyhořel loni v září – tisíce lidí pak byly přesunuty mimo jiné do tábora Karatepe. Na konci dubna informoval zpravodajský server Al Jazeera o dalším přesunu, a to do tábora Mavravouni – podle mnohých Moria číslo dvě, co se hygienických i bezpečnostních podmínek týče.

Najít mezi kanárskými a řeckými tábory podobnost není tak složité. Zejména kvůli životu v nuzných podmínkách na evropské periferii a dlouhému čekání na rozhodnutí úřadů o žádostech migrantů o azyl.

V táborech rozesetých po třech kanárských ostrovech přebývají zejména muži. Úřady totiž běženkyně posílají do pevninského Španělska a dětští migranti se dostávají do péče místních institucí. Tisíce mužů pak žijí v nově postavených táborech, v nichž pracují lidé z neziskových organizací a které zafinancovala desítkami milionů eur Evropská unie.

Stovky migrantů ale ze strachu z deportace i kvůli touze po lepších životních podmínkách tábory opustily – a žijí v kanárských ulicích. Mezi nimi je i čtyřiatřicetiletý Senegalec Moussa, který se na španělské souostroví dostal v listopadu. Podnikl nebezpečnou desetidenní cestu ze senegalského Dakaru na Gran Canarii s cílem dostat se do Evropy.

„Chci si najít práci a poslat peníze rodině,“ řekl Politicu. A není jediný. Kromě těch, kteří prchají před nebezpečím ozbrojených konfliktů, se o dosažení života v Evropě snaží i lidé, kteří chtějí prostě zlepšit životní podmínky sobě a své rodině.

Moussa před třemi měsíci opustil uprchlický tábor, bál se, že jej úřady deportují zpět do rodné země. Teď přebývá s desítkami dalších migrantů u pláže v hlavním městě ostrova Las Palmas.

Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) zvýšenou poptávku po snaze dostat se do Evropy přes Kanárské ostrovy přisoudila i koronavirové pandemii. Lidé, co tam zamířili, totiž podle IOM dříve pracovali v rybářském průmyslu nebo zemědělství, tedy sektorech, které koronakrize tvrdě zasáhla.

Podle německého zpravodajského webu Deutsche Welle dorazilo na Kanárské ostrovy od ledna do března 3400 lidí. A ne ojediněle se objevují zprávy o tom, že migranti při snaze dopravit se na Kanárské ostrovy přišli o život.

Před dvěma týdny například španělská pobřežní hlídka našla loď se sedmnácti mrtvými těly. Tři lidé přežili. Další stovky běženců už při cestě na Kanárské ostrovy zemřely na dehydrataci nebo vyhladovění.

Humanitární organizace, jako je Španělská rada pro uprchlíky (CEAR), apelovaly na Madrid, aby přesunul více migrantů na pevninu, a to bez ohledu na jejich národnost. Držet je na ostrovech je totiž podle mluvčího CEAR Juana Carlose Lorenza strategie, která „má usnadnit jejich deportaci podobně jako na Lesbu či Lampeduse“.

Srovnání se situací na řeckých ostrovech španělská vláda odmítá. Ministr pro migraci José Luis Escrivá o tom promluvil na konci loňského listopadu do deníku Diario de Avisos: „Situace kolem covidu-19 je pouze dočasná a spousta těch, kteří se na ostrovy dostali, se vrátí zpátky. A to se v Itálii nebo Řecku neděje. Lidé tam chodí ze zemí, kam je není možné vrátit. Sem chodí z jiného regionu.“

Escrivá poukázal na to, že do Španělska se lidé snaží dostat i přes to, že nemají velkou šanci dosáhnout na status uprchlíka. Tudíž budou deportováni. V roce 2020 bylo asi 52 procent nově příchozích běženců z Maroka, 20 procent ze Senegalu. Tedy zemí, které jsou obecně považovány za bezpečné – žádost o azyl nicméně úřady posuzují podle jednotlivých okolností, ne národnosti.

Asi 18 procent lidí přicházejících na Kanáry je z Mali, které drtí ozbrojený konflikt. V případě Řecka a jeho ostrovů jsou naopak migranti v drtivé většině podle Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky ze zemí, jež sužují válka, útoky či nepokoje.

Co se týká těch, kteří zvolili cestu po moři směr řecké ostrovy, šlo loni nejčastěji o lidi z Afghánistánu, Sýrie a Demokratické republiky Kongo. Organizace často registruje i Iráčany, Palestince či Somálce.