Zakazovat dětem Hru na oliheň není řešení, říká mediální expertka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Brutální seriál Hra na oliheň (Squid Game), ve kterém postavy soutěží v dětských hrách a trestem za jejich selhání je smrt, kromě dospělých diváků masově zaujal také děti. Podle mediální expertky a vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity Ivety Jansové je hlavním důvodem jednoduchá vizuální i příběhová stránka seriálu. „Děj je lákavý tím, že je detektivní, herní, ale zároveň relativně prostý, takže mohl zaujmout i ty skupiny, na které původně nebyl cílený,“ říká Jansová.

Děti na školách hry ze seriálu napodobují, učitelé dětem zakazují například nošení masek spojené se seriálem. Děti hrají také kostkovou hru Gon-gi nebo Červená, zelená (Red light, Green light), zahraniční verzi klasické hry cukr, káva, limonáda, při prohře pak napodobují zastřelení poražených. Podle Jansové je ale vždy lepší možností vzdělávání než zákaz. „U zákazů se vždy setkáme s tím, že se špatně vysvětlují. Dítě se zeptá, proč nemůže seriál sledovat, co je na tom špatného, a pak ho bude chtít vidět o to víc,“ vysvětluje Jansová.

Iveta Jansová v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, proč seriál právě děti tak zaujal, jak na ně může působit a jestli by se dětem měl podobný obsah zakazovat.

Jak děti konzumují populární obsah, jako je například Squid Game?

Významně se to liší mezi jednotlivými generacemi. Moje zkušenost je taková, že v posledních letech už to sledování seriálů na Netflixu a další službách není tak populární. Pozornost se přesouvá spíše na sociální sítě, ať už TikTok, Instagram a jiné nové platformy.

Je tedy možné, že děti často seriál vlastně vůbec neviděly?

Nemyslím si, že by ho děti nutně musely vidět. Může jít jen o vlnu popularity, která se váže k tomu, že se z tohoto seriálu stal takový kult. Aktivity jako oblékání si masek a hraní her ze seriálu jsou sice do nějaké míry fanouškovské aktivity, zároveň to ale vypadá, že do značné míry zmasověly. Ten průmysl už pak samozřejmě vytváří více a více komerce, aby se více kupovalo, stahovalo a koukalo. Je to vlastně taková nadstavba k tomu všemu, co původně ani nemuselo být záměrem.

Proč děti zrovna tento seriál tak zaujal?

Děti vůbec nejsou cílová skupina tohoto seriálu, ten byl zaměřen na mnohem starší publikum. Proto je tak zajímavé, že se to stalo mezi dětmi tak populárním. Squid Game má velice zajímavý a jednoduchý vizuál i děj. Ten je lákavý tím, že je detektivní, herní, ale zároveň relativně prostý, takže mohl zaujmout i ty skupiny, na které původně nebyl cílený.

Vyvolat zájem u dětí tedy zřejmě nebylo záměrem tvůrců?

Nemyslím si to. Nepočítali zřejmě s tím, že ze seriálu vznikne až takový fenomén, který se stal extrémně populárním, první řada tehdy rozbila všechny žebříčky Netflixu. Teď, když natočili druhou řadu, samozřejmě prvky, které fungovaly, využívají dál, a i když už tato řada nemá takový ohlas, jednoduchosti vizuální stránky i příběhu se jim opět podařilo velmi dobře využít. Podobné detektivní a napínavé elementy prostě prodávají.

Jakým způsobem děti tento obsah ovlivňuje?

U populárních médií jsou ty vlivy velmi specifické. Není to úplně tak, že by děti v seriálu viděly, jak se lidé střílí, a samy to pak chtěly napodobovat, důležité je spíše to, že se lidé online propojují s dalšími, kteří mají podobné názory, které mohou být radikálnější nebo přímo násilné. Spíše pak děti ovlivní tento tlak z okolí než to, že něco viděly v televizi nebo na videu. Problém je tedy především násilí, které se přenáší do online diskuzí a interakcí. Nejde ale o nic nového, jen se třeba řeší jiná témata nebo se tento fenomén objevuje v jiných kontextech.

To, že lidé uvidí něco násilného a sami se z nich stanou násilníci, se nikdy nepotvrdilo, od osmdesátých let těch výzkumů bylo mnoho. Hraje tam roli mediální gramotnost dotyčných, jak intenzivně a co přesně konzumují, jaké mají kritické myšlení, vzdělání a tisíce dalších faktorů.

Učitelé na některých školách cokoliv spojeného s tímto seriálem zakazují. Je to také cesta?

Takové zákazy budou vždy fungovat jen na dobu strávenou ve škole. V dnešní době navíc není problém si obsah najít tajně, způsoby předávání informací už jsou dnes velice sofistikované, takže se k tomu děti vždy dostanou, pokud budou chtít.

Obava z toho, že děti neměly být cílovým publikem a hry v tom seriálu jsou na život a na smrt, jsou pochopitelné, násilí na obrazovce ale podle výzkumů opravdu nevede k násilí v realitě. Jakákoliv nadměrná konzumace je samozřejmě škodlivá, ale to platí pro každý extrém.

Objevil se ale i přístup opačný, s dětmi, které o to měly zájem, se na seriál podívat a mluvit s nimi o něm.

Vzdělávání je vždy nejlepší cesta, pokud jde o volbu mezi zákazem a vzděláváním, ten druhý přístup je velmi přínosný. Vede ke kritickému myšlení a k tomu, že se člověk dokáže zamyslet nad tím, co je reálné a co ne, v čem vidíme ty elementy fikce. U zákazů se vždy setkáme s tím, že se špatně vysvětlují. Dítě se zeptá, proč nemůže seriál sledovat, co je na tom špatného, a pak ho bude chtít vidět o to víc.

Měly by tedy děti mít více výuky o mediální gramotnosti?

To je něco, k čemu se vlastně neustále vracíme, protože i když je mediální výchova na školách povinná a patří do jejich osnov, je velmi slabá. Vidíme to i u našich studujících, nejnovější ročníky zápasí i se základní znalostí počítačů, neumí v Excelu, otevřít zazipovaný soubor a podobně. Jde o znalosti, které by se měli naučit už na základních a středních školách.

Když jsou rozdíly v mediální gramotnosti tak propastné, kladu si otázku, co bude dál. Možná nás čekají horší časy, protože se čím dál více šíří technologie, které mají za cíl nás ošálit. Tato nedostatečná počítačová gramotnost poukazuje podle mě i na hlubší problém, že nejnovější generace sice vyrůstala s mobilem v kapse a v ruce, zacházení s ním je ale zkratkovité a jednoduché, takže je otázka, jestli jim pak nechybí širší rozhled.

A co se týče přímo konzumace médií?

Učit žáky v tomto kontextu by bylo namístě, jak moc je ale mediálně gramotná celá společnost? Nakolik věříme rodičům nebo učitelům, že jsou sami dostatečně mediálně gramotní na to, aby to pro děti mohli udělat? Svět se nám teď mění pod rukama a i my, kteří se touto oblastí zabýváme profesionálně, někdy narážíme na zcela nové výzvy a neznámé věci. S tím, jak se vše mění, je mediální gramotnost důležitá nejen pro děti, ale pro nás všechny. Problém je, že neexistuje nic paušálního, neexistuje jediná kniha, která by jasně říkala, jak tuto otázku řešit.