Článek
Občas se stane, že jistý novinář nebo novinářský tým začne trvale informovat o určité společenské kauze. Na stránkách Seznamu je takových řada. Jednou z nich je i situace na Vysoké škole ekonomické, kde vedení dlouho nedokázalo odvolat děkana Národohospodářské fakulty docenta Ševčíka, kterému mnozí vyčítají prakticky nulovou vědeckou produkci, ideologicky vedené vyučování, ztrátu prestiže fakulty a, bohužel, také politické názory. Když se jeho odvolání vedení školy nakonec povedlo uskutečnit, vrací se nyní nezdolný docent Ševčík zadními dvířky do vedení fakulty zpět.
K tomu je nutno pár slov na vysvětlenou. Učitel na vysoké škole velkých ambicí – a tou Vysoká škola ekonomická jistě je – má dva úkoly. Tím prvním je učit a tím druhým bádat. Když se mu to minimálně nadprůměrně daří, pak se může ucházet o tituly docenta a profesora a také o jisté manažerské pozice ve vedení fakulty nebo celé vysoké školy.
Pokud by však nějaký docent na dobré vysoké škole západního střihu měl vykazovat vědeckou impotenci, pak by měl být zcela přirozenými „očistnými“ mechanismy z vedení školy odstraněn. Nikoliv pro své politické aktivity, nebo dokonce názory, ale pro absenci kvalitních výsledků.
A právě v tomto bodě se nachází klíčové sdělení hodné zobecnění pro pomyslné intelektuální elity naší země.
Aby totiž platily předpoklady týkající se spravedlivé odměny za dobrou práci, musely by v akademickém prostředí fungovat zmíněné samoočišťovací mechanismy. Místo toho jsem v porevoluční době zaznamenal v této sféře vznik nejrůznějších klanů popírajících demokratický předpoklad, že většina vládne menšině a o většině se rozhoduje ve svobodných volbách.
Na akademické půdě jsem byl naopak svědkem toho, jak dobře organizovaná a ambiciózní menšina opakovaně vytvořila společnou kandidátku a vzájemnou podporou následně vznikaly neprůstřelné klany ve vedení konkrétních fakult nebo vysokých škol. To vše se bohužel dělo za lhostejného, znechuceného přihlížení ostatních. Právě pasivita v akademickém prostředí tomuto systému nejvíce prospívá.
Pokud nastala nějaká do očí bijící a zdánlivě již neudržitelná situace, pak nejlepší obranou klanů vždy bylo odkazování se na akademickou svobodu a nezávislost. Myslím, že to samé se bude nyní probírat i v souvislosti s Národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické.
Prakticky nikdo mimo vedení různých akademických pracovišť se nikdy nedozví, že mezitím si klan nechá přiklepnout dobře placená „centra excelence“, v nichž jsou zastoupeni právě jen oni, že granty a nejrůznější státní podpory i vědecká ocenění si většinou rozděluje stále stejný okruh lidí. Postupně se tím jejich moc rozrůstá, a to, pokud možno, na všechny výbory a funkce v akademické sféře. Funguje systém vzájemných obchodů a všichni spoléhají na to, že nebudou viděni, označeni, jmenováni. V případě nouze klan poukáže na to, že v rámci jeho působiště existuje několik ostrovů skutečné mezinárodní vědecké kvality, a systém šlape dál.
Případ Národohospodářské fakulty vypadá přinejmenším zvenčí docela černobíle a tím se stal jednoduchým novinářským cílem. Ty sofistikovanější, vybarvené v mnoha odstínech šedi, jsem viděl prakticky všude, kde jsem v minulosti pracoval.
Jedinou cestou, jak nastavit standardnější poměry na vysokých školách, by tak mohlo být přísné hodnocení práce pouze na základě měřitelných výsledků. V opačném případě se vše ostatní zahalí do tradiční klanové mlhy netransparentnosti.
Pro české politiky (je však objektivním faktem, že mnozí právě z tohoto akademického prostředí vzešli) z toho vyplývá jedna zásadní lekce. Měli by konečně přestat s alibistickým přehlížením stavu našich vysokých škol a pouhým doléváním peněz do tohoto systému. Vysoké školy i na ně navázaná česká věda by ke svému efektivnějšímu fungování potřebovaly hlubokou reformu.
Proklamace na téma podpory excelence se pronášejí už desetiletí, ale reálně se neděje prakticky nic. Dá se tak se slušnou pravděpodobností výhry vsadit na to, že Američané dopraví člověka na Mars o dost dříve, než jakákoliv česká univerzita pronikne v žebříčcích do stovky nejlepších na světě.
Právě v pasti východoevropské průměrnosti nás totiž „období klanů“ udržuje.
