Článek
„Nemáme na to,“ zaklíná se Petr Fiala při jakékoli otázce na přisypání peněz do jednotlivých resortů. Jistě, formálně se proti tomu nedá nic moc namítat. A lze vážně pochybovat, že by se miliardy, jež chybí v kase ministerstva školství, daly sehnat způsobem, který by zároveň nepoložil vládu.
Ale otevírá se nám tu otázka, jestli je vzdělání pro vládu opravdu prioritou, jak se k tomu hlásila v programovém prohlášení. A bohužel stejně rychle se ona otázka zavírá smutnou odpovědí: fakt není. Ani symbolicky, ani prakticky. Ani náhodou.
Když se jako učitelé díváte na to, jak stát vysype půl miliardy nepojištěným sadařům, zůstane vám po slovech „nemáme na to“ jemná hořká pachuť na patře.
Jak spočítal PAQ Research, pokud bychom chtěli alespoň udržet rozpočet školství v poměru k HDP na úrovni roku 2020, neměla by být školská kapitola menší než 320 miliard korun. To znamená o 50 miliard větší než letos.
V kontextu těchto čísel vyznívají slova Petra Fialy, že vláda za poslední tři roky vložila do školství 35 miliard, téměř až zoufale. A to po nich ještě premiér vypadal, že snad očekává aplaus.
Fiala se ale v obhajobě rozpočtu zaklíná ještě druhou frází: „Musí to být rozpočet prorůstový, ve smyslu, že zachováme investice,“ řekl premiér v televizní debatě na Primě. Asi se všichni shodneme, že to je správná úvaha.
Jenže pokud uvažujeme o investicích, a zároveň škrtíme rozpočet ministerstva školství, pak uvažujeme o investicích úplně špatně. Trochu to vypadá, že vláda hodlá investovat výhradně do věcí, kterými se bude moci chlubit za rok nebo za pět v předvolebních kampaních. Investice do školství jsou dlouhodobé, na desítky let, a velmi nenápadné. Fotí se s nimi hůř než s novou dálnicí, jejich efekt nejde spočítat s takovou pompou jako třeba u investic do energetiky.
S tím souvisí i v poslední době častý a oblíbený argument: Za poslední roky jsme do školství nalili tolik peněz, tak kde jsou výsledky?!
Racionální odpověď by zněla, že v nedohlednu. Vyššími platy učitelů nezajistíme automaticky jejich kvalitu, zvlášť ne hned. Na spoustě škol budou ještě dlouhá léta učit lidé, které bychom mohli označit za špatné učitele. A jistě, on ten vzdělávací systém nějak fungovat bude, i když rozpočet nenavýšíme nebo snížíme. Na což nakonec evidentně stávající vládní sestava spoléhá.
Čeho ale chceme dosáhnout, je, aby ve školách od mateřských po vysoké chtěli učit šikovní lidé, které by jinak odlákal soukromý sektor. A to vůbec nemluvíme o nutnosti navýšit kapacity škol. O tom si zase budeme zděšeně povídat, až přijde sezona přijímaček na střední školy. Taky už se toho krásného období nemůžete dočkat?
Takže ne, v diskuzi o školství nestačí v televizi blahosklonně vyhodit číslo deset miliard (což by dle premiéra mělo být meziroční navýšení rozpočtu školství) a dokola opakovat, že to není málo peněz.
Na udržování stávajícího systému, který nehodláme nijak inovovat, to asi stačí. Ale jestli máme být tolik zmiňovanou „vzdělanostní ekonomikou“, je načase udělat ze vzdělávání skutečné téma. A skutečnou prioritu. Zatím jde totiž jen o velmi čtivou kapitolu ve všech volebních programech a vládních programových prohlášeních.
Člověku se možná chtělo věřit, že alespoň vláda, jejíž velkou část včetně premiéra a prvního vicepremiéra tvoří učitelé, by pro školství mohla udělat víc. No, tak zase nic.
Ale příště, příště už bude školství určitě opravdu hlavní vládní priorita! Na to můžete vzít jed, ať vyhraje volby, kdo chce. Nebo snad odmítáte věřit předvolebním slibům?